Patenty na smetišti
Izrael zjistil, že zamořený svět už zná cenu environmentálních technologií.
Izrael zjistil, že zamořený svět už zná cenu environmentálních technologií.
Metabolismus rušného Tel Avivu zanechal stopu uprostřed polí na dohled od městského okraje - 35 milionů tun tuhých odpadků vytvořilo horu Hiryia vysokou 85 metrů. Přitažlivá byla pouze pro tažné ptáky, kteří tu usedali na své cestě do Afriky a občas se zvedli v desetitisícových hejnech - ke zděšení sousedního letiště Ben Gurion. Roku 1998 bylo jasné, že se s tím musí něco udělat. Co? Kdyby to byl normální kopec, rovinu zdobí. A tak město rozhodlo, že bude na povrchu očištěn, odvodněn, zakryt, zazeleněn a okolí se promění v park. Budou vyhledána a naplněna koryta zapomenutých potoků, kolem nich vzniknou cesty a stromořadí. Místo, které má to štěstí, že je veřejnou plochou, se nakonec stane vyhledávanou oázou lidí a vegetace. Během dvaceti let.
Je to možné? Kdoví, ale pohled shora, kam jsme se vyškrábali mikrobusem po nové asfaltce v závěsu za autobusem s výpravou diplomatického sboru, ukazuje, že už to začalo. Povrch je čistý, okraje výsypky byly zpevněny, všude se naváží zemina a spodní část svahu už obsadila jakási pionýrská lebeda. Z uzavřeného kopce čouhají trubice, kterými se stahuje bioplyn do elektrárničky na úpatí. Odvodnění zabrzdilo průsaky. Potok, který se vine kolem, vypadá přijatelně.
Zelený pás mezi Tel Avivem a Jeruzalémem je jedním z mála izraelských regionů, který je jakžtakž příznivý životu. Není divu, že je pěkně přelidněný a zátěž na krajinu je děsivá. Jaro, které je kolem, klame. To, co je zelené, už za měsíc bez závlah z větší části zhnědne. Život tu má méně šancí k obnově, než jsme zvyklí od nás, a tak je snaha o jeho recyklaci životně důležitá.
Publikace, kterou nám ředitel smetiště rozdal, si stěžuje, že věci životního prostředí jsou v Izraeli zatím velice nízko v seznamu národních priorit. Vždycky bylo něco důležitějšího - bezpečnost, hospodářský růst, nezaměstnanost, školství, náboženské otázky atd. Kniha je dílem umělců, kteří se sdružili a dělají vše proto, aby projekt překování smetiště v přírodní perlu jen tak neusnul. Například každoročně pořádají na toto téma výstavy, kde jsou předkládány také další a další inspirativní nápady, co všechno by se tu dalo udělat. Fotografové, filmaři, básníci, spisovatelé a umělci mnoha dalších druhů ke smetišti přilnuli, aby tu propadli postmoderní fascinaci z rozkladu, odvrženého, nečekaného, hrozícího, a tak tu všelijak poetizují, ozvláštňují a dramatizují vyštrachané haraburdí.
Zářivá budoucnost smetné hory teď vypadá spíš jako sen, ale jedno je definitivní - také zbývající skládky by měly skončit, jak ukazuje poloprovoz Arrow Ecology na hi-tech zpracování směsných odpadků, kvůli kterému sem vlastně diplomaty přivezli.
V rotujícím válci hypermoderního smeťostroje poezie končí a moci se ujímá technologie. Tu nežene nadšení, ale peníze. Proces začíná v bazénu, do kterého se sypou obsahy přijíždějících náklaďáků. Voda jednoduše zlikviduje problém zápachu a zároveň třídí plovoucí a neplovoucí obsah. Snadno lze oddělit také magnetické kovy. Pak už to začíná být těžší. Přichází ke slovu řada patentů, s jejichž pomocí se třídí a zpracovává další materie. Z papíroviny se dělají desky a pracovní nábytek. Plasty jsou převařeny na vlákna, sklo a stavební odpad začne nový život v panelech, biodegradující odpad se mění v bioplyn. Vše je automatické, přírodní a čisté, zdůrazňuje ředitel Yair Zadik, který to řídí z počítačů velína ve vyvýšeném prostorném akváriu. To málo, co se nakonec spálí a poslouží výrobě elektřiny a tepla, skončí jako drobné oblázky jakéhosi popelového substrátu, který lze použít ve stavebnictví nebo jako hnojivo. Za dva měsíce poloprovoz vyhodnotí, a pak mohou tuto tech nologii nabízet - jak nám trpělivě opakovaně zdůrazňují - do celého světa.
Ekologie možná v Izraeli ještě pokulhává, ale ekologické technologie? I tady je vidět nepřeberná nabídka doktorů věd a taky obchodního talentu. Ve venkovském technologickém centru Aškelon, kde se uvádějí do života hi-tech firmičky s velkým růstovým potenciálem, nám ukázal zástupce jedné takové dvoumužné společnosti Treatec, jak zpracovává odpadní vody elektrickými výboji. Kaly vysráží do tuhých vloček a výsledek se dá pít. Důležité je, že stejným postupem lze vodu i odsolovat. Jak? Patent. Trh? Nekonečný.
Čistírna Šafdan, kde se zpracovávají odpadní vody z celého Tel Avivu, má patent na bakteriové kultury, kterými urychluje biologický proces, a pak ještě provádí unikátní filtraci přes půdu. Voda se vypouští do mělkých rybníků uprostřed pískových dun a pak se čerpá z okolních studní - a posílá stokilometrovým potrubím do zavlažovacích zařízení v poušti Negev. Rybníčky se periodicky střídají, aby mohly vyschnout a byly přeorány, čímž se obnovuje prostupnost povrchové vrstvy.
Kibuc Hafetz Haim se dokonce odpadními vodami živí. Udělal si pět nádrží, svádí tam vody z okolních vesnic a dokonce až z Jeruzaléma. Po zpracování vodu prodává okolním zemědělcům. Za pramenitou vodu by platili dvacet, za tu naši čtyři, takže si mohou dovolit pěstovat bavlnu, slunečnice a obilí, vysvětluje Moše, který se v kibucu narodil a má vodní hospodaření na starosti. Během času si už vybudovali pět nádrží a v posledních dvou letech s katastrofálním suchem byli jediní, kdo z okolí v zemědělství trochu vydělal.
\"Příští válka na Blízkém východě bude o vodu,\" slyším na každém kroku v zemi, kde i v dobrém roce od dubna do listopadu neprší.
O tom, zda s dováženými odpady do kibucu nepřicházejí také nějaké rizikové látky, si tu hlavu moc nelámou. Avraham Israeli, M.Sc., z environmentálních technologií Izraeského institutu pro export a mezinárodní spolupráci však říká, že dozor existuje - malér zatím není, a teď sledují hlavně bromidy, které jsou pozůstatkem chemické ochrany proti hmyzu. Pro hi-tech zemědělské podniky, jako je Teshuva Nurseries (další semeniště patentů), kde pěstují s ďábelskou efektivností a čistotou kuchyňské bylinky a zeleninu, je charakteristické, že si vodu upravují sami a ochranné chemii se naprosto vyhýbají.
Neprší? Zprůmyslníme Slunce. V elektrárně Solel vodu sluncem ohřejí až na 400 stupňů a věří, že jednou překročí i 500, aby vyždímali co nejvíc z teoretických 1000 wattů, které z oblohy valí na každý osluněný čtvereční metr. Slunce je chytáno do parabolických van, uzavřených dvojitým sklem. Zaostřené sluneční paprsky praží do speciálně natřené trubky (patent), která je dále jedinečně izolovaná, aby teplo neztrácela - je uložena do vakuovaného skleněného válce jako v termosce (patent). Automatické natáčení za maximálním osvitem řídí počítače. V Kalifornii, kde Solel také působí, nahradí sluneční elektrárny dva miliony barelů ropy ročně. Solární elektřina vykrývá špičku (chlazení), takže se prodává draho a obejde se bez subvencí, chlubí se ředitel Avi Brenmiller.
To by u vás nešlo, říkají mi, když slyší, že jsem ze severského Česka. Ale to nepoznali naše loňské léto.
AUTOR: ZBYNĚK FIALA, Tel Aviv
Metabolismus rušného Tel Avivu zanechal stopu uprostřed polí na dohled od městského okraje - 35 milionů tun tuhých odpadků vytvořilo horu Hiryia vysokou 85 metrů. Přitažlivá byla pouze pro tažné ptáky, kteří tu usedali na své cestě do Afriky a občas se zvedli v desetitisícových hejnech - ke zděšení sousedního letiště Ben Gurion. Roku 1998 bylo jasné, že se s tím musí něco udělat. Co? Kdyby to byl normální kopec, rovinu zdobí. A tak město rozhodlo, že bude na povrchu očištěn, odvodněn, zakryt, zazeleněn a okolí se promění v park. Budou vyhledána a naplněna koryta zapomenutých potoků, kolem nich vzniknou cesty a stromořadí. Místo, které má to štěstí, že je veřejnou plochou, se nakonec stane vyhledávanou oázou lidí a vegetace. Během dvaceti let.
Je to možné? Kdoví, ale pohled shora, kam jsme se vyškrábali mikrobusem po nové asfaltce v závěsu za autobusem s výpravou diplomatického sboru, ukazuje, že už to začalo. Povrch je čistý, okraje výsypky byly zpevněny, všude se naváží zemina a spodní část svahu už obsadila jakási pionýrská lebeda. Z uzavřeného kopce čouhají trubice, kterými se stahuje bioplyn do elektrárničky na úpatí. Odvodnění zabrzdilo průsaky. Potok, který se vine kolem, vypadá přijatelně.
Zelený pás mezi Tel Avivem a Jeruzalémem je jedním z mála izraelských regionů, který je jakžtakž příznivý životu. Není divu, že je pěkně přelidněný a zátěž na krajinu je děsivá. Jaro, které je kolem, klame. To, co je zelené, už za měsíc bez závlah z větší části zhnědne. Život tu má méně šancí k obnově, než jsme zvyklí od nás, a tak je snaha o jeho recyklaci životně důležitá.
Publikace, kterou nám ředitel smetiště rozdal, si stěžuje, že věci životního prostředí jsou v Izraeli zatím velice nízko v seznamu národních priorit. Vždycky bylo něco důležitějšího - bezpečnost, hospodářský růst, nezaměstnanost, školství, náboženské otázky atd. Kniha je dílem umělců, kteří se sdružili a dělají vše proto, aby projekt překování smetiště v přírodní perlu jen tak neusnul. Například každoročně pořádají na toto téma výstavy, kde jsou předkládány také další a další inspirativní nápady, co všechno by se tu dalo udělat. Fotografové, filmaři, básníci, spisovatelé a umělci mnoha dalších druhů ke smetišti přilnuli, aby tu propadli postmoderní fascinaci z rozkladu, odvrženého, nečekaného, hrozícího, a tak tu všelijak poetizují, ozvláštňují a dramatizují vyštrachané haraburdí.
Zářivá budoucnost smetné hory teď vypadá spíš jako sen, ale jedno je definitivní - také zbývající skládky by měly skončit, jak ukazuje poloprovoz Arrow Ecology na hi-tech zpracování směsných odpadků, kvůli kterému sem vlastně diplomaty přivezli.
V rotujícím válci hypermoderního smeťostroje poezie končí a moci se ujímá technologie. Tu nežene nadšení, ale peníze. Proces začíná v bazénu, do kterého se sypou obsahy přijíždějících náklaďáků. Voda jednoduše zlikviduje problém zápachu a zároveň třídí plovoucí a neplovoucí obsah. Snadno lze oddělit také magnetické kovy. Pak už to začíná být těžší. Přichází ke slovu řada patentů, s jejichž pomocí se třídí a zpracovává další materie. Z papíroviny se dělají desky a pracovní nábytek. Plasty jsou převařeny na vlákna, sklo a stavební odpad začne nový život v panelech, biodegradující odpad se mění v bioplyn. Vše je automatické, přírodní a čisté, zdůrazňuje ředitel Yair Zadik, který to řídí z počítačů velína ve vyvýšeném prostorném akváriu. To málo, co se nakonec spálí a poslouží výrobě elektřiny a tepla, skončí jako drobné oblázky jakéhosi popelového substrátu, který lze použít ve stavebnictví nebo jako hnojivo. Za dva měsíce poloprovoz vyhodnotí, a pak mohou tuto tech nologii nabízet - jak nám trpělivě opakovaně zdůrazňují - do celého světa.
Ekologie možná v Izraeli ještě pokulhává, ale ekologické technologie? I tady je vidět nepřeberná nabídka doktorů věd a taky obchodního talentu. Ve venkovském technologickém centru Aškelon, kde se uvádějí do života hi-tech firmičky s velkým růstovým potenciálem, nám ukázal zástupce jedné takové dvoumužné společnosti Treatec, jak zpracovává odpadní vody elektrickými výboji. Kaly vysráží do tuhých vloček a výsledek se dá pít. Důležité je, že stejným postupem lze vodu i odsolovat. Jak? Patent. Trh? Nekonečný.
Čistírna Šafdan, kde se zpracovávají odpadní vody z celého Tel Avivu, má patent na bakteriové kultury, kterými urychluje biologický proces, a pak ještě provádí unikátní filtraci přes půdu. Voda se vypouští do mělkých rybníků uprostřed pískových dun a pak se čerpá z okolních studní - a posílá stokilometrovým potrubím do zavlažovacích zařízení v poušti Negev. Rybníčky se periodicky střídají, aby mohly vyschnout a byly přeorány, čímž se obnovuje prostupnost povrchové vrstvy.
Kibuc Hafetz Haim se dokonce odpadními vodami živí. Udělal si pět nádrží, svádí tam vody z okolních vesnic a dokonce až z Jeruzaléma. Po zpracování vodu prodává okolním zemědělcům. Za pramenitou vodu by platili dvacet, za tu naši čtyři, takže si mohou dovolit pěstovat bavlnu, slunečnice a obilí, vysvětluje Moše, který se v kibucu narodil a má vodní hospodaření na starosti. Během času si už vybudovali pět nádrží a v posledních dvou letech s katastrofálním suchem byli jediní, kdo z okolí v zemědělství trochu vydělal.
\"Příští válka na Blízkém východě bude o vodu,\" slyším na každém kroku v zemi, kde i v dobrém roce od dubna do listopadu neprší.
O tom, zda s dováženými odpady do kibucu nepřicházejí také nějaké rizikové látky, si tu hlavu moc nelámou. Avraham Israeli, M.Sc., z environmentálních technologií Izraeského institutu pro export a mezinárodní spolupráci však říká, že dozor existuje - malér zatím není, a teď sledují hlavně bromidy, které jsou pozůstatkem chemické ochrany proti hmyzu. Pro hi-tech zemědělské podniky, jako je Teshuva Nurseries (další semeniště patentů), kde pěstují s ďábelskou efektivností a čistotou kuchyňské bylinky a zeleninu, je charakteristické, že si vodu upravují sami a ochranné chemii se naprosto vyhýbají.
Neprší? Zprůmyslníme Slunce. V elektrárně Solel vodu sluncem ohřejí až na 400 stupňů a věří, že jednou překročí i 500, aby vyždímali co nejvíc z teoretických 1000 wattů, které z oblohy valí na každý osluněný čtvereční metr. Slunce je chytáno do parabolických van, uzavřených dvojitým sklem. Zaostřené sluneční paprsky praží do speciálně natřené trubky (patent), která je dále jedinečně izolovaná, aby teplo neztrácela - je uložena do vakuovaného skleněného válce jako v termosce (patent). Automatické natáčení za maximálním osvitem řídí počítače. V Kalifornii, kde Solel také působí, nahradí sluneční elektrárny dva miliony barelů ropy ročně. Solární elektřina vykrývá špičku (chlazení), takže se prodává draho a obejde se bez subvencí, chlubí se ředitel Avi Brenmiller.
To by u vás nešlo, říkají mi, když slyší, že jsem ze severského Česka. Ale to nepoznali naše loňské léto.
AUTOR: ZBYNĚK FIALA, Tel Aviv
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
