Česko musí postupně zlikvidovat DDT

Moderátor (Jan Němec, Veronika Sedláčková):
Česká republika musí dostat pod kontrolu a postupně zlikvidovat toxické látky typu DDT, které se dříve v průmyslu a zemědělství běžně používaly. Ukládá to Stockholmská úmluva, která dnes vstoupila v platnost. Česko je jejím signatářem. Tyto jedy se v těle hromadí dlouhodobě a když překročí určitou mez, poškodí imunitní nebo hormonální systém člověka.

Vedrč na Benešovsku. Stará studna a v ní stopy DDT. Podle místních se sem zhruba před třiceti lety házely přebytečné pytle z JZD napěchované tímto jedem.

Martin Goby, komise místní samosprávy:
Je to taková určitá soustava skládek, která zčásti není evidovaná, a jsou to v podstatě skládky, které se nachází tady v tom prostoru.

Ve vsi není vodovod a všichni pijí vodu ze studní. První vzorky podle benešovského městského úřadu DDT skutečně prokázaly. Teď se do důkladného průzkumu pustila Česká inspekce životního prostředí.

Václav Beroušek, zástupce hlavního inspektora ČIŽP Praha:
Budeme odebírat vzorky, abychom zjistili původ a rozsah zatížení DDT.

Ve vsi není vodovod a všichni pijí ze studní. Takových míst je v Česku nepočítaně. DDT se rozhazovalo z letadel, někteří lidé si ho dokonce sypali na hlavu proti vším. Podobně se v průmyslu hazardovalo s polychlorovanými bifenyly, náplní do transformátorů a kondenzátorů.

Karolína Šůlová, mluvčí Ministerstva životního prostředí:
Jsou to látky, které se kumulují v organismu, a pokud je jich velké množství, tak mohou vést k oslabení imunitního systému.

Podobné jedy se ničí pouze v ostravské spalovně. Náklady na jejich vystopování a likvidaci budou vysoké.

Kolik to bude stát?

Karolína Šůlová, mluvčí Ministerstva životního prostředí:
Ty odhady pro polychlorované bifenyly jsou do roku 2025 zhruba 10 miliard korun.

Zatím úředníci ministerstva životního prostředí vytipovali 440 míst, kde se tyto látky vyskytují nejvíc.

Moderátor (Jan Němec, Veronika Sedláčková):
Mezi látky, které na území České republiky mají na svědomí zamoření rozsáhlých oblastí, patří právě polychlorované bifenyly, DDT a rakovinotvorné dioxiny. Vědci nyní lokalizovali asi 500 tzv. horkých míst, asi stovka z nich znamená pro životní prostředí bezprostřední hrozbu. Jako časovanou bombu stále ekologové i experti na životní prostředí uvádí Spolanu Neratovice. Spalovna v Milovicích má problémy s DDT ve svém areálu. K dalším rizikovým místům patří třeba skládka v Hodoníně u Nasavrk, která kontaminovala spodní vody nebo obalovna Modřec u Poličky, kde bylo nalezeno PPC ve vodě i v zemině.

Moderátor (Jan Němec, Veronika Sedláčková):
Ministerstvo životního prostředí nechalo zpracovat zprávu, kde mapuje výskyt těch 12 toxických látek, které zakazuje stockholmská úmluva. Ale přiznalo, že nezanedbatelná část těchto látek je mimo jejich kontrolu. Jak je to možné? Je to skutečně tak, že je jich tolik?

Erik Geuss, ředitel Českého ekologického ústavu:
Tak problematika té zprávy, o které jste hovořila, národní implementační plán pro tu Stockholmskou úmluvu, na tu má ministerstvo životního prostředí dva roky na případu a je třeba si uvědomit, že skutečně monitoring těch látek je nesmírně náročný a to tedy zejména finančně. Jde o pozůstatky vlastně výroby a užití těchto látek v uplynulých 30 letech.

Moderátor (Jan Němec, Veronika Sedláčková):
Je tedy vůbec možné a reálné zjistit, kde tyto látky, jako například DDT je? Kam jednotná zemědělská družstva ukládaly tyto látky, když se zakázaly používat?

Erik Geuss, ředitel Českého ekologického ústavu:
Možné to samozřejmě je a je to otázka financí a otázka prostě kvalitního monitoringu.

Moderátor (Jan Němec, Veronika Sedláčková):
Které oblasti jsou podle vašich zkušeností nejrizikovější?

Erik Geuss, ředitel Českého ekologického ústavu:
Tak jak již vyplývá ze samotné definice těch znečišťujících látek, tak jde teda například o agrochemické provozy, o staré sklady a skládky, kde mohou být látky nějakým způsobem deponovány a právě tam i hrozí to největší riziko, že nejsou zmapovány řádně.

Moderátor (Jan Němec, Veronika Sedláčková):
Co je nutné udělat nejdřív, abychom dodrželi tu Stockholmskou úmluvu, abychom zmapovali, vytipovali a zlikvidovali ty látky?

Erik Geuss, ředitel Českého ekologického ústavu:
Tak ten problém je třeba vidět ve dvou rovinách. Jednak ten monitoring a vlastně řešení těch starých zátěží a jednak samozřejmě přijetí takových důsledných opatření, aby se absolutně vyloučily jakékoliv depozice těchto látek do prostředí, což znamená například dodržování všech současných stávajících technologických postupů.

Moderátor (Jan Němec, Veronika Sedláčková):
Je to zase otázka peněz, kolik to podle vás bude stát a jak dlouho to bude trvat?

Erik Geuss, ředitel Českého ekologického ústavu:
Tak odhad nákladů je nesmírně složitým i teoretickým problémem, protože sama třeba víte, jak rozdílné jsou odhady nákladů na auto podle toho, jak ho budete pořizovat, jestli na splátky a vlastně všechny ty odhady nákladů na zneškodnění těch látek, o kterých hovoří Stockholmská úmluva jsou také tak složité a když uvedu nějaké číslo, hovoříme o řádech miliard korun, tak samozřejmě ještě záleží na tom, jaké subjekty budou tyto náklady hradit, to znamená jak se o to podělí stát a soukromý sektor.

Moderátor (Jan Němec, Veronika Sedláčková):
Podle vás by to mělo být jak? Co byste navrhoval vy?

Erik Geuss, ředitel Českého ekologického ústavu:
Zajímavá otázka. Já samozřejmě bych si představoval, že pokud jde o ty staré zátěže, tak tam je třeba postupovat naprosto v duchu zákonů. Je pravda, že například aktivity Fondu národního majetku a jeho teda předpokládané výdaje spočívají často právě v odstraňování těch starých zátěží, takže tam je nepochybná ta účast státu. Tam, kde se ovšem zjistí nové zátěže, ty nové časované bomby, jak se říká, tam bude často i odpovědnost podniků a případně místních samospráv.