Životní prostředí a udržitelný rozvoj

Před deseti lety, v roce 1992, vstoupil u nás v platnost zákon o ochraně přírody a krajiny, který jako první v Evropě uzákonil ochranu krajiny a dodnes patří ke klenotům naší ekologické legislativy. Ve stejném roce byl schválen také Program revitalizace říčních systémů, byl schválen Program obnovy venkova a později také Program péče o krajinu. Tím nejnovějším, jen dva roky starým počinem, je Program péče o zeleň v urbanizovaném prostředí. Řadou nástrojů disponují také resorty zemědělství, místního rozvoje či kultury. Považuji však za nedobré to, že se příslušným státním úřadům v minulosti mnohdy nedařilo najít společnou řeč. Péče o krajinu neprobíhala vždy koordinovaným způsobem, vlády naší země nepovažovaly ochranu přírody a krajiny za dostatečně vysokou prioritu a neuvolňovaly na ni dostatek prostředků. A i prostředky, které byly uvolňovány, nebyly v důsledku nedobré či mnohdy neexistující spolupráce využívány efektivně. Tak se stalo, že přes všechny ty teoretické předpoklady a přes snažení tolika lidí praktická realizace často pokulhává. Katastrofální povodně v roce 1997 i letos velmi nemilosrdně odhalily všechny naše minulé nedůslednosti i chyby i krátkozrakost podceňování péče o krajinu. Při svém nástupu do funkce ministra životního prostředí jsem slíbil, že se pokusím změnit strategii svěřeného úřadu. A místo souboje o jednotlivé kompetence, o to, kdo má lepší razítko, chci se svými vládními kolegy spolupracovat. Jsem přesvědčen, že prosazování principů udržitelného rozvoje a péče o krajinu resp. životní prostředí vůbec může být uskutečňována jenom spoluprací nás všech a nikoli činností jednoho izolovaného resortu, byť by byl veden se tím nejlepším úmyslem. Za svého nejbližšího partnera přirozeně považuji resort zemědělství. Byl bych velmi rád, abychom společně přesvědčili k užší spolupráci další vládní kolegy a vládu jako celek, aby péči o krajinu zařadila mezi své priority a na krajinotvorné programy pamatovala v rozpočtu větší částkou, protože takto využité prostředky se v budoucnu mnohokrát vrátí a škody způsobené povodní nás o tom jenom přesvědčují. Ale přitom vůbec nevylučuji spolupráci s průmyslovým sektorem. Naopak, jde o to, abychom podpořili zavádění správné hospodářské praxe v zemědělství, v lesním hospodářství, ve vodním hospodářství, prostě všude, a to i pomocí moderních ekologických, vůči životnímu prostředí šetrných technologií, které vznikají a uplatňují se v průmyslu a z něho se také šíří. Chceme podpořit rozvoj ekologického zemědělství, nepotravinářského využití půdy, zalesňování v reprodukčních oblastech, vodohospodářské úpravy zvyšující zadržování vody v krajině, stejně tak jako získávání energie z obnovitelných zdrojů i ve sféře průmyslové výroby. Tento trend je ostatně v souladu s novou politikou EU. Česká republika se připojila k Evropské úmluvě o krajině. Tato úmluva má zásadní význam, protože se v ní poprvé uvažuje o hodnotě evropské krajiny. Měla by vést postupně ke změně politiky celé EU vůči zemědělství a venkovu. Tato úmluva zdůrazňuje význam mimoprodukčních funkcí zemědělství a hodnot venkova i venkovské krajiny pro celou společnost. Je v ní potvrzována nutnost přesunu dotací z dosavadního pojetí na jednotku výroby k platbám za údržbu krajiny a k podpoře místních výrob na venkově, k přesunu k podpoře občanské a technické vybavenosti sídel a obcí. Mimochodem: na nedávném summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu to byla právě špatná agrární dotační politika EU, která jí zabránila stát se na zmíněném fóru vedoucí silou. Chtělo by to přicházet se skutečně nejlepšími podněty., což se však v tomto případě nestalo. Věřme, že situace na tomto poli se obrátí k lepšímu. Připomínám v této souvislosti i tu okolnost, že se u nás stále znovu objevují snahy vylučovat občany a obce z veřejného života. Snahy zakázat občanským sdružením vznášet věcné námitky proti nejrůznějším záměrům, které zásadně ovlivňují kvalitu našeho životního prostředí. I kdyby se některé tyto námitky ukázaly být neopodstatněné, tak to nemůže být důvod k opomíjení názorů veřejnosti. Nemůže to být důvod k omezení práv občanů proti právu investorů, k utajování procesů rozhodování. Je přece mnohem lepší, když na nezajištěný rizikový chemický provoz záplavové oblasti upozorní včas občané, než když naši chybu odhalí za cenu ohromných materiálních a možná i lidských ztrát povodeň s nedozírnými následky. Usiluji o to, aby vznikla společná vládní koncepce, která by sjednotila všechny nástroje, jimiž můžeme o krajinu pečovat. Protože jde o nelehkou problematiku a je zapotřebí zvažovat nejrůznější hlediska, můžeme a musíme dlouho diskutovat a hledat cesty, ale na konci musí být přijetí společné odpovědnosti. AUTOR: Libor Ambrozek ministr životního prostředí ve vládě ČR ZDROJ: TECHNIK