Čápi a civilizace: nelehké soužití

Právě nyní se do naší krajiny po pobytu v jižních krajích zase vracejí čápi. Patří k těm tvorům, na nichž příroda vydatně uplatnila svůj estetický talent. Lidí, kteří by čápa neznali, asi nebude mnoho. I zavilí nepřátelé přírody vídali v dětství knížky s jeho obrázky - ne-li při četbě, tedy alespoň ve škole při studiu písmena \"č\". Každých deset let se provádí mezinárodní sčítání jedinců i hnízd a nyní se tato akce opět blíží. V roce 1994 dokonce Česká ornitologická společnost společně s dalšími organizacemi při této příležitosti vyhlásila čápa za ptáka roku. Impozantní tvor, který je jedním z neodmyslitelných symbolů české přírody, ovšem vyžaduje pozornost a ochranu každoročně. Rekordní plachtaři Každé setkání s čápem v terénu patří k výrazným zážitkům. Jde o jednoho z našich největších ptáků (může dosáhnout hmotnosti bezmála 4,5 kg a rozpětí křídel 2 metry). Nejvíce se vyskytuje v rybničnatých oblastech a říčních nivách. U nás tráví necelých pět měsíců z roku: už v polovině srpna končí hnízdění a péče o rodinu a čápi se vydávají na jih, zejména do východní a jižní Afriky. Cestou občas komplikují letový provoz v Izraeli, protože právě tudy, úzkým pobřežním pásmem, vede tah převážné většiny evropské čapí populace. Někteří naši ptáci se přitom dostanou až 11 tisíc kilometrů od domova. Čáp - na rozdíl od většiny ostatních tažných ptáků - při svém tahu hlavně plachtí, musí tedy (podobně jako pilot větroně) vyhledávat stoupavé termické proudy a obratně navigovat od jednoho k druhému. Z tohoto důvodu nemůže překonávat moře ani velehory. Navigaci se učí mladí ptáci od starých - opožděná mláďata z posledního hnízdění obvykle zabloudí. Čápi se navracejí nejčastěji v polovině dubna, kdy začíná nejdůležitější období jejich roku: hnízdění. Začíná obranou starého hnízda z loňska před vetřelci a obřadnými námluvními tanci čapího páru a vrcholí snesením dvou až sedmi vajec. Péče o mladé je příkladná, rodiče nejen přinášejí potravu (žáby, hlodavce, ale i hady, ryby, červy, mršiny), ale také roztaženými křídly chrání potomky před slunečním žárem či dešťovými přívaly. Navzdory této obětavosti se málokdy podaří vyvést víc než tři potomky ročně a i na ty čeká celá řada nástrah - většinou nechtě připravených člověkem. Staletá hnízda Přestože čáp nepatří mezi tzv. užitečné živočichy, lidé a čápi si byli odjakživa vzájemně sympatičtí. Čápi to dávali najevo tím, že se lidí nebáli a rádi žili v jejich blízkosti, lidé tím, že jim to všemožně usnadňovali. V domě, na kterém se usadil čáp, se podle lidové víry usadilo i štěstí, čáp nosil potomky mužského pohlaví - vytoužené dědice gruntu, na svatého Řehoře čáp letěl přes moře... Na našem území písemné doklady zmiňují čápy už z roku 1336 a existují kroniky dokládající používání jednoho hnízda po dobu i několika století. Dnes je představa čapího hnízda obvykle spojena s jeho umístěním na komíně či na sloupu elektrického rozvodu. To je ovšem vymoženost moderní doby. Dřív v přírodě čápi hnízdili na stromech, u lidských příbytků na střechách. První průkopníci v bydlení na komínech se vyskytli až během druhé světové války v českém pohraničí, kde zůstaly po vyhnaných Češích vhodné opuštěné továrničky a další provozy. A brzy se našli i tací, kteří vyzkoušeli své stavitelské umění na elektrických sloupech, i když to nebylo bez rizika. Idyla skončila v šedesátých letech, kdy se začalo s velkoplošnými melioracemi a další fází zcelování pozemků. Čápi projevili pro poezii družstevních lánů málo uvědomělosti a začali se stahovat z nížin výše, do krajiny, kterou nešlo zplanýrovat tak snadno. Tam však za nimi v sedmdesátých a osmdesátých letech dorazila chemizace zemědělství, která, aniž si to většina z nás uvědomovala, patří k větším tragédiím s charakterem časované pumy než mnohá podstatně frekventovanější ekologická témata. Nutno však přiznat, že díky ekonomickému zaostávání venkova nebyl u nás tlak na čapí populaci tak silný jako na Západě, kde se snaha využít každý kousek půdy podepsala na poklesu výskytu těchto krásných tvorů podstatně více. Život plný nebezpečí Nebezpečí na čápy nečíhá jen na tahu, kde jsou (například v Libanonu) stříleni pro zábavu po stovkách, ale i v kultivované střední Evropě, kde jim vědomě ublíží snad jen vysloveně úchylní jedinci. Kromě chemizace zemědělství to je především elektrické vedení. Čápi v letu narážejí do nedostatečně označených elektrovodů a lámou si křídla, ještě častěji ale hynou v důsledku zkratu, který způsobí svým velkým tělem mezi vodičem a uzemněným stožárem nebo při kálení na dráty. Dalším problémem jsou kusy igelitu, umělohmotné provázky a podobné nepřirozené materiály, které ptáci s oblibou vplétají do hnízd. Srážení vlhkosti pak vede k rozvoji nebezpečných plísní, nebo se mláďata do provázků zamotávají a škrtí se jimi. Největším problémem ale je (vedle chemie) likvidace přirozených ekosystémů, zavážení a vysoušení mokřadů a tůní, meliorace, napřimování a vybetonovávání koryt potoků a říček nebo dokonce jejich kanalizace. Čáp u nás patří k zákonem chráněným druhům. Už roku 1988 byl uveden v Červené knize ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů Československa. Prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jej dokonce zařazuje mezi zvlášť chráněné organismy. Česká republika kromě toho ratifikovala Úmluvu o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (tzv. Bernskou úmluvu), která čápa zahrnuje mezi chráněné druhy a zavazuje k přísné ochraně druhu. Existují i další mezinárodní úmluvy zaručující ochranu. Legislativní podmínky (u mnoha jiných ohrožených druhů často problematické) jsou u čápa vrchovatě splněny. Co tedy můžeme pro jeho ochranu udělat v praxi? Především nepokračovat v likvidaci přirozených ekosystémů, ale naopak usilovat o návrat krajiny pokud možno co nejblíže původnímu stavu. Školení ochránci přírody rovněž instalují zvláštní podložky na elektrické stožáry a střechy domů. Při tom však je nezbytná spolupráce s odborníky, nechceme-li se místo čápa v elektrickém oblouku usmažit sami. Zato sbírání igelitu a umělých hmot, podpora ornitologických organizací nebo pořádání osvětových akcí je činnost vhodná pro každého. Zdroj: Právo