B. Moldan: Jsem pro zavedení ekologických daní

stínový ministr životního prostředí Bedřich Moldan, Profit, 30.6.2003 Bývalý ministr životního prostředí Bedřich Moldan vedl vyjednávací skupinu ČR pro připojení k EU v oblasti životního prostředí. To, jak se Česká republika dokázala vyrovnat po listopadu 1989 s ekologickými problémy, nemá podle něj v Evropě obdoby. Jak hodnotíte výsledky vyjednávacího procesu v oblasti ekologie? Vedl jsem za ministerstvo jednání v oblasti životního prostředí a s vyjednanými podmínkami jsem spokojen. Nikdy jsem nebyl přítelem toho, abychom získávali nějaká dlouhá a složitá přechodná období, pokud by to nebylo odůvodněno nějakou finančně neúnosnou náročností. Taková věc nastala pouze v případě čistíren odpadních vod, jejichž náklady byly vyčísleny zhruba na sto miliard korun. Tím, že se tato cifra rozložila díky přechodnému období až do roku 2010, tak se stala únosná. Únosná i pro obce? Čističky jsou v oblasti životního prostředí ta největší zátěž, a je to o to horší, že je hlavně na obcích, a ty jenom obtížně dosáhnou na různé evropské fondy. Státní rozpočet, respektive ministerstvo zemědělství má vyčleněné nějaké peníze, i Státní fond životního prostředí, ale budou potřeba i úvěry nebo pospojování některých obcí, aby na prostředky z evropských fondů lépe dosáhly. S vyjednáním tohoto přechodného období nebyl ze strany Evropské komise žádný problém. Jaká další přechodná období byla vyjednána? Další přechodná období již nejsou tak významná. Jedno se týká recyklace obalových odpadů a je do roku 2005, takže se prakticky kryje s datem našeho vstupu do EU, a navíc se nám podařilo zavést v této oblasti různé systémy, takže tím již byly požadavky prakticky splněny. No, a třetí výjimka se týká oblasti integrované prevence a omezování znečištění, což se týká pouze dvou teplárenských kotlů, takže to není až zase takový problém. Teď už záleží jenom na tom, jak jednotlivé naše zákony, které jsou transpozicí evropských směrnic, co nejjednodušeji a nejracionálněji naplnit. Předpoklady pro to vytvořeny jsou. České podniky ceká již zmíněný integrovaný systém prevence a omezování znečištění (IPPC). Co to pro ně bude znamenat v praxi? Příslušná směrnice je již dnes transponována zákonem, a tento zákon změnil některé dosavadní postupy, na něž byli podnikatelé zvyklí. Týká se to zhruba tisícovky zařízení, a z toho sedmi set podniků, takže se to netýká všech podniků. Odpovídá to charakteru výroby, tedy zejména těch, u nichž je vysoká náročnost na ekologické postupy, a dále je to dáno objemem. Takže pod IPPC spadají všechny skládky, spalovny, zemědělské velkovýrobní závody či strojírenské podniky. Rozdíly oproti dosavadní praxi jsou zejména ve dvou směrech. Především integrované povolení má časové omezení, takže není dáváno navždy. Druhým významným prvkem je, že integrované povolení vydává jeden úřad, konkrétně krajský úřad, a tam jsou shrnuta všechna stanoviska, všechny podmínky jednotlivých složek. Směrnice EU ani náš zákon nezavádějí tvrdší limity, ale vše vychází z již existujících limitů, které byly stanoveny v dřívějších normách. Samozřejmě je ale možné tyto limity zpřísnit, jestliže v daném území už je dosavadní zátěž příliš vysoká. Systém IPPC rovněž počítá se zavedením nejlepších dostupných technologií (BAT). Jak je možné je definovat? To je další věc, která se IPPC týká. Nejenom tedy těch klasických emisí a dalších produktů znečištění. Týká se tedy i technogogií a dokonce technik, tedy i logistiky, dopravy. To vše patří pod onu nejlepší dostupnou techniku, která je charakterizována v určitém souboru dokumentů vydávaném Evropskou komisí. Tyto dokumenty jsou zaměřeny na jednotlivá hospodářská odvětví, přičemž mají ale pouze informativní chrarakter. Není to tedy nějaké Písmo svaté, které by se muselo doslova dodržovat. Je to určitá laťka, která by neměla být podběhnuta, ale je to věc individuálního posouzení. Jak může zavádění BAT po investiční stránce zkomplikovat život našim podnikatelům? Při projednávání ve vládě podniky prohlásily, že je zavádění BAT bude stát až 137 miliard korun. Podle mne je tento odhad správný, nelze ale říci, že tato částka jde zcela na vrub přijímání směrnice EU. Já jsem přesvědčen, že nejméně z devadesáti procent jde o normální technologický postup inovačního technologického cyklu. To kupříkladu znamená, že když máte sklářskou pec, tak vám vydrží hořet osm let, a pak se musí odstavit a postavit nová. Takže každý podnik má svůj inovační cyklus, který je dán charakterem výroby v daném odvětví. Proto je také náběhová doby pro tuto směrnici tak dlouhá - deset let. Přechod na nový inovační cyklus sice bude stát peníze, ale myslím, že je nefér vykazovat, že jsou to peníze vynaložené kvůli aplikaci směrnice o IPPC. Může se nějak negativně odrazit na hospodaření podniků zvýšení sazby DPH u ekologicky šetrných výrobků? Myslím, že z makroekonomického hlediska to problém nebude, protože se to dotýká pouze úzkého segmentu výrobků. U konkrétních podniků, kterých se to dotkne, by podle mne připadala v úvahu nějaká pomoc, například přes Státní fond životního prostředí. Peníze by se určitě našly, protože v tomto případě nepůjde o nějaké veliké sumy. V materiálu, který předložilo ministerstvo vládě, se konstatuje, že náklady na implementaci směrnic EU převýší finanční možnosti soukromé sféry i obcí. Bude vůbec stát schopen garantovat vyjednané podmínky? Tady bych opravdu dělil finanční požadavky na sektor soukromý a obecní. Soukromý sektor dnes už ví, jaké požadavky jsou na něj kladeny, co všechno bude muset učinit, aby se stal konkurenceschopný v oblasti ekologie. Samozřejmě, že mohou vést i ekologické limity k tomu, že nakonec některý konkrétní podnik neuspěje. Neznám ale jediný případ, že by ekologické důvody byly jedinými důvody, že se podnik položí. V současnosti všechny studie ukazují, že pokud se aplikuje systém environmentálního managementu, a pokud se aplikují všechny techniky, které uvažují všechny ekologické souvislosti, tak to má onen efekt dvojího zisku. Jednak se ušetří, a jednak výroba jede podle ekologických parametrů. Nesmíme ale k ekologickým investicím přistupovat jako jistá firma ve Slovinsku, která získala všechny možné dotace jak z evropských, tak slovinských zdrojů na ekologická opatření, a pak stejně klekla, protože nebyla schopna vyrábět nic rozumného. Musíme si zároveň zvyknout na to, že ekologické investice jsou dnes vstupy jako každé jiné, a že je prostě musíme do svých nákladů zahrnovat. A co obce? S těmi už je to po mém soudu vážnější, protože tam se jedná o veřejné peníze, a tam nepochybně problémy jsou a budou. To je právě případ, kde by se vláda měla daleko výrazněji starat o podporu z evropských fondů. Není ale snadné vypracovat takové projekty, na něž Evropská unie jen tak kývne. Myslíte si, že ekologické investice nějak přehnaně zatížily naše podniky, anebo mohou mít i určité konkurenční výhody vyplývající z toho, že najížděly na nejmodernější technologie? Určitě bychom našli oba případy, možná dokonce bychom našli mnoho případů, kdy skutečně máme v některých oborech technologický náskok. Kolik je to procent z celkového počtu podniků, bych se ale neodvážil odhadnout. Na druhou stranu to ale znamenalo v jiných případech skutečně ekonomickou zátěž, která nepřinesla žádné další moderní technologie. Zejména finančně nejnáročnější investice, jako jsou odsiřovací jednotky, jsou sice potřebné, ale jsou to typicky koncové technologie, které znamenají čistou ekonomickou zátěž. Přitom jsme ale dosáhli v zlepšení životního prostředí vysloveně rekordních výsledků, které nemají obdoby v celé Evropě. Jaké ekonomické nástroje ekologické politiky byste preferoval? Danové zvýhodnění, dotace, či jiné? Nepreferoval bych žádné z nich, ale tržně kompatibilní nástroje. Myslím, že je potřeba se komplexně zamyslet nad tím, co bych nazval celkově ekologicky příznivé ekonomické klima. To znamená podívat se na celkový soubor ekonomických veličin, počínaje rozpočtovými pravidly, přes způsoby odpisování až kupříkladu k některým prvkům daňové reformy. Právě ekologická daňová reforma je jedním z možných cílů tohoto komplexního řešení. Spočívá v nahrazení některých daní, které nemají ekologické účinky, takovými daněmi, které je mají. Konkrétně třeba snížení daně z příjmů a nahrazením daní ze spotřeby energie, přičemž by byla zachována daňová neutralita. U takových nástrojů, jako jsou daňová zvýhodnění, dotace, subvence, tam bych byl velmi opatrný, protože jsou to nástroje, které trh deformují. Zdroj: ODS