Nejškodlivějším živočichem na zeměkouli je člověk

Na 9. července připadá 170. výročí narození Jana Nerudy, novináře, povídkáře, fejetonisty, reportéra a básníka. Dva a půl roku po svatbě Antonína Nerudy a Barbory, rozené Leitnerové, ovdovělé Gebertové, která se konala před Vánocemi 1831, se v noci z 9. na 10. července 1834 narodil v Újezdských kasárnách syn, pokřtěný Jan, podle Jana Nepomuckého. Otci bylo téměř padesát let, matce devětatřicet. Otec, rovněž vdovec, vojenský vysloužilec, matka posluhovačka a hospodyně. Přesto, že je to výročí narození tak významné osobnosti v naší kulturní, literární i umělecké historii, chtěl bych ho tentokrát připomenout ze zcela atypického pohledu. Snad jen zdánlivě. Ale i v něm je jeho aktuálnost. Ještě před třemi, čtyřmi roky nám meteorologové a klimatologové předpovídali, že lidstvo čeká doba ledová. Po povodních v roce 1992 očekávali potopu světa. Po loňských extrémních vedrech uvažovali, že klima se změní natolik, že severně od Alp, tedy i u nás, nastane subtropické podnebí vlivem globálního oteplování. Co je nebo bude pravdou, ukáže čas, možná za málo a možná za mnoho desítek let. Neruda měl, ač člověk městský, rád krajinu, přírodu, v níž nacházel silné podněty pro své básně. Nejzdařileji vystihl její proměny a krásy v Prostých motivech. Změny počasí a malá doba ledová byly i za jeho života. Mistrovsky jednu líčí v poslední povídce malostranské Figurky z roku 1877, z níž cituji: \"Pěkné jaro, už máme jaro šest neděl a chodíme pořád v zimnících. Snad bude, čím dál do léta, zima tím větší, a budeme nosit letní kožichy - hehe, dobrý nápad: Letní kožichy.\" Dále píše: \"A nejspíš že mám rýmu. Mezi očima mne to lupe a v nose šimrá. Nebe je černé, vzduch zimavý. Bývá léto, kdy je i červenec jako listopad. Studené spršky, listy opadávají a člověka mrazí... Ale rýmu mám zcela pořádnou. Lehýnká zimnice po těle, mozek je zabrán, oči stále pláčou.\" Z úryvku lze usuzovat, že Jan Neruda líčí zažitou skutečnost se studeným jarem a extrémním létem. Vždyť jeho povídky i básně jsou značně autobiografické. Takže naše letošní studené jaro a podivně začínající léto nejsou snad po 127 letech hrozbou nové doby ledové. Ostatně podobnou zkušenost s počasím líčí ve fejetonech Národních listů 5. a 12. srpna 1881: \"Udeřil déšť a mrazivý chlad, barva všeho se změnila, nebe zešedivělo, potoky zčernaly, mech zrezovatěl, stromy i nosy zčervenaly, tváře zmodraly, ústa zbledla. Ale doufám, že to nebude trvat dlouho. Vstal jsem právě od svého stolku. Stálo to namáhání - nohy zkřehlé, prsty jako dřívka. Kdo však popíše mou radost, když jsem přistoupil k oknu a spatřil na teploměru čtyři stupně! Člověk má na světě tak málo radostí pravých! Do rána doufám bude na nule.\" Další fejeton o počasí nenapsal. Téhož dne, 12. srpna 1881, vyhořelo Národní divadlo. Na osudovou ránu celého národa musel reagovat. Po počátečním šoku věřil v obnovu divadla, kterou tolik podporoval. Kdyby žil Jan Neruda dnes, určitě by o počasí napsal fejetony plné ironie i moudrosti, nebo báseň, která by se řadila k Písním kosmickým. Neušlo by mu, že nejškodlivějším živočichem na zeměkouli je člověk, který kdyby vyhynul - vodstvo, ovzduší, fauna i flóra by se podobaly biblickému ráji... Určitě by fandil alternativním zdrojům energie, ekologickým hnutím a ostře by vystoupil proti znečišťování ovzduší s následným zvětšováním ozonové díry, skutečné hrozby lidstva. Končím typicky nerudovskou sebeironizující větou Figurek: \"Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou povídkou malostranskou.\" Dodávám, s fejetonem či básní o počasí. Pro úplnost připomínám, že Jan Neruda zemřel po nesmírném utrpení následkem perforace tenkého střeva zasaženého rakovinou 22. srpna 1891 teprve sedmapadesátiletý ve svém bytě v Praze.

Autor: ZDENĚK VOLEJNÍK