O čistém demokratickém sněhu

Jaký je rozdíl mezi sněhem a kopřivami? Žádný. Dozvěděl jsem se to ve vlaku. Přišel pán zčásti pokrytý hustým sněhopádem, otřepal se jak pes, co vylezl z vody, a sedl si proti mně. Pozdravili jsme se, jak to ještě občas lidé dělávají, a abych k tomu ještě něco přidal, poznamenal jsem, že za okny je ten sníh sice krásný, ale jinak...
On ale proti mně nastavil dlaně, abych tok lítosti zastavil a dotvrdil to: "Nene! Kdepak! Sníh je učiněný požehnání, milej pane. Ne že bych byl bůhví jakej křesťan, ale dvakrát do roka chodím do kostela. Poprosit, aby už sněžilo. A na jaře, aby co nejdřív rostly kopřivy."
Asi poznal, že nechápu, shovívavě se usmál a dodal podrobnosti. Starostuje obci v rekreační oblasti a jeho noční můrou jsou černé skládky. Ne že by se obci špatně žilo, majitelé chat a chalup docela utrácejí v konzumu i hospodě, i silnici mají novou, protože si pár pracháčů na místě chatek po rodičích postavilo vily. Přáli si, aby jejich krásná auta po silnici raději šuměla než drncala, a zařídili to. Ale i oni se účastní černých skládek. Ne velkých.
Odvážejí své odpady všeho druhu na místa od nich co nejvzdálenější - přece si nebudou zaneřáďovat bezprostřední okolí, že. Ale i ty skládky, které do okolí vozí ti nejvzdálenější, jsou v natolik dostatečné vzdálenosti, že se jim nevyplatí čekat na dovozce shnilých slamníků, starých pneumatik či prorezlých hrnců s flobertkou. Ostatně na ně by taky někdo mohl čekat, že.
Tak se navzájem udávají. Jenže kopie udání, která píšou starostovi, posílají takzvaně vejš. Taky ochráncům přírody a stranám opačné orientace, než je starosta. A výsledek? Především pokuty. Které nedostávají ti, co se udávají, ale obec. "To je ta sviňárna," řekl. "Všichni vědí, že nejlepší je to svinstvo vhazovat na obecní... Už chápete? Všechno se uklidní, když napadne sníh. A vyrostou kopřivy. Sníh je demokratickej - zakryje všechno. Obecní i soukromý. Kopřivy taky. Když se mě někdo zeptá, jakej je rozdíl mezi kopřivama a sněhem, hned vím, že to je můj člověk."
Nemůžu na starostu zapomenout. Jda na procházku, potkávám nadšené děti, otrávené majitele chodníků i šoféry uražené, že se sníh změnil v břečku, do které při zastavení musí vstupovat a špinit si polobotky. Nad hlavou se mi vznáší podezření, že sníh a kopřivy mají ještě širší platnost a působnost.
Za půl hodiny čekám na metro a za mnou říká ženský hlas: "Slyšela jsem jednoho poslance říkat v rádiu, že by rád byl takový demokrat, jakým je sníh - nikoho nepreferuje a je čistý... Ten si naběhl, jediná omluva je, že je venkovskej. Pražskej by to nepustil z pusy. Ten ví, v jaký sračky se dovede čistej demokratickej sníh změnit."
Její kolegyně poznamenala, že by si měli v parlamentě odhlasovat, že sníh zůstává demokratický, i když se změní v břečku. A že by to určitě navrhli komunisti. Druhá oponovala - tím by komunisti sami sebe popírali. Oni naopak jsou čistí jak padlý sníh pořád. A kdykoliv způsobili cokoliv špinavého, vždycky na to nechali napadat sníh. I mrtví v gulagách a koncentrácích se najednou začali ztrácet očím, když na ně začal padat sníh. I Solženicynovi se sníh zdál v lágru krásný, jak asi musel bejt nádhernej z okna náčelníka tábora?
Přijížděl vlak metra. Ještě jsem slyšel, jak kolegyně říká: "Nemáš je ráda, soudruhy, koukám." A jak druhá odpovídá: "Ne, mučili mýho tátu i dědu." Víc jsem neslyšel. Ale to poslední, co jsem slyšel, mám v uších ještě teď. Autor je spisovatelem