Chraňme industriálního zajíce

Krajinu, kterou obýváme, stvořil obří meteorit. Dopadl sem, když Čechy byly na druhé straně zeměkoule. Zní to jak ze Švejka, když se dostal před komisi psychiatrů. Z pohledu geologa Václava Cílka, jenž měří čas v milionech let, přijatelná hypotéza.

Žijeme v dozvucích vánočního neštěstí v jihovýchodní Asii. Geolog se možná dívá i na vlnu tsunami pohledem trochu odlišným od běžného laika. Vedle těch strašných věcí, které otřásly snad každým, na co myslíte?

Za poslední století bylo v Indonésii čtyřiatřicet vln, které ničily a braly životy. Ke skutečně velkému tsunami tam dochází každých sto až dvě stě let. Pak vás napadne to kacířské, že je vlastně všechno, jak má být. Teď si představte, že jste pánbůh a že jste postaven před problém, jak pod sebe všelijak podsouvat desky zemské kůry o tloušťce skoro sta kilometrů, tak abyste na povrchu nenadělal příliš mnoho škod. Ty desky vám rostou pod rukama rychlostí asi tak osm centimetrů za rok a je jich kolem deseti. Obkružují celý glóbus. Prostě zapocené čelo a plné ruce práce. Když tohle zvážíte, tak se začnete divit, jak je ta Země přátelská, jak funguje jako naolejovaný stroj, který se trošku zadrhne jen málokdy.

Jaká největší geologická katastrofa postihla český prostor?

Právě že žádná. Lidé si neváží toho, že tady prší každý měsíc, země se netřese jako ratlík a že doba ledová neklepe na dveře. Ve střední Evropě vždycky spíše hrozily genocidy, hladomor, náboženské války. Největší nebezpečí nepřichází od přírody, ale od politiky a ekonomiky. Ano, došlo tu k několika malým zemětřesením, poškodilo to několik vesnic, ale nic jiného. Čechy jsou klidná země. Dalo by se říci, že příroda je tady méně zákeřná než lidé. Ale jestli mermomocí chcete velkou krizi, pak je to velká doba ledová. Skončila před dvanácti tisíci lety, což je pro geologa nedávno.

Předpokládám, že české země jsou geologicky probádány velmi intenzivně. Existuje ale nějaká " terra incognita" zdejší geologie?

My jsme již od časů Goetha věděli, které horniny tvoří naše území. Dívejte se však na horninový masiv jako na databázi údajů, které z ní potřebujete vyšťourat. Třeba teorie katastrof a masových vymírání.

Dřív se vědci soustřeďovali na to, aby zkameněliny popsali a katalogizovali, aby objevili nové druhy. Dnes nás nějaký okrajový nový druh moc nezajímá, důležité jsou otázky. Jak probíhá katastrofa? Najednou, anebo ve skocích? Jaká je odezva systému na pád meteoritu nebo změnu mořského proudění? Můžeme se ptát i pozitivněji. Jak to, že se zemský ekosystém tak rychle vzpamatuje? Kde se bere ta ohromná přírodní kreativita, která na troskách jednoho světa poměrně rychle vytvoří nový? Kdyby pád meteoritu před pětašedesáti miliony let nevyřadil dinosaury, tak by se savci v podobě malých veverek mohli dodnes prohánět po stromech! Vždyť to bychom vy i já někde louskali ořechy a požírali pakobylky.

Psal jste také o hypotéze, že česká kotlina vznikla následkem dopadu obrovského meteoritu s epicentrem snad v Praze. Může to být pravda?

Většina geologů tomu nevěří, ale málokdo z nich se soustavněji zabýval dopady meteoritů. Česká kotlina vytváří jakýsi kruh, je to dobře vidět na šikmo nasvícené plastické mapě Čech. Vysvětlit existenci kruhové struktury těchto rozměrů není jednoduché. Na druhou stranu je ze Země známa asi stovka meteoritických kráterů, takže kruh a kráter jdou dobře dohromady. Jenomže pád meteoritu musí být starší než zhruba miliardu let, protože jeho stopy nenajdete ani v našich nejstarších horninách. Navíc za tu dobu ubyla ze střední Evropy vrstva hornin o tloušťce alespoň pět kilometrů. Pokud tady kráter byl, tak po něm mohly zůstat jenom zlomy a deformace hlubších partií kůry, nebo dokonce pláště. Před půlmiliardou let navíc ležel Český masiv někde v místech jižní Afriky.

Takže meteorit sem dopadl, ale nebyly tu Čechy, ty sem dopluly až později...

Přesně tak. Kdysi dávno dopadl obří meteorit do oblasti dnešních Čech, a to nejspíš do moře. Teprve po nějaké době připutovala na toto místo pevninská deska obsahující v sobě zárodek Čech. Jako deka se přetáhla přes místo bývalého pádu a žila si svým geologickým životem. V obdobích tektonického neklidu, třeba při nárazu alpské soustavy, se však hluboké zlomy obkružující bývalý kráter kopírovaly do nadložních hornin. Podél těchto zlomů s dávným meteoritickým základem docházelo k výzdvihu pohraničních hor. Stín bývalého kráteru se znovu promítl do mladších hornin a jeho podoba se vytvořila jakoby znovu. Je to hrozně mytické a spekulativní, nicméně kruhový charakter Čech je vidět i na mapě ve školním atlase pro třetí třídu.

Má to nějaký vliv na životy obyvatel, kteří posléze do takto vytvořeného areálu přišli a žili v něm?

Pokud směřujete otázkou k mentalitě, tak na to nerad odpovídám. Všechny pokusy vyhmátnout pomocí sociologických dotazníků národní psychologii nikdy nedopadly dobře. Národní povaha existuje ve zkušenosti lidské, ale ve zkušenosti vědecké je nedokazatelná.

Popisujete Čechy, jejich přírodu, krajinu a geologii jako prostor unikátní rozmanitosti. Ale možná, že při bližším pohledu se každá krajina může jevit jako unikátní. Nebo jsou Čechy skutečně tak výjimečné?

Zkuste se ráno probudit vedle své ženy a říci jí: při bližším pohledu jsi jednou ze stamilionů podobných žen. To by nebyla ráda. Doma můžete být maximálně na dvou, výjimečně na třech místech. Pakliže Čechy nejsou výjimečné pro celý svět, pak pro jejich obyvatele jistě. Domov je třeba si ozvláštnit. Když odhlédneme od citů, tak máme několik objektivních pozorování. Jen si vezměte, kolik evropských hlavních měst má tak barvité okolí jako Praha: pískovce, žuly, vápence... Berlín má docela pěkné okolí, ale vždy je to jakási rovina s mokřady. Praha je skoro v geometrickém středu země. To má hrozně málo zemí. Srovnejte to s Bratislavou.

Jenomže Bratislava se stala " slovenským" městem poměrně nedávno...

On je to vlastně přístav, něco jako Rio de Janeiro na Dunaji, navíc do osmnáctého století se staré bratislavské město krylo s územím keltského oppida. Ale dál. V Čechách z každého místa můžete jít hvězdicovitě, do všech stran. Srovnejte to zase se Slovenskem, které je tvořeno hlavně systémem horských údolí, takže jdete dolinou nahoru, nebo dolů. V Čechách je šíře možností mnohem větší. Všechno je tady malé, a zároveň mírné. Čechy jsou v tomto smyslu zmenšeninou Evropy. Průměrná výška Evropy je kolem tří set metrů, v Americe to je dvojnásobek, v Asii trojnásobek.

Vypadá to, jako by si Stvořitel vybral Čechy jako ukázkovou evropskou krajinu.

Je docela možné, že když si různá plemena vybírala zemi, Češi předbíhali. Specifikem Čech je rozmanitost v malém. Máme nejenom kdejaké typy hornin a obrovské množství minerálů. Rovněž botanici upozorňují na druhy jak mediteránní, tak severské, východní i západní. Ale jsou na šesti lokalitách a každá má dvacet metrů čtverečních.

Vystřídalo se tady přes dvacet archeologických kultur, více než ve většině evropských zemí. Je tu všechno, ale v jakémsi regionálním rozměru.

Přitom je tato nynější Čechie etnicky nejhomogennější zemí Evropy. Není to paradox?

Bůhví, jak to bude časem. Když budeme chudí a země bude plodit stále stejný typ politiků, tak máme šanci být ještě dlouho homogenní.

Chodil jste do střední školy v Africe. Jak jste se tam ocitl?

Otec byl geolog, pracoval v Tanzanii ve městě Dodoma. To sice bylo hlavní město, ale krávy tam chodily po ulicích, připadalo mi to jako na Divokém západě v devatenáctém století. Nějakou dobu jsem s otcem prožil také na cestách ve stanech, vlastně jsem ještě stihl poslední záchvěv koloniální éry. Vodovody ještě nějakou setrvačností fungovaly, bylo hodně zvěře. Pro patnáctiletého mladíka to bylo docela dobrodružné. Otec mě poslal do černošské střední školy, Dodoma schule ya sekondari. Slovo schule se ve svahilštině octlo jako relikt bývalé Německé východní Afriky.

Jak se tam vyučovalo? Anglicky, svahilsky?

Obojím způsobem, svahilsky jsem se ale pořádně nedorozuměl. Byl jsem jediný Evropan v celé škole.

Bílá vrána?

Brali mě jako maskota. Jako když je u nás jediný černoušek na celé škole. Někteří na něho pokřikují, ale většinou jsou rádi, že tam nějakou takovou zajímavost mají. Takže mi to vůbec nevadilo. Černoši jsou navíc bezvadní v tom, že když nejde o život, jsou šíleně veselí. Představte si školu, kde se na sebe všichni od rána do večera smějí! Druhá věc je, že dovedou být stejně tak krutí.

Jaká byla úroveň výuky?

Byla přizpůsobena tomu, aby studenti mohli jít na anglické vysoké školy. Takže se zamhouřením obou očí by se dalo říci, že to byla taková snesitelná karikatura britské střední školy. Včetně uniforem.

Pak jste se vrátil domů a šel na hornickou průmyslovku do Příbrami. Neprodělal jste klimatizační šok?

Ne, to byla také výborná škola. Internátní, spíše prakticky zaměřená. Polovina mých spolužáků ze třídy nastoupila po maturitě jako štajgři většinou do uranových dolů, kde část horníků tvořili bývalí muklové. Museli mít autoritu už v osmnácti letech. Příbramská průmyslovka se zaměřovala víc na základní orientaci a jednání s lidmi než na dílo Boženy Němcové. Rád na ni vzpomínám.

Ale nakonec jste se horníkem nestal. Dnes byste vlastně patřil k vymírajícímu cechu.

Ale taky jsem nějakou dobu fáral. Pokud jde o naše horníky, tak nevymřeli, jen se transformovali. Dnes jsou v různých těch metrostavech, vrtají tunely, hloubí šachty. České hornictví má tak dobrý zvuk, že naši horníci získávají náročné mezinárodní zakázky v západní Evropě. Jsou pracovití, kreativní a umějí pracovat ve špatných podmínkách, prostě v bordelu.

Lomaři, což jsou profesně příbuzní horníků, vás přizvali jako poradce k rekultivaci velkých lomů čili děr do země, které po nich zůstaly v Českém krasu. Co jim radíte?

Na lomy je dobré se dívat tak trochu futurologicky. Mnohé dnes vypadají jako jizvy krajiny, ale na druhou stranu ty starší a zarostlé lákají trampy, sběratele zkamenělin, čolky a dříve i východoněmecké filmaře natáčející socialistické westerny. Víceméně každý lom, který je čistý a nemá takovou tu technickou geometrii stěn, docela pěkně zaroste a stává se zajímavou přírodní enklávou. Těžař by měl mít jasnou představu, jak bude lom po skončení těžby vypadat, měl by jej tímto způsobem vytvarovat už při těžbě. Měl by se snažit, aby zůstala zachována aspoň jedna hezká skalní stěna, důležitá je členitost a rozmanitost stanovišť. Malá vodní nádrž přiláká žáby a ptáky, lom pomalu zaroste a může být krásný. Je důležité upravit vstupy, aby do lomu lidé nemohli jezdit autem a vyhazovat odpadky. Takové postupy navrhuji.

Tímto způsobem navrhujete chránit také staré kladenské haldy. V čem je jejich zvláštnost?

Z původních sto padesáti hald jich zůstalo na Kladensku něco přes třicet, ostatní splynuly s krajinou. Kladenská nebo ostravská halda, to je země nikoho jako z Tarkovského filmu Stalker. A podobně jako v divočině někde na Orinoku nebo na Aljašce tam platí jen málo pravidel z okolní městské či zemědělské krajiny.

Na haldy se stahují ptáci, zvířata a rostliny vytěsnění civilizací či hnojením polí. Na jedné kladenské haldě na kraji města se dokonce zdržuje orel mořský. Haldy nejsou honitbami, takže se stává, že zoufalí myslivci se plahočí chemizovanými poli za třemi zajíci a z vrcholku haldy jim tlapičkami mávají postindustriální zajíci. Haldy krajinu obohacují.

Opuštěných lomů a hald se bát nemusíme. Co je tedy největším nebezpečím pro naši krajinu?

Hospodaření s jejím prostorem. Nechci se dočkat toho, že Čechy budou pokryté skladišti, že z jednoho baráku uvidíme na další, že země bude pokrytá sterilními plochami jako někde za obchodním centrem. Nechci tady mít unifikovanou, druhově zchudlou a barvitosti zbavenou eurokrajinu, kde bude tráva, stříbrný smrk a univerzální směs keřů.

Lze tomu zabránit?

Ale ano. Chránit krajinu. Zahušťovat už tu zastavěnou, ve které je stále dost nevyužitého místa, a snažit se udržet charakter té dosud volné. Jak prosté, jak obtížné.

Jiří Peňás

Václav Cílek (49)

Geolog, klimatolog, spisovatel. Narodil se v Brně. Střední školu navštěvoval mimo jiné v Tanzanii, poté vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a přírodovědu na Univerzitě Karlově. V letech 1980- 1990 pracoval v Hornickém ústavu AV ČR, od roku 1990 v Geologickém ústavu AV ČR, 1994- 2001 na částečný úvazek v Centru teoretických studií (společné pracoviště UK a AV ČR, ředitel Ivan M. Havel). Od roku 2004 je ředitelem Geologického ústavu AV ČR. Jeho knihy Krajiny vnitřní a vnější (2003) a Makom - kniha míst (2004) se staly malou literární senzací. Je ženatý, má dvě dcery.