Příroda se Vavrouškovi stala osudem
Dnes by se ekolog a bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek dožil
kulatých šedesátých narozenin. U mnoha lidí toto jubileum předznamenává odchod z
aktivního života, avšak v jeho případě by tomu jistě bylo jinak. Držel se totiž
svého kréda, že ochránců životního prostředí je jen hrstka, takže "o to víc
musíme makat". Proto když 19. března 1995 tatranská lavina ukončila jeho život,
zanechala za sebou kromě smutku také palčivé otázky: Co vše by ještě stihl? Co
by dokázal?
Vavroušek měl původně technické vzdělání - vystudoval strojní fakultu ČVUT. Jako
kybernetik specializující se na životní prostředí dospěl k přesvědčení, že
nemírné čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů je dnes charakteristickým
znakem světové ekonomiky. Za stávajících okolností je tedy uvnitř systému nelze
nijak "uregulovat".
S vyhlídkami na neudržitelnou budoucnost se však Vavroušek nesmířil. Snažil se
hledat řešení ve dvou rovinách: globální a osobní. Jeho projekt reformy OSN
přednesený na summitu v Riu zohledňoval složitou vzájemnou provázanost
ekologických problémů, které lze stěží řešit v rámci národních států.
Josef Vavroušek pracoval v ekologické sekci Československé biologické
společnosti při ČSAV, účastnil se zakládání a činnosti Kruhu nezávislé
inteligence (1988) a Občanského fóra (1989). V letech 1990 - 1992 byl federálním
ministrem životního prostředí. Vzáří 1992 založil občanské sdružení Společnost
pro trvale udržitelný život, které pak až do své smrti předsedal. Na svém kontě
měl mimo jiné americké turné s celkem 22 odbornými přednáškami, pět knih,
čtyřicet studií a sto padesát odborných článků. Příroda však pro něj rozhodně
nebyla jen akademickou záležitostí, studovanou v chráněném prostředí pracovny:
stala se mu v plném slova smyslu osudem...
Tento muž se už za života stal do jisté míry legendou. Po jeho tragické smrti
začala Nadace Charty 77 udělovat výroční cenu Josefa Vavrouška. Lze bez nadsázky
říci, že Vavrouškovo spojení odborné způsobilosti, zájmu o věci veřejné a
demokratického přesvědčení zanechalo v české společnosti trvalou stopu.
Dnes by se ekolog a bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek dožil kulatých šedesátých narozenin. U mnoha lidí toto jubileum předznamenává odchod z aktivního života, avšak v jeho případě by tomu jistě bylo jinak. Držel se totiž svého kréda, že ochránců životního prostředí je jen hrstka, takže "o to víc musíme makat". Proto když 19. března 1995 tatranská lavina ukončila jeho život, zanechala za sebou kromě smutku také palčivé otázky: Co vše by ještě stihl? Co by dokázal?
Vavroušek měl původně technické vzdělání - vystudoval strojní fakultu ČVUT. Jako kybernetik specializující se na životní prostředí dospěl k přesvědčení, že nemírné čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů je dnes charakteristickým znakem světové ekonomiky. Za stávajících okolností je tedy uvnitř systému nelze nijak "uregulovat".
S vyhlídkami na neudržitelnou budoucnost se však Vavroušek nesmířil. Snažil se hledat řešení ve dvou rovinách: globální a osobní. Jeho projekt reformy OSN přednesený na summitu v Riu zohledňoval složitou vzájemnou provázanost ekologických problémů, které lze stěží řešit v rámci národních států.
Josef Vavroušek pracoval v ekologické sekci Československé biologické společnosti při ČSAV, účastnil se zakládání a činnosti Kruhu nezávislé inteligence (1988) a Občanského fóra (1989). V letech 1990 - 1992 byl federálním ministrem životního prostředí. Vzáří 1992 založil občanské sdružení Společnost pro trvale udržitelný život, které pak až do své smrti předsedal. Na svém kontě měl mimo jiné americké turné s celkem 22 odbornými přednáškami, pět knih, čtyřicet studií a sto padesát odborných článků. Příroda však pro něj rozhodně nebyla jen akademickou záležitostí, studovanou v chráněném prostředí pracovny: stala se mu v plném slova smyslu osudem...
Tento muž se už za života stal do jisté míry legendou. Po jeho tragické smrti začala Nadace Charty 77 udělovat výroční cenu Josefa Vavrouška. Lze bez nadsázky říci, že Vavrouškovo spojení odborné způsobilosti, zájmu o věci veřejné a demokratického přesvědčení zanechalo v české společnosti trvalou stopu.
Vavroušek měl původně technické vzdělání - vystudoval strojní fakultu ČVUT. Jako kybernetik specializující se na životní prostředí dospěl k přesvědčení, že nemírné čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů je dnes charakteristickým znakem světové ekonomiky. Za stávajících okolností je tedy uvnitř systému nelze nijak "uregulovat".
S vyhlídkami na neudržitelnou budoucnost se však Vavroušek nesmířil. Snažil se hledat řešení ve dvou rovinách: globální a osobní. Jeho projekt reformy OSN přednesený na summitu v Riu zohledňoval složitou vzájemnou provázanost ekologických problémů, které lze stěží řešit v rámci národních států.
Josef Vavroušek pracoval v ekologické sekci Československé biologické společnosti při ČSAV, účastnil se zakládání a činnosti Kruhu nezávislé inteligence (1988) a Občanského fóra (1989). V letech 1990 - 1992 byl federálním ministrem životního prostředí. Vzáří 1992 založil občanské sdružení Společnost pro trvale udržitelný život, které pak až do své smrti předsedal. Na svém kontě měl mimo jiné americké turné s celkem 22 odbornými přednáškami, pět knih, čtyřicet studií a sto padesát odborných článků. Příroda však pro něj rozhodně nebyla jen akademickou záležitostí, studovanou v chráněném prostředí pracovny: stala se mu v plném slova smyslu osudem...
Tento muž se už za života stal do jisté míry legendou. Po jeho tragické smrti začala Nadace Charty 77 udělovat výroční cenu Josefa Vavrouška. Lze bez nadsázky říci, že Vavrouškovo spojení odborné způsobilosti, zájmu o věci veřejné a demokratického přesvědčení zanechalo v české společnosti trvalou stopu.
Zdroj:Lidové noviny
Sdílet článek na sociálních sítích