Zelení připomínají rané křesťany

Na konci září si Strana zelených vybrala zbrusu nové vedení (předsedou se stal Jan Beránek z Hnutí DUHA) a o dva týdny později zveřejnila sjezdem přijatý program: Vize ekologické demokracie. Mají šanci? Kdy? V posledních volbách do sněmovny zelení dostali 2,36 procenta hlasů. Vizionářský program však v žádném případě obecnému vkusu nepodlézá, ba přímo můžeme tvrdit, že na něj z výšky kašle. Program zelených spíš připomíná \"životní systém\", návod, jak správně, udržitelně, odpovědně žít. V tom zase připomíná víc náboženství než politický program. Na první místo je položen nikoli ekonomický růst (u nás dosti bídný), jehož plody podle zelených přinášejí užitek čím dál menšímu počtu lidí a jde na úkor budoucnosti, ale \"hledisko kvality života\". Tu chtějí měřit a ročně zveřejňovat její index. Jak jsme přepracovaní, kolika civilizačními chorobami trpíme, jak umíme odpočívat, jestli se moc neštveme. Vyvíjejí nový ideologický (náboženský) systém: neodemokratismus, který \"se snaží navodit stav, v němž jsou lidé především občany\". Proti stojí neoliberalismus, který v lidech vidí (celkem realisticky) především konzumenty. Zelení samozřejmě hodlají zvyšovat podíl občanstva na rozhodování. Tady, jako u mnoha následujících bodů, se můžeme vrátit k oněm dvěma procentům preferencí. Asi tolik lidí u nás cítí palčivou starost o své okolí? Touží o něm rozhodovat? Neodemokraté dovedou být liberální. Vyjadřují podporu homosexuálům a jejich požadavkům, odmítají \"pošetilosti o větším než malém množství\" držených drog. Hodlají se prát za doma bité ženy, odložené děti a cizince, kteří u nás žádají o azyl. Zároveň straší tak, že by se za to středověká církev nemusela stydět: ohrožuje nás globální ekologická krize, jež se již hlásí povodněmi a mezinárodními konflikty o přírodní zdroje. Proto se musíme obrátit! Změnit způsob života, návyky, omezit svou žravost a pohodlnost. Na dnešní poměry velmi utopicky hovoří program o dopravě: \"Strana pokládá nadměrný automobilismus za sociálně patologický jev.\" Následuje tvrdá soda: zavádět mýtné na dálnicích a pak i na státních silnicích, platit vjezd do středů měst, prosadit tvrdší postihy přestupků. Podporovat dopravu hromadnou. Tu zpřístupnit, auta omezit. Jenže řízení znamená pro mnohého místního dospělce vrchol svobody, fronty nefronty! Dál zelení volají, že do ceny každého produktu \"musí být zahrnut skutečný dopad na životní prostředí\". Řidič chápe, jde o zdražení benzinu. A všeho, co se vozí. Doplňme: též všeho, co špiní a smrdí a nejde recyklovat. Takhle program nemilosrdně pokračuje. Vlastně se v něm dočteme, jak by to všecko ideálně mělo být. Měli bychom méně chtít, méně se honit, víc chodit pěšky, víc myslet na druhé, zdravěji a netolik jíst, pečovat o okolí a posílat víc peněz do chudých zemí (vize požaduje 0,7 procenta HDP, který loni činil 2275 miliard korun). Na jednu stranu se s tím vším nedá nesouhlasit. Ano, měli bychom. Jenže jak už řečeno, museli bychom prodělat hlubokou vnitřní metanoiu, obrácení, ne zcela, ale tak trochu se stát moderními poustevníky. Mnozí přitom o budoucnosti uvažují jinak: Kdy člověka nahradí, či dokonce ovládnou inteligentní technologie? Za dvacet, či padesát let? Program zelených nenadchne tatíky, hotové muže a ženy, kteří pracují v potu tváře a nic měnit nechtějí, nemají čas. Starší z nich si ulevili, když jim okolo sedmnáctého listopadu prezident Václav Klaus sdělil, že pasivní přežívání obyčejných občanů v totalitě umožnilo její rozklad. Domyšleno to znamená, že pasivní vztah k ničení okolí, přírody, života též nakonec to špatné rozloží, že? Tak co se starat? Vize spíš osloví studenty, mladé, čerstvě vyloupnuté nadšence, z nichž mnozí ji posléze zavrhnou, neboť se jim s rostoucím věkem stane nepohodlnou. Za jak dlouho tedy v české společnosti zelení uspějí? Přirovnejme jejich snahy k raným křesťanům. Také vyžadovali nový přístup k životu, obrácení. Zpočátku nečítali ani ony dvě procenta. Ke křesťanství se zřejmě hlásil již císař Constantinus I. (vládl 330-380). Roku 383 dal křesťanský císař Theodosius zavřít pohanské chrámy na východě římské říše a zru šil subvenci na obětiny pro římský senát. Trvalo tedy necelých čtyři sta let, než se křesťanství stalo státním náboženstvím. Možná to zeleným půjde rychleji, vždyť i doba se zrychlila. A pokud ne, pak nespěchat, nehnat se je jejich ctností.

Zdroj: Týden