Když mraky zakryly poušť

"Jsme domorodé ženy a známe svoji ngura, svoji zemi. Známe dobře její příběh. Proto se nyní o ni bojíme. A také o své děti se bojíme. Naslouchejte nám!"

Eileen Kampakuta Brownová a Eileen Wani Wingfieldová se narodily před více než sedmdesáti lety v bohem zapomenuté končině jižní Austrálie. V poušti, daleko od civilizace, prožily celý svůj život. Přesto je dnes zná v Austrálii každý.
"Neumíme anglicky. Ale to nevadí. Když hovoříte jasně a přímočaře, ostatní vám porozumí. Naše řeč je silná," říká Eileen Kampakuta Brownová.
Obě ženy jsou hlavními představitelkami organizace domorodých žen nazvané Kungka Tuta. Založily ji v roce 1995. Měla jediný cíl - zabránit vzniku úložiště jaderného odpadu nedaleko jejich domovů. Nejvíce se obávají toho, že by mohly být znečištěny zdroje spodní vody, které pomáhají uchovat život v této nehostinné části Austrálie.
"Pouště nejsou tak vyprahlé, jak si mnozí myslí. Nic nemůže přežít bez vody. Jenže tady je život. Je tady velká podzemní řeka. A její vodu pijeme. I zvířata tu vodu pijí. Bojíme se, že skládka tu vodu otráví."
Dobře vědí, o čem hovoří. Samy zažily, co znamená jaderný výbuch. V letech 1953 až 1963 provedla nedaleko odsud britská armáda několik testů jaderných zbraní.
"Byla jsem tehdy ve Wantjapity," vzpomíná Angelina Wongaová. Další z domorodých žen, které se podepsaly pod výzvu vládě, aby zastavila výstavbu úložiště jaderného odpadu. "Seděli jsme tam pohromadě, celá rodina. Moje matka, můj otec a moje sestra. A najednou jsme viděli na jihu bombu. Výbuch. Jen jsem řekla: Co to je? Vítr hnal mračna prachu přímo na nás. Nikdo nás nevaroval. Nikdo. Nic jsme nevěděli. Krátce na to matka a otec umřeli. Pak jsem pohřbila babičku."
Také Eileen Kampakuta Brownová má ty dny stále před očima: "Mraky zakryly poušť. Kouř nás pohltil. Ráno jsme se pokoušeli otevřít bolavé oči, ale nešlo to!"
Nakonec se jí to podařilo, ale jejímu synovci ne. Byl jedním z mnoha, kdo přišel o zrak. Další onemocněli rakovinou. Dodnes tu trpí aboriginci, původní obyvatelé Austrálie, mnoha vážnými chorobami. Zasažena však byla i zvířata, která tvoří důležitou část potravy místních obyvatel. Klokani, pštrosi, ježci...
V uplynulých měsících vzdor domorodých žen proti úložišti jaderného odpadu vyvrcholil. Psaly představitelům federální vlády, navštívily parlament. Společně s ochránci životního prostředí zorganizovaly kampaň nazvanou Irati Wanti - Zlikvidujte jed!
"Vláda si myslí, že naše země neexistuje. Ale to není pravda. Tady už žily a umřely generace našich předků. A teď jsme tady my," dodává Eileen Wani Wingfieldová.
Nejvíce zapůsobila jejich 3300 kilometrů dlouhá cesta. Absolvovaly ji v autobusu a projely celou zem. Navštívily Canberru, Sydney, Melbourne, Adelaide, Port August, Roxby Downs. Přitom neměly takřka žádné peníze, tak akorát na láhve s vodou. Noc co noc spaly pod širým nebem.
"Bylo nás sedm, sedm sester. Dokonce jsme navštívily i Lucas Height. Tam je jaderný reaktor. Chtěly jsme vidět, odkud ten jed pochází," říká Eileen Kampakuta Brownová.
Všude poukazovaly hlavně na to, že úložiště jaderného odpadu o velikosti fotbalového hřiště by mělo být zřízeno jen v sotva dvacet metrů(!) hluboké, špatně zajištěné betonové jámě. A mělo by být spravováno jen sto let. Přitom poločas rozpadu třeba radia 226 je 1600 let!
Domorodé ženy získaly na svoji stranu téměř devadesát procent obyvatel Austrálie. A ti se začali ozývat. Federální vláda, zprvu přezíravá a netečná k slabému a nepočetnému hlasu několika žen, nakonec tlak nevydržela. Před několika dny rozhodla, že se úložiště jaderného odpadu uprostřed pouště jižní Austrálie stavět nebude.
"Jsme šťastné. Konečně si můžeme vydechnout. A co teď budeme dělat? Přes den budeme v buši sbírat léčivé rostliny a shánět potravu. Večer si pak sedneme kolem ohně a budeme si povídat. A přitom budeme chovat naše vnoučata," říká Eileen Kampakuta Brownová.