Poslové z pravěku žijí i v našich vodách

Tu a tam si koupím knížku o pravěku a jeho zvířatech. Těch bezobratlých tam bývá málo, ale těch, o nichž se mnohdy domníváme, že jsou to naši vzdálení příbuzní, v nich bývá dostatek. A jde-li o malované tabule jednotlivých zástupců, začíná řada "našich příbuzných" tvory jen zdánlivě primitivními, které označujeme jako kruhoústé. Mívají tělo rybovité, na hlavě kryté pancířem, ti z mladších geologických období jsou podobní drobným úhořům stejně jako ti, kteří s námi žijí dodnes. Jsou to mihule, živočichové ze skupiny kruhoústých. Objevili se dávno, možná někdy před 400 miliony lety a zůstávají na naší planetě spolu s námi dodnes.

Co vlastně o nich víme? Že jsou to živočiši, kteří ještě nemají vyvinutou kostní tkáň, nemají párové ploutve, jen tu ploutev na hřbetě, že jsou u nich vyvinuty oči a jejich zajímavým orgánem jsou nálevkovitá ústa opatřená rohovitými zuby a ozubeným jazykem, který může pracovat jako vrták nebo píst. Ale víme o nich především to, že jsou to tvorové nesmírně vzácní, vymírající a nejen u nás, ale v celém světě včetně obrovských mořských ploch. Mihule byly vždy, co lidská paměť pamatuje, tvory vzácnými, a doplácely na postupné znečišťování řek a potoků, později i moře, doplácely na vodní stavby na řekách, ať již šlo o obyčejné jezy či obrovské přehradní nádrže, doplácely na to, že se o nich šířily zvěsti, které měly jen málo co do činění s jejich skutečným životem. Mihule jsou totiž z velké části paraziti, kteří napadají ryby i vodní savce a živí se jejich krví a tělem. Proto bývaly, a dodnes mnohými rybáři jsou, považovány za jedny z největších škůdců chovů ryb, i když si to člověk právě těmi velkochovy způsobil vlastně sám. Většina mihulí se rozmnožuje v řekách. I mihule mořská připlouvá do velkých řek, u nás to bylo hlavně Labe a také Vltava, a ještě některé větší labské přítoky, kde se mihule třely a larvy mihulí, zvané minohy, prodělávaly svůj vývoj. Podle jednotlivých druhů probíhal různě. Některé larvy mihulí jsou dravá stvoření, jiné druhy se živí detritem, čili rozpadlými organismy, ať už to jsou živočichové nebo rostliny. Minohy, než se promění v dospělé mihule, žijí v této podobě, zase podle druhu, tři až šest let a většinou po vytření dospělé mihule umírají. Již jsme si naznačili, že některé druhy mihulí žijí v mořích, některé žijí ve sladkých vodách. Ovšem některé mihule jsou tažné. Putují ke tření do sladkých vod a mladé minohy se vracejí do životního prostředí svých rodičů, aby zde dospěly a opět putovaly na velké vzdálenosti do řek, kde dají základ dalšímu pokolení. Dokonce se mihule i lovily pro maso. Nutno říci, že právě tento lov stál na počátku toho, že mihulí začalo zhruba od poloviny minulého století silně a rychle ubývat. A nebyly to jednotlivé kusy, ale stovky tun mihulí, které byly loveny za 2. světové války anglickými a americkými rybáři, i když Američané nad jejich masem poněkud "ohrnují nos". Také Finové a Rusové lovili intenzivně tyto tvory ve Finském zálivu u Petrohradu. Jejich úlovky činily až 600 q ročně. A mihulí rychle ubývalo, až konec dvacátého století označil tyto živočichy za velmi vzácné a na pokraji jejich vyhubení. Ale ani po přijatých opatřeních, která jsou v platnosti už přes dvacet let, není pozorováno výrazné zlepšení. Spíše naopak. Mihule jsou velmi citlivé na čistou vodu a znečištěné moře a vodní toky bývají pro ně pohromou. Dokud jsme byli spojeni se Slovenskem, žilo na našem území šest druhů těchto podivuhodných tvorů. Dnes se v České republice setkáme s jedním, maximálně dvěma druhy živočichů, kteří jsou skutečnými posly pravěku. Tím největším druhem, který u nás kdy žil, byla mihule mořská. Normálně obývá vody Atlantického oceánu, a to jak při americkém, tak při evropském pobřeží. Je to velký tvor dorůstající až jednoho metru délky a tří kilogramů váhy. Do sladkých vod vstupuje pouze při rozmnožování. Také k nám připlouvaly tyto velké mihule proti proudu Labe a po Vltavě a Otavě se dostávaly až k Písku. To bylo ještě v 19. století. Již však první pokusy o splavnění Labe pomocí jezů a napřimování toku řeky vedly k tomu, že po první světové válce nebyl tento živočich v Čechách spatřen. Také druhý druh, mihule říční, k nám pronikala Labem ze Severního moře. Ovšem silné znečištění řeky a vybudování stupňů zcela znemožnily migraci tohoto druhu na naše území. Vyskytovala se nejen na Labi, ale také na Vltavě, Jizeře a Orlici, z Baltského moře pronikala do toku řeky Odry a jejího povodí. I tento druh už u nás vymizel. A tak nám zůstal druh, který u nás žil, je zvyklý na naše sladké, ale čisté vody - mihule potoční. Mihule potoční není dravá. Její larvy, minohy, dosahují ve čtvrtém roce svého života délky až 17 cm, dospělci jsou o něco málo menší. Proměna larvy v dospělce probíhá obvykle koncem léta, tření příští rok na jaře. Po vytření v krátké době dospělci hynou. Malé larvy žijí v říčních nánosech a živí se především rozpadlými rostlinami a mikroskopickými řasami - rozsivkami. Nejčastěji bychom se s nimi mohli setkat v podhorských a vysočinných tocích a v čistých nížinných potocích, v úsecích, kde voda tolik nespěchá a nevíří hlinité nánosy. Zato dospělci se zdržují v úkrytech většinou v proudivých úsecích s kamenitým dnem. V naší republice je mihule potoční kriticky ohroženým druhem. Úpravy vodních toků a pramenných oblastí a jednorázová znečištění, postihující většinu malých toků, jsou příčinou, proč mihule potoční rychle v naší přírodě ubývá. Její výskyt ovšem znamená, že voda v potoce či říčce je čistá, označuje původnost a nenarušenost vodního prostředí. V povodí řeky Moravy žije ještě jeden druh. V naší republice velmi vzácný, daleko vzácnější než druh předchozí - mihule ukrajinská. Její larvy žijí v písčitých nánosech čtyři až pět let a koncem léta se mění v dospělé mihule. Jejich prostředím jsou říční tůně či úkryty v březích řek a potoků. Na jaře příštího roku se třou a po vytření ihned hynou. Také ony doplácejí na úpravy vodních toků, a to i při tzv. revitalizacích, a znečišťování vody. Byly doby, kdy jsme jednotlivé tvory hodnotili podle jejich použitelnosti člověkem. Tak se stávalo, že i ve vážných přírodovědných publikacích se objevila noticka o tom, že mihule hospodářského významu nemají a jsou pouze oblíbenou nástrahou při lovu dravých ryb. Buďme rádi, že je tato doba již za námi. Neboť i tyto názory a zvyky přispěly k tomu, že se z mihulí stali kriticky ohrožení tvorové. A nejen u nás. Přitom ani dnes nevíme pořádně, jak žijí, co je jejich hlavní potravou, kolik snášejí jiker a kolik z vylíhlých larev se dožije dospělosti. A vidíte, jsou to tvorové, kteří se na naší zemi objevili stovky milionů let před člověkem. A přežili dodnes. V úctě bychom měli stát před nimi a představovat si, že jsou to skutečně naši vzdálení příbuzní a jak asi vedla cesta těmi miliony let k té chvíli, v níž byl napsán tento článek.