Vzpomínka na psychologa - tuláka
V neděli 16. ledna o čtvrté hodině odpolední zemřel milosrdnou smrtí ve spánku,
v nedožitých šedesáti letech, český psycholog Michal Černoušek. Učili jsme
společně na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kterou ostatně pomáhal
před patnácti lety zakládat.
Tehdy už měl za sebou několik profesních štací, kde propojoval vlastní výzkum s
pedagogickými povinnostmi. To je navýsost obtížné poslání, Michal Černoušek však
uměl oboje. Vydal několik tematicky a interpretačně originálních knih a studenti
si mohli být jisti, že jeho přednášky nehrozí nudou - nikdy jsem ho neviděl
vykládat jinak než spatra. K tomu nestačí jen rétorické nadání, ale je potřeba
velké sumy věcných znalostí a umění uspořádat je do logických, ale přitom i
nečekaných vztahů, teorii ilustrovat empirickým příkladem.
Nevím, jak se stalo, že se absolvent hornické a geologické průmyslovky v
Příbrami rozhodl po vojně studovat psychologii. Ale vždy se mi intuitivně zdálo,
že bez nahlédnutí pod povrch země, do jejího nitra, by Černoušek nikdy tak
vnímavě nepronikal do nitra člověka. Míval jsem pocit, že je v něm mnoho z
máchovské romantiky rozervaného poutníka marně hledajícího kód k metafyzické
harmonii lidské existence; nacházel v zemi alespoň útěšnou jistotu návratu?
Černoušek byl náruživý a bytostný poutník, měl kruh dobrých kamarádů, s nimiž
podnikal dlouhé pěší výlety do krajiny, již pozoroval bystřeji, než by bylo lze
povrchně předpokládat o odborníkovi na útlou Psyché, s níž on, těžký introvert,
prožíval trýznivý vztah.
Toulal se i po svém oboru, věnoval se otázkám obecné, sociální a klinické
psychologie, výzkumu hraničních jevů (Sen a snění), ekologické psychologii
(Psychologie životního prostředí, 1986), dějinám psychiatrického myšlení
(Sigmund Freud: dobyvatel nevědomí, 1996), v posledních letech psychologii médií
a lidské komunikace (Masmediální krajina - nové zarámování, 1994), jako jeden z
mála u nás hledal psychologicko-antropologický úhel pohledu na minulost (Potřeba
psychohistorie, 1993, Šílenství v zrcadle dějin, 1994).
I proto jsem ho na podzim požádal, aby napsal psychologicky a antropologicky
pojatou stať o vývoji lidské komunikace se zřetelem na sdělování a sdílení zpráv
a informací. Měla tvořit úvod k prvnímu dílu velkého projektu dějin novinářství
v českých zemích od 17. století do současnosti...
Autor působí na katedře mediálních studií IKSŽ
V neděli 16. ledna o čtvrté hodině odpolední zemřel milosrdnou smrtí ve spánku, v nedožitých šedesáti letech, český psycholog Michal Černoušek. Učili jsme společně na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kterou ostatně pomáhal před patnácti lety zakládat.
Tehdy už měl za sebou několik profesních štací, kde propojoval vlastní výzkum s pedagogickými povinnostmi. To je navýsost obtížné poslání, Michal Černoušek však uměl oboje. Vydal několik tematicky a interpretačně originálních knih a studenti si mohli být jisti, že jeho přednášky nehrozí nudou - nikdy jsem ho neviděl vykládat jinak než spatra. K tomu nestačí jen rétorické nadání, ale je potřeba velké sumy věcných znalostí a umění uspořádat je do logických, ale přitom i nečekaných vztahů, teorii ilustrovat empirickým příkladem.
Nevím, jak se stalo, že se absolvent hornické a geologické průmyslovky v Příbrami rozhodl po vojně studovat psychologii. Ale vždy se mi intuitivně zdálo, že bez nahlédnutí pod povrch země, do jejího nitra, by Černoušek nikdy tak vnímavě nepronikal do nitra člověka. Míval jsem pocit, že je v něm mnoho z máchovské romantiky rozervaného poutníka marně hledajícího kód k metafyzické harmonii lidské existence; nacházel v zemi alespoň útěšnou jistotu návratu? Černoušek byl náruživý a bytostný poutník, měl kruh dobrých kamarádů, s nimiž podnikal dlouhé pěší výlety do krajiny, již pozoroval bystřeji, než by bylo lze povrchně předpokládat o odborníkovi na útlou Psyché, s níž on, těžký introvert, prožíval trýznivý vztah.
Toulal se i po svém oboru, věnoval se otázkám obecné, sociální a klinické psychologie, výzkumu hraničních jevů (Sen a snění), ekologické psychologii (Psychologie životního prostředí, 1986), dějinám psychiatrického myšlení (Sigmund Freud: dobyvatel nevědomí, 1996), v posledních letech psychologii médií a lidské komunikace (Masmediální krajina - nové zarámování, 1994), jako jeden z mála u nás hledal psychologicko-antropologický úhel pohledu na minulost (Potřeba psychohistorie, 1993, Šílenství v zrcadle dějin, 1994).
I proto jsem ho na podzim požádal, aby napsal psychologicky a antropologicky pojatou stať o vývoji lidské komunikace se zřetelem na sdělování a sdílení zpráv a informací. Měla tvořit úvod k prvnímu dílu velkého projektu dějin novinářství v českých zemích od 17. století do současnosti...
Autor působí na katedře mediálních studií IKSŽ
Tehdy už měl za sebou několik profesních štací, kde propojoval vlastní výzkum s pedagogickými povinnostmi. To je navýsost obtížné poslání, Michal Černoušek však uměl oboje. Vydal několik tematicky a interpretačně originálních knih a studenti si mohli být jisti, že jeho přednášky nehrozí nudou - nikdy jsem ho neviděl vykládat jinak než spatra. K tomu nestačí jen rétorické nadání, ale je potřeba velké sumy věcných znalostí a umění uspořádat je do logických, ale přitom i nečekaných vztahů, teorii ilustrovat empirickým příkladem.
Nevím, jak se stalo, že se absolvent hornické a geologické průmyslovky v Příbrami rozhodl po vojně studovat psychologii. Ale vždy se mi intuitivně zdálo, že bez nahlédnutí pod povrch země, do jejího nitra, by Černoušek nikdy tak vnímavě nepronikal do nitra člověka. Míval jsem pocit, že je v něm mnoho z máchovské romantiky rozervaného poutníka marně hledajícího kód k metafyzické harmonii lidské existence; nacházel v zemi alespoň útěšnou jistotu návratu? Černoušek byl náruživý a bytostný poutník, měl kruh dobrých kamarádů, s nimiž podnikal dlouhé pěší výlety do krajiny, již pozoroval bystřeji, než by bylo lze povrchně předpokládat o odborníkovi na útlou Psyché, s níž on, těžký introvert, prožíval trýznivý vztah.
Toulal se i po svém oboru, věnoval se otázkám obecné, sociální a klinické psychologie, výzkumu hraničních jevů (Sen a snění), ekologické psychologii (Psychologie životního prostředí, 1986), dějinám psychiatrického myšlení (Sigmund Freud: dobyvatel nevědomí, 1996), v posledních letech psychologii médií a lidské komunikace (Masmediální krajina - nové zarámování, 1994), jako jeden z mála u nás hledal psychologicko-antropologický úhel pohledu na minulost (Potřeba psychohistorie, 1993, Šílenství v zrcadle dějin, 1994).
I proto jsem ho na podzim požádal, aby napsal psychologicky a antropologicky pojatou stať o vývoji lidské komunikace se zřetelem na sdělování a sdílení zpráv a informací. Měla tvořit úvod k prvnímu dílu velkého projektu dějin novinářství v českých zemích od 17. století do současnosti...
Autor působí na katedře mediálních studií IKSŽ
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích