Jedna z nejúspěšnějších českých vědeckotechnických firem začínala jako v Americe. V garáži. Jenom to bylo v Tišnově u Brna, ne v Silicon Valley.
Biosenzor má láska
Není asi v zemi mnoho firem, které si jejich zahraniční partneři předcházejí. Firem, které vyzývají ty nejprestižnější univerzity a vědecké ústavy, aby s nimi šly do sdružení pro získání grantů z evropských programů. Takových, které si mohou vybírat. Jednou z nich je BVT Technologies, kterou vybudoval Jan Krejčí prakticky z ničeho. S jejich biosenzory pracují Brazilci i Italové, Španělé i Němci. Analytičtí chemici i mikrobiologové, biotechnologové i epidemiologové. Zájem mají i vojáci. Biosenzory jsou zkrátka hitem.
Těžko říci, zda doktor Krejčí někdy v roce 1982, kdy začínal s vývojem biosenzorů ve Výzkumném ústavu zdravotnické techniky v Brně, mohl vědět, že pracuje na jedné z nejperspektivnějších vědeckých aplikací. V převratné době v roce 1990 však ústav téměř zanikl a Krejčí tak měl na vybranou, zda se začít živit jinak, nebo pokračovat ve výzkumu soukromě. Kdo si pamatuje doby českého gründerského kapitalismu, kdy všichni "podnikatelé" chtěli hlavně rychle zbohatnout, musí uznat, že rozhodnutí pokračovat ve výzkumu byl málem hrdinský čin. Naštěstí zasáhl otec a založil firmu Krejčí Engeneering, která vzala laboratoř pod svá ochranná křídla. Jediná změna spočívala v tom, že se musel přestěhovat z příjemného prostředí VÚZT do vyklizené garáže. A že je jako výzkumník na soukromo takřka bez kapitálu.
Dnes k tomu říká: "Nezáleží na kapitálu, ale na množství invence a motivaci. Jestliže je dobrý nápad, lze ho dělat téměř v kuchyni. Špatné nápady, ty stojí hodně peněz."
překážky na startu. Chybí nám struktura pro tržní zhodnocení nápadů. Vědci jsou málokdy schopni zajistit komercializaci svého aplikovaného výzkumu. To by ani nemělo být jejich cílem. Navíc se těžko dostávají k finančním zdrojům. Banky na podobné projekty půjčují nerady, rizikový kapitál se do jejich financování také nežene a projekty a granty přímo na výrobu a komercializaci výsledku výzkumu jsou zřídkavé.
Společnost BVT Technologies, která se konstituovala v roce 2000 jako divize firmy Krejčí Engineering, byla nakonec postavena na metodě postupných kroků. Nebo spíš krůčků. Každý krok postupujícího projektu byl - často za nevýhodných podmínek - prodán nějakému zájemci. Tím se získal kapitál pro další vývoj a rozvoj, a tak to šlo pořád dokola.
Jak už to ve vědě bývá, cesta není jednoduchá. První vyvinutý biosenzor nefungoval. Pak jenom trošku. Ale začaly se objevovat první možnosti aplikací a s nimi i tolik potřebné peníze.
Rozděl a panuj. Nakonec se Krejčí rozhodl pro tuto starou dobyvačnou taktiku. Původně chtěl vyrábět biosenzory pro měření víceméně čehokoliv. To se však ukázalo ekonomicky tak náročné, že po jednoduché úvaze v roce 1993 zúžil záběr, změnil priority a začal spíš koordinovat a kompletovat výzkum.
Biosenzor se skládá v zásadě ze dvou částí: bioreceptoru a převodníku. Bioreceptory jsou molekuly, které rozpoznávají analytický cíl (tj. látku, která má být analyzována), ale jejich informaci nám zprostředkuje až převodník, který analytický cíl převede na měřitelný signál. A pak je tu ještě třetí prvek, který zdánlivě nevstupuje do hry - takříkajíc futrál, nosič bioreceptoru. V odborném jazyce se mu říká substrát, a právě na jeho výrobu se podnik zaměřil.
Ukázalo se to jako výborný tah. Jeho výroba je spolehlivá, výtečně propracovaná. A díky tomu, že podnik je schopen velmi rychle reagovat na všechny požadavky, je to také výroba velice žádaná.
Co je levné, není dobré? To už dávno neplatí! Aspoň ne u biosenzorů. Miniaturizovaný senzor snížil náklady na měření na dvacetinu. Přitom jeho uplatnění je široké.
Když v roce 1962 vynálezce biosenzoru americký profesor L. C. Clarc učinil elektrochemické senzory inteligentnějšími, zdaleka netušil, k čemu jeho objev povede. Trvalo ještě 12 let, než přišly do praxe první analyzátory na měření glukózy přímo v krvi (postup, který dneska zná každý diabetik).
Biosenzory se nejvíc uplatňují v lékařství a v oblasti klinického testování farmaceutických přípravků. Hned za těmito obory následuje oblast životního prostředí (monitorování škodlivin ve vzduchu, vodě či půdě) a rychlé testy v kritických situacích (znečištění jedovatými nebo karcinogenními látkami apod.).
Pokud si vzpomínáte na zpravodajství o protichemické jednotce naší armády, s úspěchem používala biosenzory na všech bojištích, kde byla nasazena. Ve výbavě je mají i speciální jednotky Hasičského záchranného sboru. Biosenzory najdete i v zemědělství a v potravinářském průmyslu. Dokonce i fermentace piva už je kontrolována biosenzory, ať se to nám, skalním pivařům, líbí, či nelíbí.
Nejsme spin-off, ale spin-in. Tak může Jan Krejčí charakterizovat způsob spolupráce s vědeckou základnou. Spin-off je výraz pro jednotku, která se odněkud vydělila, třeba z výzkumáku. Ale spin-in? Aktivita je v opačném směru - napojujeme se na cizí výzkumy, které mohou sloužit dodavatelsky.
Krejčí už je dnes v situaci, kdy nemůže vše vyvíjet sám. Ne že by se mu nechtělo bádat, ale musí také někdy podnik řídit. A tak podepsal smlouvy o výzkumu s pracovišti AV SR, s některými univerzitami, VUT v Brně a se dvěma softwarovými firmami. Prostřednictvím evropských programů pak může podnik využívat také nanopracoviště v Římě, Newcastlu a Aténách.
Firmy spin-in většinou vyžadují řešení nějaké velmi jednoduché vědecké úlohy, avšak ve vysoké kvalitě, v předem určeném čase a se zadanými náklady. To už není jednoduché, hlavně u nás. Pro některá česká pracoviště je to nepřekonatelný úkol. Problém podle Krejčího není ani tak ve znalostech a umu našich vědců, jako spíš v oblasti morálky a psychologie.
Tak třeba jedno z domácích pracovišť mělo v roce 1999 vyvinout speciální vysokonapěťový zdroj. Vývoj byl dokončen za 6 měsíců ve vynikající kvalitě. Zbývalo odstranit pár maličkostí v chování mikroprocesoru a zpracovat technickou dokumentaci. Jenže dokončení těchto maličkostí trvalo pět let! Když to bylo roku 2004 konečně hotovo, trh už byl obsazen firmou z USA a veškerá investice přišla vniveč.
Řešit jednoduché problémy důsledně je velmi obtížné a namáhavé. Poznali to matematici, u kterých bylo objednáno řešení pro jednoduchý systém diferenciálních rovnic. To, co nabízeli, však bylo stále velmi komplikované a požadovaný výsledek nebyl k dispozici ani po 6 měsících práce, přes všechny urgence koordinátora projektu, který byl financován z unijních fondů. Krejčímu nezbylo, než aby se na řešení vrhl sám. Týden před termínem se mu je podařilo prezentovat.
"Řadě vědců dosud nedošlo, že v obchodě platí termíny a na nějaké výmluvy tam není nikdo zvědavý," shrnuje svoji zkušenost Krejčí. Pro aplikovaný výzkum musí platit stejné pravidlo jako pro lední hokej: přímý tah na branku, vynechat kličky.
A to nemluvíme o častém nedostatku odpovědnosti, pocitu neomylnosti a dokonce i čiré nepoctivosti.
patentová ochrana představuje nemenší problém. Na počátku devadesátých let na ni nebyly peníze. A tak dnes už ve světě existuje řada pracovišť, kde jsou schopni substráty ve velmi dobré kvalitě vyrábět, přestože ještě před pár lety byl výzkum Jana Krejčího míle před ostatními.
I tak má BVT Technologies stále náskok. Přesvědčila se o tom britská stážistka z Hallam University v Sheffieldu. Po úspěšném pobytu v českém podniku nelenila a pokusila se doma založit firmu, která by dělala totéž. Když ale zjistila, kolik by stálo vybavení, raději to vzdala a nakupuje u nás. Zařízení, na kterém BVT Technologies dělá špičkové výrobky, je typický produkt zlatých českých ručiček. Nakoupili starší stroje, upravili je, vybavili elektronikou, a tak mají techniku za cenu, která je ve vyspělejších zemích blízká cenám šrotu. Některé speciální operace udělá pro BVT Technologies centrum Demokritos v Aténách nebo firma Lougen v Newcastlu, ale ani to není za tržní cenu, to by bylo velmi drahé. Jedeme v barteru, platí tu protislužby.
Cílem je poskytovat úplné služby v oblasti biosenzorů. Neměl by existovat zákazník, jehož přání by firma nedokázala splnit. Úplnost služeb je tedy širší než podnikové know-how. A tuto úplnost zajišťuje firma díky spolupráci s vědeckou základnou u nás i v Evropě.
Pradědeček Krejčí byl horníkem v Ostravě na přelomu předminulého století. Měl osm dětí, všechny vystudovaly! A každá generace Krejčích byla o něco lepší a vzdělanější. V rodině se předávala intelektuální kultura a ovzduší lásky. Lásky k rodičům, sourozencům, vzdělání, k práci.
To, že vede jeden z nejúspěšnějších podniků v této oblasti na světě, Jan Krejčí přičítá právě rodinné tradici. Chce ji předat i svým dětem. Aby se i u nás obnovila ona ztracená rodová profesionální posloupnost. Aby základním měřítkem nebyly peníze, ale úcta, poctivost, snaha a čestnost. Aby se pěstovala hrdost na to, že někdo z rodiny je vědcem a někdo podnikatelem.
AUTOR: Aleš Bluma
Těžko říci, zda doktor Krejčí někdy v roce 1982, kdy začínal s vývojem biosenzorů ve Výzkumném ústavu zdravotnické techniky v Brně, mohl vědět, že pracuje na jedné z nejperspektivnějších vědeckých aplikací. V převratné době v roce 1990 však ústav téměř zanikl a Krejčí tak měl na vybranou, zda se začít živit jinak, nebo pokračovat ve výzkumu soukromě. Kdo si pamatuje doby českého gründerského kapitalismu, kdy všichni "podnikatelé" chtěli hlavně rychle zbohatnout, musí uznat, že rozhodnutí pokračovat ve výzkumu byl málem hrdinský čin. Naštěstí zasáhl otec a založil firmu Krejčí Engeneering, která vzala laboratoř pod svá ochranná křídla. Jediná změna spočívala v tom, že se musel přestěhovat z příjemného prostředí VÚZT do vyklizené garáže. A že je jako výzkumník na soukromo takřka bez kapitálu.
Dnes k tomu říká: "Nezáleží na kapitálu, ale na množství invence a motivaci. Jestliže je dobrý nápad, lze ho dělat téměř v kuchyni. Špatné nápady, ty stojí hodně peněz."
překážky na startu. Chybí nám struktura pro tržní zhodnocení nápadů. Vědci jsou málokdy schopni zajistit komercializaci svého aplikovaného výzkumu. To by ani nemělo být jejich cílem. Navíc se těžko dostávají k finančním zdrojům. Banky na podobné projekty půjčují nerady, rizikový kapitál se do jejich financování také nežene a projekty a granty přímo na výrobu a komercializaci výsledku výzkumu jsou zřídkavé.
Společnost BVT Technologies, která se konstituovala v roce 2000 jako divize firmy Krejčí Engineering, byla nakonec postavena na metodě postupných kroků. Nebo spíš krůčků. Každý krok postupujícího projektu byl - často za nevýhodných podmínek - prodán nějakému zájemci. Tím se získal kapitál pro další vývoj a rozvoj, a tak to šlo pořád dokola.
Jak už to ve vědě bývá, cesta není jednoduchá. První vyvinutý biosenzor nefungoval. Pak jenom trošku. Ale začaly se objevovat první možnosti aplikací a s nimi i tolik potřebné peníze.
Rozděl a panuj. Nakonec se Krejčí rozhodl pro tuto starou dobyvačnou taktiku. Původně chtěl vyrábět biosenzory pro měření víceméně čehokoliv. To se však ukázalo ekonomicky tak náročné, že po jednoduché úvaze v roce 1993 zúžil záběr, změnil priority a začal spíš koordinovat a kompletovat výzkum.
Biosenzor se skládá v zásadě ze dvou částí: bioreceptoru a převodníku. Bioreceptory jsou molekuly, které rozpoznávají analytický cíl (tj. látku, která má být analyzována), ale jejich informaci nám zprostředkuje až převodník, který analytický cíl převede na měřitelný signál. A pak je tu ještě třetí prvek, který zdánlivě nevstupuje do hry - takříkajíc futrál, nosič bioreceptoru. V odborném jazyce se mu říká substrát, a právě na jeho výrobu se podnik zaměřil.
Ukázalo se to jako výborný tah. Jeho výroba je spolehlivá, výtečně propracovaná. A díky tomu, že podnik je schopen velmi rychle reagovat na všechny požadavky, je to také výroba velice žádaná.
Co je levné, není dobré? To už dávno neplatí! Aspoň ne u biosenzorů. Miniaturizovaný senzor snížil náklady na měření na dvacetinu. Přitom jeho uplatnění je široké.
Když v roce 1962 vynálezce biosenzoru americký profesor L. C. Clarc učinil elektrochemické senzory inteligentnějšími, zdaleka netušil, k čemu jeho objev povede. Trvalo ještě 12 let, než přišly do praxe první analyzátory na měření glukózy přímo v krvi (postup, který dneska zná každý diabetik).
Biosenzory se nejvíc uplatňují v lékařství a v oblasti klinického testování farmaceutických přípravků. Hned za těmito obory následuje oblast životního prostředí (monitorování škodlivin ve vzduchu, vodě či půdě) a rychlé testy v kritických situacích (znečištění jedovatými nebo karcinogenními látkami apod.).
Pokud si vzpomínáte na zpravodajství o protichemické jednotce naší armády, s úspěchem používala biosenzory na všech bojištích, kde byla nasazena. Ve výbavě je mají i speciální jednotky Hasičského záchranného sboru. Biosenzory najdete i v zemědělství a v potravinářském průmyslu. Dokonce i fermentace piva už je kontrolována biosenzory, ať se to nám, skalním pivařům, líbí, či nelíbí.
Nejsme spin-off, ale spin-in. Tak může Jan Krejčí charakterizovat způsob spolupráce s vědeckou základnou. Spin-off je výraz pro jednotku, která se odněkud vydělila, třeba z výzkumáku. Ale spin-in? Aktivita je v opačném směru - napojujeme se na cizí výzkumy, které mohou sloužit dodavatelsky.
Krejčí už je dnes v situaci, kdy nemůže vše vyvíjet sám. Ne že by se mu nechtělo bádat, ale musí také někdy podnik řídit. A tak podepsal smlouvy o výzkumu s pracovišti AV SR, s některými univerzitami, VUT v Brně a se dvěma softwarovými firmami. Prostřednictvím evropských programů pak může podnik využívat také nanopracoviště v Římě, Newcastlu a Aténách.
Firmy spin-in většinou vyžadují řešení nějaké velmi jednoduché vědecké úlohy, avšak ve vysoké kvalitě, v předem určeném čase a se zadanými náklady. To už není jednoduché, hlavně u nás. Pro některá česká pracoviště je to nepřekonatelný úkol. Problém podle Krejčího není ani tak ve znalostech a umu našich vědců, jako spíš v oblasti morálky a psychologie.
Tak třeba jedno z domácích pracovišť mělo v roce 1999 vyvinout speciální vysokonapěťový zdroj. Vývoj byl dokončen za 6 měsíců ve vynikající kvalitě. Zbývalo odstranit pár maličkostí v chování mikroprocesoru a zpracovat technickou dokumentaci. Jenže dokončení těchto maličkostí trvalo pět let! Když to bylo roku 2004 konečně hotovo, trh už byl obsazen firmou z USA a veškerá investice přišla vniveč.
Řešit jednoduché problémy důsledně je velmi obtížné a namáhavé. Poznali to matematici, u kterých bylo objednáno řešení pro jednoduchý systém diferenciálních rovnic. To, co nabízeli, však bylo stále velmi komplikované a požadovaný výsledek nebyl k dispozici ani po 6 měsících práce, přes všechny urgence koordinátora projektu, který byl financován z unijních fondů. Krejčímu nezbylo, než aby se na řešení vrhl sám. Týden před termínem se mu je podařilo prezentovat.
"Řadě vědců dosud nedošlo, že v obchodě platí termíny a na nějaké výmluvy tam není nikdo zvědavý," shrnuje svoji zkušenost Krejčí. Pro aplikovaný výzkum musí platit stejné pravidlo jako pro lední hokej: přímý tah na branku, vynechat kličky.
A to nemluvíme o častém nedostatku odpovědnosti, pocitu neomylnosti a dokonce i čiré nepoctivosti.
patentová ochrana představuje nemenší problém. Na počátku devadesátých let na ni nebyly peníze. A tak dnes už ve světě existuje řada pracovišť, kde jsou schopni substráty ve velmi dobré kvalitě vyrábět, přestože ještě před pár lety byl výzkum Jana Krejčího míle před ostatními.
I tak má BVT Technologies stále náskok. Přesvědčila se o tom britská stážistka z Hallam University v Sheffieldu. Po úspěšném pobytu v českém podniku nelenila a pokusila se doma založit firmu, která by dělala totéž. Když ale zjistila, kolik by stálo vybavení, raději to vzdala a nakupuje u nás. Zařízení, na kterém BVT Technologies dělá špičkové výrobky, je typický produkt zlatých českých ručiček. Nakoupili starší stroje, upravili je, vybavili elektronikou, a tak mají techniku za cenu, která je ve vyspělejších zemích blízká cenám šrotu. Některé speciální operace udělá pro BVT Technologies centrum Demokritos v Aténách nebo firma Lougen v Newcastlu, ale ani to není za tržní cenu, to by bylo velmi drahé. Jedeme v barteru, platí tu protislužby.
Cílem je poskytovat úplné služby v oblasti biosenzorů. Neměl by existovat zákazník, jehož přání by firma nedokázala splnit. Úplnost služeb je tedy širší než podnikové know-how. A tuto úplnost zajišťuje firma díky spolupráci s vědeckou základnou u nás i v Evropě.
Pradědeček Krejčí byl horníkem v Ostravě na přelomu předminulého století. Měl osm dětí, všechny vystudovaly! A každá generace Krejčích byla o něco lepší a vzdělanější. V rodině se předávala intelektuální kultura a ovzduší lásky. Lásky k rodičům, sourozencům, vzdělání, k práci.
To, že vede jeden z nejúspěšnějších podniků v této oblasti na světě, Jan Krejčí přičítá právě rodinné tradici. Chce ji předat i svým dětem. Aby se i u nás obnovila ona ztracená rodová profesionální posloupnost. Aby základním měřítkem nebyly peníze, ale úcta, poctivost, snaha a čestnost. Aby se pěstovala hrdost na to, že někdo z rodiny je vědcem a někdo podnikatelem.
AUTOR: Aleš Bluma
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
