Polopravdy o emisích

Diskuse k Národnímu alokačnímu plánu, jímž chce Ministerstvo životního prostředí rozhodnout, jak rozdělovat povolenky na emise oxidu uhličitého, mnohdy stojí na polopravdách. Nejčastějším argumentem zastánců plánu je tvrzení, že Česká republika je evropským rekordmanem v těchto emisích na hlavu. Není to pravda, rekordmany jsou Estonsko a Finsko (13 tun). Česko má s 12 tunami ročně stejnou pozici jako Belgie, Lucembursko či Irsko (údaje za rok 2001).
Porovnávat nás se skandinávskými zeměmi jako celkem je také zavádějící. Norsko a Švédsko jsou naprostými výjimkami a vyrábějí sto, respektive padesát procent elektřiny ve vodních elektrárnách. Švédsko má po Francii největší podíl výroby elektřiny v jaderných elektrárnách, téměř padesát procent. Proto není divu, že emise oxidu uhličitého v Norsku a Švédsku patří k nejnižším v Evropě. Naproti tomu třeba Finsko, které vodními zdroji nedisponuje, má emise vyšší než Česká republika.
S kým a jak se tedy porovnávat? Nejvyšší vypovídací hodnotu má patrně srovnání se zeměmi nebo regiony s obdobným počtem obyvatel a s podobnou strukturou ekonomiky. Například s Belgií (10,5 miliónu obyvatel, rozvinutý průmysl). A ta vykazuje stejnou hodnotu emisí na osobu.
Dalším argumentem pro snižování emisí dle národního plánu je tvrzení o nadprodukci elektřiny v České republice. Jakého výkonu elektráren je vlastně potřeba?
Pohotový výkon elektráren potřebný pro zásobování národní elektrizační soustavy je dán maximální hodnotou zatížení v daném roce, plus potřebný rezervní výkon. Je možné místo výstavby elektrárny doplnit roční bilanci elektřiny dovozem, ale je třeba zvážit takovou závislost z hlediska bezpečnosti a ekonomičnosti provozu.
Většina evropských států proto volí cestu nezávislosti a pokrývá potřebu pohotového výkonu elektráren vlastními zdroji. Mezinárodní obchod s elektřinou tak má charakter obchodu s okamžitými nebo sezónními přebytky elektřiny a dále řeší náhradu elektráren krátkodobě odstavených pro poruchy.
V létě není potřeba takový výkon jako v zimě, část elektráren je odstavena a provádí se údržba, zbylé elektrárny jsou v záloze. Pokud je národní energetika natolik konkurenceschopná, že se jí na evropském trhu podaří prodat sezónní přebytek elektřiny, zvyšuje tím využití elektráren, stálé náklady "rozpouští" do většího množství vyrobené elektřiny a efektivnost výroby se tím zlepšuje.
Sezónní export proto neovlivňuje počet a velikost elektráren, ale zvyšuje jejich ekonomičnost. Bohužel tato úspěšnost české energetiky, zejména ČEZ, na mezinárodním trhu se v médiích prezentuje jako škodlivá nadprodukce a často je též nazývána vývozem životního prostředí.
To je další polopravda, nehledě na skutečnost, že české elektrárny splňují nejpřísnější předpisy na vypouštění škodlivin do ovzduší. Dokonce se již jako následek snížení emisí někde objevuje nedostatek síry jako biogenního prvku, která musí být uměle dodávána formou hnojiv. Z hlediska emisí oxidu uhličitého se stává rozhodujícím znečišťovatelem doprava a lokální plynová topeniště a z hlediska emisí polétavého prachu pak lokální topeniště na tuhá paliva.
V případě emisí oxidu uhličitého je úplně jedno, zda elektřina bude vyrobena u nás nebo v zahraničí. Tyto emise mají globální charakter, proto mluvit o vývozu elektřiny jako o vývozu životního prostředí již dnes není pravda.
Autor je ředitelem Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí Most