Dobrovolně povinná akce

Evropský cukerný průmysl se začne od ledna 2004 řídit kodexem chování v otázkách nadstandardní ochrany zdraví a práv zaměstnanců, jakož i životního prostředí . Dobrovolně jej uzavřely Evropský výbor výrobců cukru (CEFS) za zaměstnavatele a Evropská federace potravinářství, zemědělství a turistiky (EFFAT) za druhou stranu sociální \"barikády\". Jde o jeden z prvních příkladů celoevropského řešení otázky tzv. sociální odpovědnosti firem (angl. Corporate Social Responsibility = CSR). Širší odpovědnost korporací je dnes předmětem plamenných diskusí mezi zástupci orgánů EU, evropských podnikatelů, odborů, spotřebitelů, ochránců přírody a lidských práv. Evropská komise k tomu dokonce v říjnu 2002 ustavila Mnohostranné evropské fórum pro CSR. Jeho úkolem je vyjasnit, co všechno lidská společnost od firmy - vedle dodržování zákonů a tvorby zisku - očekává. A také (nebo především), zda je třeba tato nadstandardní očekávání jednotně definovat, poměřovat a kontrolovat. Výsledek by měl být znám v červnu 2004, prakticky současně s naším vstupem do EU. Čeho se mohou firmy za nějakých třináct měsíců nadít, je přinejmenším zamlženo. Komisařka pro sociální věci a zaměstnanost EU Anna Diamanthoupoulová nedávno prohlásila, že \"CSR je plodem dobrovolné iniciativy postavené na zájmu firem a Komise nechce tlumit jejich novátorský zápal tvrdou regulací shora\". Zároveň však zdůraznila potřebu Unie usměrňovat chování firem. To podle ní znamená, že Komise má svoji představu o zlepšení sociálního chování firem, zjišťování a ověřování jejich výkonu na tomto poli a dosažení větší průhlednosti a důvěryhodnosti celého fenomenu CSR. Podobnost s chytrou horákyní se přímo vnucuje: CSR bude trochu spontánní a trochu řízená, dobrovolná i kontrolovaná, prosazovaná zdola a přitom také shora. Evropská unie netrpí nedostatkem předpisů o ochraně zdraví a práv zaměstnanců, složek životního prostředí a dalších celospolečenských zájmů. Vedle její legislativy existují rezoluce a úmluvy OSN, Mezinárodní organizace práce nebo OECD. Společně s iniciativami členských států EU přetvářejí Evropu na nejregulovanější prostor planety - alespoň z pohledu ochrany práv zaměstnanců, spotřebitelů a přírody. Samy firmy překračují tento standard poskytováním řady zaměstnaneckých výhod, sponzoringem sportovních a kulturních akcí, příspěvky dobročinným spolkům, sirotčincům, hospicům apod. O tom, že společensky odpovědné chování není evropským firmám, nejen velkým, ale i malým a středním, vůbec cizí, se sama Evropská komise přesvědčila loňským průzkumem. Ve skupině od 50 do 250 zaměstnanců se nějaké formě CSR věnovalo 70 % evropských firem. Podíl mikro-, malých a středních firem EU, zapojených do CSR, dosáhl 49 %. Protože 49 % není 100 %, okamžitě se objevily hlasy volající po uzákonění povinného hlášení a auditu sociálně odpovědných aktivit pro všechny firmy bez rozdílu. To, co může mít smysl u nadnárodních akciovek přesouvajících své aktivity z jedné země do druhé a ucházejících se o přízeň investorů z různých koutů planety, se převrací v černou grotesku na úrovni mikrofirem. Celoevropské organizace malého a středního podnikání se pozastavily, zda někdo bude po \"řezníkovi na rohu\" vážně vyžadovat, aby se pod kontrolou auditorů zpovídal z toho, zda převzal patronát nad zásobováním psího útulku masem či alespoň poslal dítěti svého zaměstnance vánoční dárek. O tom, že podobný požadavek mohl někdo myslet vážně, svědčí i úryvek ze závěrů únorového zasedání Mnohostranného fóra pro CSR věnovaného problematice malých a středních podniků: \"Někteří účastníci prokázali malé porozumění tomu, jak MSP fungují, a byli proto požádáni, aby se osobně obeznámili aspoň s jedním takovým podnikem.\" Rozdělení sil mezi zastánce zcela dobrovolné a naopak více či méně povinné a regulované CSR asi málokoho překvapí. V reakcích na Zelenou knihu Evropské komise o CSR z roku 2001 se evropské organizace zaměstnavatelů a podnikatelů (UNICE, Eurocommerce, Eurochambres, ERT) i ty národní vyslovily jednoznačně proti evropské regulaci v této oblasti. Oproti tomu odboráři (ETUC), ochránci životního prostředí (WWF), lidských a zaměstnaneckých práv (Amnesty International, Social Platform) se postavili za povinný monitoring, protože čistě dobrovolný přístup podle nich nic neřeší. Simon Watson, ředitel organizace Social Platform, se v dubnu 2003 vyjádřil jasně: \"Povinná hlášení o sociálních aktivitách firem jsou nezbytná pro trvalou kredibilitu CSR. Stejně tak je nutný nezávislý monitoring a audit toho, co firmy o své CSR uvádějí.\" Aktuálně o této otázce jedná Evropský parlament. Zpravodaj výboru pro sociální otázky se přiklonil (pro někoho možná překvapivě) k tomu, aby rozhodujícím činitelem zůstali sami podnikatelé. Doporučil, aby závěrečný dokument o CSR jménem EU zpracovávalo generální ředitelství Evropské komise pro podnikání za přispění generálního ředitelství pro zaměstnanost \"a nikoli naopak\". Připomínky z parlamentního výboru pro průmysl, obchod, výzkum a energetiku se snaží prosadit, aby CSR měla jednotná kritéria pro \"trojí účtování\" zahrnující ekonomické, ekologické a sociální aktivity firmy. Jsou také pro zavedení evropské černé listiny korumpujících firem. Výbory pro životní prostředí a rozvojovou spolupráci vyzvaly, aby EU začlenila požadavky CSR do svých vnějších aktivit a učinila z nich postupně celosvětovou normu. Řada poslanců se zároveň přiklonila k tomu, aby zejména pro malé a střední firmy byly na evropské i národní úrovni vytvořeny pobídky (daňové úlevy, veřejné zakázky, finanční podpory), které by je vedly k plnění CSR standardů. Tyto standardy však podle europoslanců nesmějí nahrazovat zákon, ale \"musejí naopak doplňovat to, co již požaduje\". Co mohou české firmy od eurodebaty o CSR očekávat? Trojí reporting a audit (tj. prověrka ekonomických, ekologických a sociálních aktivit) se stane povinným standardem pravděpodobně jen pro veřejně obchodované akciové společnosti. Téma však zůstane živé pro všechny, protože EU nakonec dospěje ke společné kuchařce žádoucích praktik CSR. Bude je propagovat a finančně podporovat, aby se vysvědčení o CSR firmy stalo dobrovolnou normou na způsob již existujících certifikátů EMAS, ISO, SA apod. Řezníka na rohu nebude žádný zákon nutit k prověrkám jeho aktivit CSR. Lze však očekávat, že pro komunikaci s úřady, s nevládními organizacemi, s veřejností a možná i s obchodními partnery bude \"certifikát sociálně odpovědného chování\" vřele doporučován. Těžko odhadnout, zda takový certifikát zůstane jen známkou kvality, která povzbudí marketingové aktivity řezníka, nebo se stane de facto nutností vždy, když bude od úřadů něco potřebovat (povolení, podporu, zakázku...). Bude záležet na citlivém přístupu evropských i národních úřadů a podnikatelských organizací, zda se z CSR stane přitažlivý diplom pro \"nejzasloužilejší\" nebo cynicky ošvejkovaná nezbytnost ubíjející jakýkoli spontánní projev lidské účasti.Václav Šmejkal ZDROJ: EKONOM