Teror ochrany přírody

Vždycky když slyším v rozhlase nebo v televizi hovořit představitele nějakých průmyslových nebo jinak škodlivých ministerstev, berou mě všichni čerti. Z jejich projevů je totiž nejčastěji cítit zpupnost, v lepším případě jakési štítivé překvapení nad tím, že by měli svoje rejdy hlásit alespoň tomu obyvatelstvu, kterého se územně týkají, možná je dokonce probírat se zástupci různých ekologických aktivit či Ministerstva životního prostředí.
Už dlouho jsem nebyl v Litvínově a okolí, a tak nevím, zda při vjezdu do této průmyslové chemické oblasti ještě stále vítá řidiče nápis hlásající: "Svítí-li červené světlo, vypněte motory a nekuřte!" (Zřejmě to znamenalo, že koncentrace výbušných jedů v ovzduší byla taková, že by i nepatrná jiskřička stačila...) Představoval jsem si vždycky, co všechno by se mohlo stát, kdyby člověk neuposlechl a přes rozsvícené červené světlo si nadále vrčel a pokuřoval. Vytvořil by se kráter od Dolních Chaber až po Drážďany? Nebo by vyletěl do povětří úplně celý středoevropský prostor? I banky, pojišťovny, benzínová čerpadla a cestovní kanceláře? Jo, kdyby to tak býval mohl někdo zaručit... Ale byl to celkem vzato poctivý komunistický přístup k informování obyvatelstva, žádné demokratické vytáčky, jenom strohá cynická pravda.
Myslím, že podobný nápis by měl být i na všech příjezdových trasách ku Praze. Já vím, že vzduch se nám tu velmi vylepšil za posledních patnáct let, musím přiznat, že jsou chvíle, kdy to zřetelně cítím, ale přesto nemohu být spokojen. Když se totiž o prázdninách vydám z chalupy na Vysočině do hlavního města pro poštu, začne se mi těžko dýchat už pár kilometrů za Benešovem. Zamořená oblast, vstup na vlastní nebezpečí, mělo by tady být napsáno na billboardech velkým písmem ve všech světových jazycích. On by si z toho stejně nikdo nic nedělal a lidé by sem dál jezdili a zhluboka se nadechovali, ale zdvořilostní krok by byl učiněn.
Výstavba nových dálnic, všecky ty smutné Temelíny, obnovovaná těžba uhlí, ba i nové lyžařské sjezdovky a vleky pořád narážejí na jakési ptačí rezervace, chráněné krajinné oblasti, hygienická pásma a všeobecně pak na nové limitující předpisy Evropské unie. Ale když už se konečně tohle všechno podaří nějak oblafnout, stejně člověk nemá vyhráno - objeví se aktivisté. Jeden můj známý továrník tomu říká "teror ochrany přírody".
Příroda nás skutečně terorizuje na každém kroku, jenom to jaro, léto, podzim, zima. Ale jako by ročních období nebylo dost, ještě se najdou nezodpovědní jedinci, kteří se dobrovolně (a většinou zadarmo!!!) přidávají na její stranu. Tato nepochopitelná aktivita vede samozřejmě k nebezpečně nerovnovážnému stavu - na jedné straně mocná a veliká příroda se svými kyselými dešti, odpadními vodami, gigantickými ropnými skvrnami v oceánech a všeobjímajícím skleníkovým efektem nad celou planetou, na straně druhé pak křehký, ale pracovitý člověk toužící ke hvězdám.
Někdy se mi samému zdají moje názory příliš radikální, ale pak si zase říkám, že neznám jediného člověka, kterého by v závislosti na průmyslové výrobě dojímalo zvyšující se zadlužení České republiky, nebo který by naopak radostně oslavoval stoupající HDP. Vím, že jsou lidé, kteří se výrobou nebo studiem těchto ukazatelů živí. Právě proto je jim zapotřebí čas od času připomínat, že svítí slunce, pivo je dobré a holkám to sluší.