Paradoxy na konci světa

Za devatero horami a devatero řekami neleží pohádkové království, ale kraj zkrachovalých továren, zrušených státních zemědělských statků a děravých silnic. Kraj obcí se zavřenými kulturními domy, samoobsluhami a živořícími soukromníky. Zaostale až mrtvě působí jedna z nejchudších republikových částí, příhraniční Frýdlantsko. Jindřichovice pod Smrkem se ale pomalu probouzejí. Do obce vede cesta přes hřeben Jizerských hor a z Liberce pak ještě dalších 40 kilometrů na sever, necelých osm set metrů od polské hranice. \"Je to konec na konci světa. Říká se tomu tady Za tunelem,\" prohlašuje starosta Jindřichovic Petr Pávek. Ještě před cedulí s názvem obce je nenápadná odbočka k Větrnému mlýnu. Bydlí v něm Zbyněk Vlk. Ve stavení, které pamatuje válku, žije s druhou manželkou a třemi dětmi. Dcera Soňa je po delší době první dítě, kterému vystavili v Jindřichovicích rodný list. Manželka nechtěla odjet do nemocnice a prosadila si porod doma, kde jsou jedinými elektrickými spotřebiči magnetofon a mobilní telefon. Mobil slouží k tomu, aby mohli u nich lidé mohli objednávat jeho domácí výrobky z kozího a kravského mléka. Vzhledem k omezené výrobě se tvoří pořadníky na týden dopředu. Zbyněk Vlk rozjížděl v Jindřichovích, které se dlouho otřepávaly ze šoku po pádu komunismu, společenský život. S pomocí svého občanského sdružení Lunária otevřel místní muzeum, knihovnu a organizoval dětské tábory. Projekty už začínají žít vlastním životem, a tak se Vlkovi věnují spíše svému hospodářství, na které zvou turisty. Pořádají víkendové semináře, kde učí zájemce žít v souladu s přírodou, a ti jim výměnou pomáhají při sklizni nebo se stavbou hospodářských stavení. Vznikl tak jediný přístupný větrný mlýn v celé republice. Vlkovi tu melou nejen pro sebe, ale pokud vítr dovolí, tak i pro každého, kdo si svou trošku obilí přinese. Vítr navíc nepohání jen mlýnské kameny, ale také alternátor, který nabíjí baterie do zmíněného magnetofonu. Nicméně Vlkův mlýn není jediným zdrojem elektřiny v Jindřichovicích. Pečlivě vyvedené žluté cedule podél silnice vedou ke dvěma unikátním větrným elektrárnám. Od letošního května, kdy začaly elektrárny pracovat, je navštívilo několik tisíc lidí. \"Jeli jsme kolem, tak si to chceme prohlédnout,\" tvrdí Ivana Kopecká, která dorazila vozem s pražskou poznávací značkou. Elektrárny o výkonu 1200 kilowatů vyšly na dvaašedesát milionů korun. Starosta Pávek sehnal od Státního fondu životního prostřední celkem přes 28 milionů a další peníze si výhodně půjčil. Vyrobený proud jde do veřejné sítě a Severočeská energetika ho musí ze zákona povinně odkupovat za tři Kč/kWh, což je nad prodejní cenou. \"Roční příjem z elektrárny očekáváme okolo šesti milionů, polovinu spolkne údržba a splátky. Zbytek je čistý zisk,\" říká starosta Pávek. Pro Jindřichovice je to vítaná finanční injekce, roční rozpočet totiž nepřesahuje tři miliony korun. Elektrárny však nebyly několik měsíců po spuštění pojištěné. V době naší návštěvy byli právě na obchůzce zástupci České pojišťovny. \"Nikdo to nechtěl pojistit. Jediná svolná byla Česká pojišťovna, ta je tady po čtvrté. Pojistku teď uzavíráme,\" líčí Pávek. Elektřina z větru není jediným ekologickým zdrojem energie. V rámci programu Energeticky soběstačného území na bázi obnovitelných zdrojů vyměnila obec kotel na uhlí za kotle na biomasu. Původní kotel vytápěl tři budovy a za sezónu spálil uhlí za čtvrt milionu korun. Nové kotle na biomasu vytápějí pět budov a do paliva se investuje maximálně šedesát tisíc ročně. Pálí se odpad z místní pily, popadané stromy v obecním lese a malé stromky, které padnou za oběť prořezávce. \"Máme nadbytek tepla, a proto vytápíme i Domov důchodců, který za teplo přispívá do obecní pokladny,\" říká obecní zastupitel Otto Novotný. O palivo pro kotel na biomasu se starají místní nezaměstnaní. V Jindřichovicích je bez práce skoro 40 procent lidí. Po revoluci se zavřely místní státní statky a příležitostí vydělat je v obci pramálo. Třetinu z nezaměstnaných využívá místní úřad v rámci programu Veřejně prospěšné práce a Jindřichovice jsou v tomto směru největším zaměstnavatelem v republice. Mzdu takto zaměstnaných lidí hradí Úřad práce. \"Vzniká tu nový sociálně patologický jev. Máme tu prvňáčky, jejichž rodiče nikdy nechodili do práce. A tomu se snažím zabránit, je to horší než drogy,\" vysvětluje Pávek. Starosta je vůbec zajímavá osoba. Charismatický čtyřicetiletý muž jezdí po obci buď v černém poloterénním Subaru, anebo na motocyklu BMW. Podnikal v zahraničí s výpočetní technikou a po revoluci pokračoval doma. Jeho menší impérium zahrnovalo asi dvanáct firem od počítačů až po stavebnictví. \"Najednou mě to přestalo bavit, tak jsem se toho vzdal. A šel jsem do politiky,\" vzpomíná Pávek na začátek původně pražské cesty Občanskou demokratickou aliancí. Stal se mluvčím a později neúspěšně kandidoval na post předsedy. Pak odešel do Jindřichovic. \"Zvolili mne starostou, ani jsem se o to moc nedral. Až za tři roky skončím, půjdu dělat ekologického zemědělce,\" slibuje Pávek odchod z politiky. Čeká ho ještě hodně práce, pokud chce udělat vše, co si předsevzal. Ale i kdyby nestihl už nic, je za ním kus práce. Větrné elektrárny byl jeho nápad. Místní knihovnu vybavil počítači a internetem, celá vesnice je pokryta signálem bezdrátového internetu, ke kterému se může každý připojit zdarma. I v místním konzumu je volně přístupný obecní počítač s internetem. Pávek na výbornou zvládá i marketing obce, která se často objevuje v médiích. \"Po jeho nástupu se život ve vesnici začal hodně zlepšovat, snad mu to vyjde s tou univerzitou,\" říká Zbyněk Vlk. Naráží tak na další starostův nápad: vybudovat v Jindřichovicích univerzitu specializovanou na kombinaci molekulární biologie a informatiky. V obci, kde bydlí 635 obyvatel, se to zdá být megalomanský nápad, ale starosta už to má všechno promyšlené. Nejpozději do tří let chce otevřít první ročník specializovaného oboru, kde budou bádat budoucí vědecké špičky. \"Všechno už je rozjednané, mám přísliby od mezinárodních firem, že tu otevřou detašované pracoviště. Už tady rekonstruujeme budovy, ve kterých bude univerzita sídlit,\" představuje Pávek nadšeně vizi přeměny obce na prestižní univerzitní městečko. Na úpravu budov zatím získala obec dotaci 1,5 milionu korun od státu. \"Starosta si dotace vydupal ze země, stejně jako u větrných elektráren. Jezdil na úřady otravovat tak dlouho, až mu je přiklepli,\" prozrazuje strategii úspěšného vyjednávání zastupitel Otto Novotný. V části přízemí budoucí univerzitní budovy je obecní knihovna. Jsou tu tři počítače připojené na internet. Knihovnice má zrovna dovolenou, a tak nám dělá průvodce zastupitel Novotný. \"Nejdřív na počítače chodily děti, zatímco rodiče si půjčovali knížky. Teď už tady surfují všichni.\" Čtrnáctiletý Honza přiznává, že nejvíce hraje hry. Do knihovny si prý také chodí pro knížky, hlavně pro encyklopedie. \"Moc lidí ale bezdrátový přístup na internet zdarma v Jindřichovicích nevyužívá. Málokdo má počítač,\" dodává. Hospody knihovně konkurovat nemohou - až na jednu tu žádné nejsou. \"Jenom na fotbalovém hřišti se v létě čepuje pivo,\" směje se kolemjdoucí žena. Později se dozvídáme, že dva místní podnikavci koupili nedávno bývalou hospodu a svépomocí ji rekonstruují. \"Jsou tu paradoxy, nejmodernější elektrárny v republice a není hospoda. Do roka by snad mohla být otevřena,\" doufá místní občan. Přitom na začátku minulého století se Jindřichovicím přezdívalo \"malá Vídeň\". Obec čítala téměř 2500 obyvatel a šestikolejné nádraží spojovalo Rakousko-Uhersko s Pruskem a Pobaltím. V obci byl mimo jiné i c. a k. celní úřad, četnická stanice, poštovní úřad, velká textilní továrna Max Heintschel, pět trafik, šest pekařů, sedm obuvníků, sedm řezníků a jeden výrobce umělých květin. Čechů tady bydlelo osm, pivo se točilo ve stejném počtu hostinců. Dnes jsou koleje přes hranice vytrhané a vláček po Frýdlantsku jezdí párkrát za den. V obci podnikají tři soukromí zemědělci, je tu truhlárna, pila, zámečník a potraviny. Všichni jsou tu Češi, jen pár občanů má podle příjmení kořeny mezi sudetoněmeckými předky. Žádná nevraživost mezi \"novousedlíky\" a sudetskými Němci prý neexistuje. Každým rokem se bývalí obyvatelé zpoza hranic objevují na Jindřichovických slavnostech. O svůj majetek prý většinou nestojí. Však tady toho moc nezbylo, řadu opuštěných usedlostí zbourala Československá armáda v šedesátých letech. Obří textilka, která dávala práci třem a půl tisícům lidí, je desetiletí mrtvá. Po válce se tu skladovaly strategické zásoby vlny a bavlny, po revoluci ji odkoupily dvě soukromé firmy. Ta méně úspěšná prodala loni svou část obci, která tam skladuje biomasu pro kotelnu a chystá tam laboratoře pro zamýšlenou univerzitu. dříve než vědecká pracoviště otevře vrata kozí farma a sýrárna, kterou tu buduje Otto Fortelka. Snaží se už napotřetí, dvakrát mu plány zhatili hygienici. Zdá se ale, že tentokrát bude úspěšný. \"Dovnitř sýrárny vás nepustím, otevření si schovávám až na Jindřichovické slavnosti koncem srpna,\" plánuje Fortelka. Každý den vstává kolem sedmé a začíná pracovat ve svém zemědělské družstvu. Pracovní doba mu končí kolem jedenácté večer, kdy zahání stádo třiceti koz do chléva. \"Kdybych je nechal přes noc venku, hned by mi je ukradli,\" stěžuje si Fortelka. Do Jindřichovic se přistěhoval z Prahy, kde původně pracoval jako truhlář. Novousedlíků jako on však přibývá: za posledních pár let se jich přistěhovalo 25. Nově příchozí láká i Obecní úřad. Kdo si postaví ekologický domek, dostane stavební parcelu zadarmo. Jen musí přejet Jizerské hory. Ten, kdo nabídku využije, bude sice chvíli bydlet na konci samého konce republiky, ale po vstupu do Evropské unie bude mít do Evropy blíž než z Prahy. AUTOR: Radan Dolejš ZDROJ: EKONOM