Návrat betonových strašidel

Libkovice jsou poslední zbouranou vesnicí v Podkrušnohoří, slíbil na podzim 1993 Vladimír Dlouhý. Bezmála o deset let později se obětování svých domovů uhelným dolům začínají obávat další tisíce místních obyvatel. V roce 1991 vláda totiž stanovila takzvané územní ekologické limity, čáry, které severočeská povrchová těžba nesmí překročit. Společně s tehdy novým zákonem o ovzduší měly zajistit, že těžce zkoušený kraj už nebude vystaven doslova dusivé kombinaci obřích dolů, uhelných elektráren a chemického průmyslu, ale vydá se cestou ohleduplnější k lidem. Limity především chrání zbývající obce v hnědouhelném revíru. V posledních týdnech se však opět začíná otevřeně hovořit o jejich prolomení. Ve hře jsou především Horní Jiřetín a Černice, dvě vesnice schoulené na úpatí Krušných hor s více než šesti stovkami domů a bezmála 2000 obyvatel. Stojí v cestě jednomu z dolů Mostecké uhelné společnosti. Zbourání obou vsí by otevřelo přístup k lukrativním zásobám hnědého uhlí. Josef Hojdar, vlivný sociálnědemokratický poslanec a bývalý člen představenstva Mostecké uhelné, v tisku otevřeně požadoval, aby vláda ve své energetické politice hranice zrušila: \"Kdy jindy o tom rozhodnout, když ne teď.\" Další bourání severočeských vesnic není jediným případem oživení pozapomenutého projektu, se začátkem devadesátých let s konečnou platností odkázaného mezi budovatelské sny. Jeden za druhým se z říše zapomnění vracejí ty nejdivočejší nápady z dob, kdy nešlo o lidi, nýbrž o beton, uhlí a uran. Kanál Dunaj - Odra - Labe dostal definitivní stop v roce 1991. Superstavba, která by zničila vzácnou krásu přirozených říčních koryt a lužních lesů i luk podél Moravy a Odry, přijde na astronomických 300 miliard korun. Už tak špatná schopnost řek zadržovat povodně se ještě zhorší. Proti projektu, o jehož účelnosti experti pochybují, se rázně postavil nejvíce ohrožený Olomoucký kraj. Přesto se nyní o průplavu opět začíná hovořit. Na důležitém postu náměstka ministra pro místní rozvoj se ocitl jeho přední protagonista Petr Forman. Když se před několika lety Miroslav Grégr v jednom rozhovoru zmínil, že by se dalo uvažovat o stavbě další atomové elektrárny, nebral jej prakticky nikdo vážně. Stavba dalších jaderných reaktorů byla zamítnuta začátkem devadesátých let a tristní temelínská zkušenost toto rozhodnutí jen potvrdila. Dokonce i Grégrovi fanoušci přiznávají, že bývalý ministr je poněkud jednostranně zatížen ve prospěch nukleárních zdrojů. Nová jaderná elektrárna se ani nestala předmětem seriózních diskusí. Aniž by to ale kdokoli čekal, objevila se v posledních měsících. Dnes už další reaktory běžně figurují v debatách o nové vládní energetické politice. Paradoxní je, že se trend návratu do dob, kdy Strakově akademii vládl Ladislav Adamec, přihodil právě vládě Vladimíra Špidly. Když před necelým rokem nastupovala, snad každý počítal s tím, že po letech Klause a Zemana tentokrát zdraví a kvalita života občanů naopak dostane přednost před profitem důlních a betonových lobby, chemiček či dřevařských společností. Nadějně působící personální obsazení a programové prohlášení to potvrzovalo. Zní jako smutná ironie, že by právě Špidla, pověstný svým sociálním cítěním, měl vrátit Mostecko z nastoupené cesty obnovy zpět ke starému uhelnému modelu a změnit další domovy v sutiny. Podobně vypadá Unie svobody v roli hlavního zastánce pochybného megaprojektu za stovky miliard. Příčina tohoto paradoxu je nasnadě. Špidlova vláda, všechna čest, skutečně intuitivně preferuje moderní ekologickou politiku v německém, skandinávském či nizozemském střihu. Avšak právě pouze intuitivně. Nemá ucelenou koncepci, která by zajistila skutečnou změnu jednotlivých hospodářských odvětví. Nemá žádnou společnou koncepci. Zelená opatření zůstávají resortní doménou ministra životního prostředí ; pomineme-li programové prohlášení, ministerský předseda dodnes blíže nepředstavil cíle kabinetu v této oblasti. Proto vláda například v energetice přichází s veskrze progresívními dílčími projekty, jako je ekologická daňová reforma či zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie inspirovaný úspěšnou německou legislativou - nikoli však s novou koncepcí. Politika jednotlivých sektorů se tedy nadále odvozuje od obstarožních vzorů. Potom je také podstatně snadnější prosazovat doslova obskurní, dávno zapomenuté plány, které do dnešního uvažování rozhodně nezapadají. Autor pracuje v ekologické organizaci Hnutí DUHA ZDROJ: HN