MOC A BEZMOC STÁTNÍ ENERGETICKÉ KONCEPCE

Šedá je každá teorie, zelený je strom života. K tomuto závěru docházíme vždy, když konfrontujeme úmysly státní správy s pestrou paletou možných vývojových scénářů. Státní energetická koncepce naplňuje pravdivost této poučky měrou vrchovatou.
Člověk nemusí být ani znalcem zákonů profesora Parkinsona, aby seznal, že formulovat energetickou koncepci státu není možné pouze na základě přání, byť by úmysly předkladatelů byly sebeupřímnější.
Nejprve si však musíme objasnit, co to vlastně taková koncepce je a jaká je její důležitost. Co nejstručněji řečeno, koncepce by měla vyjadřovat zájmy a preference státu při získávání a spotřebě paliv a energií. Názorů na to, z jakého úhlu pohledu by měl být takový dokument zpracován, je celá řada. Má-li se však jednat o energetickou koncepci státu, měl by být prvotním a prakticky jediným zájmem zájem občana. Víme však, co občan České republiky při své spotřebě energie od státu vyžaduje?
Občan se dokáže sám orientovat. Energie slouží spotřebitelům k vytápění obydlí nebo třeba k opékání topinek, energetickým a důlním společnostem potom k dosahování zisku. Zkrátka standardní tržní vztah, jen trochu deformovaný přítomností infrastrukturních monopolů. Hovořit tak o energii jako o zboží \"zvláštní povahy\" je tedy přinejmenším zavádějící. Občan přece nechce od státu, aby mu energii nebo palivo opatřoval. Dokáže se sám na trhu orientovat a rozhodnout se, čemu dá přednost, jaké z nabízených druhů zboží koupí. To, co občan od státu skutečně požaduje, lze shrnout do několika slov: bezpečnost, dobré životní prostředí a záruky cenové stability tam, kde působí infrastrukturní monopol.
Vnucuje se tedy otázka, v čím zájmu je energetická koncepce vytvářena, jestliže jsou tyto \"občanské\" požadavky pouze vedlejšími komponentami. Odpověď není bohužel příliš složitá. Státní orgány zatím nedospěly k poznání, že o volbě energie nerozhodují ony jako v dobách plánovaného hospodářství, ale pouze spotřebitelé. V tomto neblahém přesvědčení je utvrzují různé energetické a těžařské lobby, pro něž je státem vyjadřovaná veřejná podpora vítaným argumentem při konkurenčním boji. Je přitom jasné, že diskriminace některých druhů paliv či energií či přímá státní podpora nemá v podmínkách Evropské unie co dělat;
Jak vlastně může stát ovlivňovat energetický trh? Několik nástrojů k dispozici má. Prvním, a asi nejdůležitějším, je regulace infrastrukturních monopolů: plynárenské, elektrorozvodné a tepelné sítě. Jakkoliv Energetický regulační úřad není a nesmí být orgánem s kompetencí k výkonu státní energetické politiky, může svými rozhodnutími významně ovlivňovat prostředí na energetickém trhu, a tím i zpětně měnit vládní záměry.
Druhým významným nástrojem je právo státu dávat souhlas s výstavbou nových energetických zdrojů a vedení. To ovšem neznamená, že by stát mohl preferovat jednu technologii před jinou; každý nestranný soud by v případě sporu dal za pravdu investorovi. Proto lze různá vyjádření o výstavbě, kupříkladu nových jaderných bloků, interpretovat pouze jako deklaraci přání, nikoliv jako reálný a realizovatelný úmysl. Asi nejkomplexnější soubor možných omezení, aplikovatelných na výkon státní energetické politiky, představuje ekologická legislativa. Striktní limity emisí škodlivin spolu s požadavky na ochranu vod a krajiny znamenají významná omezení při rozhodování o nových energetických technologiích. Povinnost provádět EIA pro každou významnější investici poskytuje záruky, že již ve stadiu projektu budou uplatněna všechna platná ekologická kritéria, zkrátka že požadavky obyvatelstva na čisté životní prostředí nezůstanou oslyšeny.
Stát s uhlím počítá? Upřímně řečeno, nevidím snad pouze s výjimkou dotací na čisté energetické technologie žádné další nástroje, jimiž by si stát mohl vynucovat realizaci vlastního energetického konceptu. Proto je udivující, s jakým rozmachem se energetická koncepce rozepisuje o záměrech podpory českého uhlí (jako by taková podpora, měla-li by být ekonomicky účinná, nekolidovala se zásadními ekonomickými principy, jimiž se řídí Evropské unie). Jak se rozepisuje o nových elektrárnách a teplárnách, jako by firmy, provozující taková zařízení, nebyly ve smyslu zákona samostatnými akciovými společnostmi s bohatě členěnou strukturou akcionářů. Jak kalkulují s nutností obnovy uhelných či jaderných zdrojů, aniž by měli jakoukoliv reálnou možnost takovou obnovu nařídit. Jak chce stát kupříkladu zabránit spontánnímu růstu podílu zemního plynu na primárních energetických zdrojích, jestliže si to bude rostoucí poptávka na trhu vyžadovat?
Bylo by ale asi příliš zjednodušené deklasovat energetickou koncepci na úroveň úkolu z pilnosti. Stát prostřednictvím tohoto dokumentu sděluje podnikatelům v uhelných společnostech, že s nimi nadále počítá. Zaměstnancům těchto společností pak dává na vědomí, že se nemusejí příliš obávat nezaměstnanosti. Teplárnám a elektrárnám zase říká, že by se i při své obnově měly orientovat na domácí uhlí, pokud ne na nové jaderné kapacity. Producentům energií z obnovitelných zdrojů sděluje, že s nimi sice počítá, ale na větší kus krajíce ať si raději nechají zajít chuť. Plynárenství je stavěno do stejné situace jako v sedmdesátých letech jako jakýsi doplňkový zdroj energie, na který je lépe si dávat pozor. Je přitom asi vedlejší, že k realizaci těchto prvoplánových opatření nemá stát žádné účinné mechanismy. Co však tento koncept sděluje občanům?
Říká se, že všechno je zbožím. Tak mne napadá platí to i o státní energetické koncepci? Jo, zelený je strom života...

VRATISLAV LUDVÍK, ONYX Convergency
Zdroj: Euro