zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Tvarování dřevin není nic proti přírodě

10.06.2003
Příroda
Tvarování dřevin není nic proti přírodě
Geometrické tvarování dřevin má svou dlouholetou tradici, sahající až do starověkého Egypta. Obrovské oblibě se těšilo v období baroka a rokoka, kdy zahrada, tehdy samozřejmě zámecká či palácová, hýřila množstvím živých stříhaných stěn, bosketů, špalírů, labyrintů a ornamentálně komponovaných záhonů. Osově souměrné zahrady se svými typickými prvky vyšly z módy v období romantismu, který se zhlédl v nepravidelné zahradní kompozici, a i dnes jsou preferovány spíš zahrady přírodně krajinářského charakteru. Přesto tvarování dřevin ze současné zahradní tvorby nevymizelo. A jeho předmětem nejsou jen živé ploty. Pokud se ale tvarování neopírá o ujasněný architektonický koncept a je vedeno snahou o pouhý experiment, bude mít výsledek mnohem blíže ke kýči než k čemukoli jinému, což ostatně dostatečně výmluvně dokazuje jinak velice půvabný filmový snímek o Střihorukém Edwardovi. Obecně vzato je ale tvarování dřevin poměrně široký pojem, který v sobě zahrnuje několik postupů, sledujících různé, jednou ryze praktické, jindy spíš estetické účely. Patří sem řez, bez něhož se neobejdou sadaři ani majitelé volných keřových partií. Jiným zásadním způsobem tvarování je zaštipování, které se provádí hlavně u borovic. Brání se tak jejich živelnému růstu a nutí je to k hustšímu větvení. Popínavé druhy se tvarují naváděním, které se často kombinuje se zaštipováním, případně vyvazováním. Podpůrná konstrukce fixuje popínavku do požadovaného budoucího tvaru a odstraní se, jakmile hlavní výhony rostliny zdřevnatí. Podobně se vytvářejí nízké, palmetovitě nebo šikmo rozvětvené kordóny ovocných stromů a tvarují se tak i bonsaje. Výhradně estetické cíle sleduje architektonizující tvarování, neboli v úvodu již zmíněné plošné stříhání - od nejjednodušších geometrických forem živých plotů až po složité prostorové obrazce a figurální motivy. Pravidelným střihem se tvarují jak jehličnany, zejména tis, jalovec, zerav či cypřišek, tak celá řada opadavých listnatých keřů, ze stálezeleých pak hlavně zimostráz, hlohyně, cesmína nebo ptačí zob. Pro složitější obrazce jsou nejvhodnější dřeviny s drobnými listy, které budou nejlépe opisovat vymodelovaný tvar. Architektonizující tvarování je dlouhodobá záležitost, prováděná vždy několikrát za sezonu, jinak se kýžený efekt nedostaví. Začínat se musí už u velmi mladé dřeviny a nekončí se vlastně nikdy - je to v podstatě doživotní činnost, která navíc vyžaduje velkou dávku výtvarného cítění. To, že se tvar rostlin přizpůsobuje našim estetickým představám, není nic, co by bylo proti zákonům přírody. Vždyť některé válcovité, kuželovité, převislé a jiné formy, které jsou častou ozdobou zahradních kompozic, vznikly vlastně pouhým vyšlechtěním, bez jakéhokoli dodatečného násilného zásahu. Mají to zkrátka v sobě už geneticky zakódováno. Jestliže jiným musíme k požadovanému tvaru pomoci některým z výše zmíněných způsobů, neznamená to opět nic jiného než souhru kreativních schopností člověka a přírody. Zdroj: Stavimedum.cz
Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí