Devastují Krkonoše osm století
Devastace Krkonoš probíhá už osmé století. Ochrana přírody mající v souvislosti
s ochranou velkého územního celku konečně hlubší smysl a zákony daný řád začala
teprve roku 1963, kdy vznikl Krkonošský národní park. Tvář hor začala zprvu
měnit těžba dřeva hlavně pro potřebu kutnohorských dolů. Dřevorubcům se postupně
do roku 1609 podařilo Krkonoše zcela vymýtit. Dobové prameny uvádějí objem
těžby, probíhající nejintenzívněji od poloviny 16. století, okolo 35 tisíc
kubíků dříví ročně. Dnes obnovované lesy mohou ročně bez problémů poskytnout
přes sto tisíc kubíků dřeva. Divoká těžba v 16. století naopak naprosto
zlikvidovala původní bukové a jedlové porosty, které později nahradil smrk. Osud
holin nestihl pouze strmé stráně, kam se dřevorubci, jichž tehdy pracovalo v
Krkonoších okolo dvou set, nedostali. Likvidace krkonošských lesů skončila
teprve v roce 1754, kdy začal platit Císařský královský patent lesů a dříví.
Stát začal prostřednictvím hospodářských instrukcí odvozených od c. k. patentu v
hodině dvanácté účelněji hospodařit s posledními zbytky kdysi hlubokých horských
hvozdů. Nástup plánovaného hospodářství ale nedokázal Krkonoším, jejichž
odlesněné svahy zarostly trávou, vrátit původní funkční charakter, vytvářený
přírodou po dlouhá staletí. Člověkem způsobenou změnu horské vegetace považují
někteří odborníci za jednu z hlavních příčin ničivých povodní, které Krkonoše
krutě postihly koncem července roku 1882. Meteorologická stanice na Sněžce tehdy
naměřila skoro 240 milimetrů srážek. Hrozba dalších pohrom přinesla rozsáhlé
zalesňování, stavbu přehrad a regulaci vodních toků. Dnes i díky současnému
garantu obnovy lesů zničenými imisemi, představujícími novodobou apokalypsu,
holandské nadaci Face, pokrývá les přes 80 procent výměry národního parku.
Renesance lesa vrátila do hor zvěř, přežívající ve zbytcích těžbou nedotčených
porostů. Myslivci během 19. století v Krkonoších ročně ulovili kolem stovky
vysoké, čtyřicet dnes vzácných tetřevů a padesátku tetřívků. Řadu živočišných
druhů však lovci zcela zlikvidovali. Posledního medvěda zastřelili roku 1736,
vlky vyhubili o 31 let později, rys zmizel začátkem 19. století, orel skalní v
roce 1844 a divoká kočka roku 1896. Nyní uměle vysazovaný tetřev hlušec v
Krkonoších málem vymizel ve 30. letech 20. století. Zvrásněnou tvář Krkonoš
podruhé citelně změnila stavba pohraničního pevnostního valu koncem třicátých
let dvacátého století. Postupně vzniká v pásmu od Rýchor po Rokytnici nad
Jizerou řada pevnůstek a horské hřebeny protkala síť zákopů. Tepnou, kudy
katastrofální zhouba krkonošské přírody proudila, se stala strategická silnice z
Hrabačova přes Vítkovice, která vedla přímo do nejcennějších partií hor.
Devastace Krkonoš nakonec probudila širokou veřejnost a problémem ochrany
krkonošské přírody se začal vůbec poprvé vážně zabývat parlament. Situace znovu
vyvolala diskusi zřídit národní park, kterou nadlouho přerušila druhá světová
válka. Zdroj: Právo
Devastace Krkonoš probíhá už osmé století. Ochrana přírody mající v souvislosti s ochranou velkého územního celku konečně hlubší smysl a zákony daný řád začala teprve roku 1963, kdy vznikl Krkonošský národní park. Tvář hor začala zprvu měnit těžba dřeva hlavně pro potřebu kutnohorských dolů. Dřevorubcům se postupně do roku 1609 podařilo Krkonoše zcela vymýtit. Dobové prameny uvádějí objem těžby, probíhající nejintenzívněji od poloviny 16. století, okolo 35 tisíc kubíků dříví ročně. Dnes obnovované lesy mohou ročně bez problémů poskytnout přes sto tisíc kubíků dřeva. Divoká těžba v 16. století naopak naprosto zlikvidovala původní bukové a jedlové porosty, které později nahradil smrk. Osud holin nestihl pouze strmé stráně, kam se dřevorubci, jichž tehdy pracovalo v Krkonoších okolo dvou set, nedostali. Likvidace krkonošských lesů skončila teprve v roce 1754, kdy začal platit Císařský královský patent lesů a dříví. Stát začal prostřednictvím hospodářských instrukcí odvozených od c. k. patentu v hodině dvanácté účelněji hospodařit s posledními zbytky kdysi hlubokých horských hvozdů. Nástup plánovaného hospodářství ale nedokázal Krkonoším, jejichž odlesněné svahy zarostly trávou, vrátit původní funkční charakter, vytvářený přírodou po dlouhá staletí. Člověkem způsobenou změnu horské vegetace považují někteří odborníci za jednu z hlavních příčin ničivých povodní, které Krkonoše krutě postihly koncem července roku 1882. Meteorologická stanice na Sněžce tehdy naměřila skoro 240 milimetrů srážek. Hrozba dalších pohrom přinesla rozsáhlé zalesňování, stavbu přehrad a regulaci vodních toků. Dnes i díky současnému garantu obnovy lesů zničenými imisemi, představujícími novodobou apokalypsu, holandské nadaci Face, pokrývá les přes 80 procent výměry národního parku. Renesance lesa vrátila do hor zvěř, přežívající ve zbytcích těžbou nedotčených porostů. Myslivci během 19. století v Krkonoších ročně ulovili kolem stovky vysoké, čtyřicet dnes vzácných tetřevů a padesátku tetřívků. Řadu živočišných druhů však lovci zcela zlikvidovali. Posledního medvěda zastřelili roku 1736, vlky vyhubili o 31 let později, rys zmizel začátkem 19. století, orel skalní v roce 1844 a divoká kočka roku 1896. Nyní uměle vysazovaný tetřev hlušec v Krkonoších málem vymizel ve 30. letech 20. století. Zvrásněnou tvář Krkonoš podruhé citelně změnila stavba pohraničního pevnostního valu koncem třicátých let dvacátého století. Postupně vzniká v pásmu od Rýchor po Rokytnici nad Jizerou řada pevnůstek a horské hřebeny protkala síť zákopů. Tepnou, kudy katastrofální zhouba krkonošské přírody proudila, se stala strategická silnice z Hrabačova přes Vítkovice, která vedla přímo do nejcennějších partií hor. Devastace Krkonoš nakonec probudila širokou veřejnost a problémem ochrany krkonošské přírody se začal vůbec poprvé vážně zabývat parlament. Situace znovu vyvolala diskusi zřídit národní park, kterou nadlouho přerušila druhá světová válka.
Zdroj: Právo
Sdílet článek na sociálních sítích