Po Libkovicích zůstal jenom název ulice

Po nevelké obci Libkovice na severu Čech, která počátkem 90. let musela zmizet kvůli těžbě hnědého uhlí, nezbyla ani cihla. Jediné, co zůstalo, je název ulice \"Libkovická\" v nedalekém Lomu, kam se do panelákových bytů přestěhovalo několik libkovických obyvatel. \"Aspoň ulici nám nazvali po našem domově,\" říká Alena Bozetická, která v Libkovicích strávila velkou část svého života. Ze stěhování z Libkovic jí zůstala trpká zkušenost, smutek a pocit křivdy. To, co tehdy zažila, by nikomu nepřála. Přesto Libkovice nemusí zůstat poslední severočeskou vsí, která musela ustoupit hnědému uhlí. Pod Horním Jiřetínem a Černicemi, které leží pár desítek kilometrů od této zbourané vesnice, je na čtyři sta miliónů tun uhlí. Ministerstvo průmyslu navrhuje zrušit limity, které obě vsi chrání před rypadly, a nechat na obcích a těžařích, aby si o bourání domů a další těžbě rozhodli sami. \"Když se bouraly Libkovice, bránil jsem se říct, že je to poslední obec, která stála v cestě hnědému uhlí. V případě Horního Jiřetína a Černic ale mohu prohlásit, že by to už určitě byly poslední obce,\" řekl před několika lety tehdejší generální ředitel Mostecké uhelné Oldřich Klimecký. O likvidaci Libkovic se rozhodlo v roce 1987, ale státní podnik Doly Hlubina srovnal ves se zemí až o několik let později. Nejvíce domů se zbouralo v roce 1993, kdy také vyvrcholily protestní akce ochránců přírody a některých obyvatel. \"Nejvíce jsem si tu hrůzu uvědomila, když se začaly bourat baráky kolem nás. Jako by byla válka,\" vzpomíná Alena Bozetická. Jan Piňos, který prošel několika ekologickými organizacemi a dnes řídí správu chráněné oblasti Broumovsko, se v Libkovicích před deseti lety přivazoval řetězem k bagrům, aby bourání vesnice alespoň ztížil. \"Ničeho nelituji,\" říká Piňos, který se jel loni do Libkovic podívat. \"Byl to smutný pohled. Ale už se to nedá vrátit.\" Najít místo, kde Libkovice stávaly, není vůbec snadné. Nikde není žádný ukazatel, silnice z jednoho směru končí na hraně povrchového dolu, kde se do země zakousává obří rypadlo. Z druhého směru sice silnice vede dál, ale kde vlastně stály domy? Tady? Nebo kousek dál? Nikde není po staveních ani památka. Všude je jen tráva, keře a stromky. Dokonce i kostel, který měl jako memento připomínat konec více než osmisetleté historie Libkovic, nechaly doly loni zbourat, protože byl rozkraden a zdevastován. \"Tady byly zahrádky, ves začínala tam za mostkem,\" ukazuje starší muž, který projíždí na kole. Nebydlel přímo v Libkovicích, ale i tak je na něm znát, jak se ho zbourání obce, kudy jezdíval do práce, dotklo. \"To vždycky nějakou moudrou hlavu něco napadne...\" říká. Ačkoli je povrchový důl na dohled, do míst, kde stávaly Libkovice, zdaleka nedorazil. Musela se obec zbourat? \"Demolice byla jediným správným řešením,\" řekl před několika lety v MF Dnes Zdeněk Stružka, který počátkem 90. let stál v čele Dolu Hlubina. Dodal, že kvůli blízkému hlubinnému dolu Kohinoor je zdejší geologické podloží nestabilní a půda by se mohla propadnout. Těžaři nezbourali jen několik domů v Libkovicích, ale zlikvidovali rovněž silné společenství tamních obyvatel. \"Když se potkám s bývalou sousedkou, už si pomalu nemáme co říct. Všichni jsme se odcizili,\" řekla před časem Rositta Veruňková, která dnes žije v Mostu. Alena Bozetická vzpomíná, že v Libkovicích žili příjemní, družní lidé, kteří se spolu rádi bavili. Teď už se exlibkovičtí nescházejí. \"Sešli jsme se snad jednou. Lidé pochopili, že už nemohou nic změnit. Život jde dál,\" dodává Alena Bozetická. ZDROJ: HN