Poučení z tsunami

Tsunami, které způsobilo v Asii takovou devastaci a stálo tolik životů, může být i zdrojem mnoha poučení. Když televize přenášela do celého světa živoucí obrazy destrukce, ukázala tak i sílu globalizace. Právě v takových chvílích se ukazuje, že svět je opravdu jen globální vesnice.

Zprávám o rozsahu neštěstí však samozřejmě trvalo trochu déle, než dorazily na ranč prezidenta Bushe v Texasu. Nakonec se ale prezident rozhodl přerušit dovolenou a nabídnout určitý objem pomoci, který postupně navyšoval v globálním soupeření. Takovém, z něhož měli těžit ti, kteří pomoc naléhavě potřebovali.

Americká pomoc vypadala ovšem stále skoro zanedbatelně ve srovnání s částkami, které nabízely země, jejichž bohatství je jen zlomkem amerického potenciálu. Řídce osídlená Austrálie nabídla dvakrát víc než Amerika, Japonsko nabídlo o 50 procent víc a Evropa se zavázala dát dokonce pětkrát víc. Mnozí pozorovatelé z toho usuzovali, že nejbohatší země světa je v zahraniční pomoci skoupá, což vynikne zvláště ve srovnání s částkami, které USA vydávají na války a obranu.

Neštěstí mělo mezinárodní rozměr, takže je dobře, že se vedoucí role v koordinaci mezinárodní pomoci ujaly Spojené národy. Bohužel ve snaze podkopat multilateralismus se Spojené státy pokusily vést "základní skupinu", která by měla řídit program pomoci. USA tak ignorovaly probíhající aktivity v samotném regionu a na půdě OSN. Ať už bylo motivem cokoliv, později se USA moudře rozhodly připojit se k aktivitám OSN. Rétorika Bushovy administrativy, že se snažila založit "základní skupinu" ve chvílích, kdy nebyly k dispozici jiné cesty, měla jen Washingtonu zachránit tvář a nikdo si jí už moc nevšímal.

Odezva některých postižených zemí byla impozantní a dokázala, jak daleko už došly při vytváření účinných vlád. Zvládly tisíce drobností: Thajsko zařídilo, že do postižených částí země mohli letět velvyslanci, aby pomohli svým občanům. Pomohlo těm, kteří ztratili pasy a peníze a nemohli by se tak vrátit domů, zajišťovalo zdravotní péči raněným, zřídilo systémy na identifikaci těl a poradilo si s problémy, způsobenými nedostatkem vaků na mrtvá těla a malou kapacitou chladicích zařízení.

Země jako Thajsko, které měly dojem, že finance zvládnou z vlastních zdrojů, požádaly, aby pomoc směrovala do jiných států. Thajsko a ostatní žádaly jediné: snížení celních bariér a větší přístup na zahraniční trhy. Nechtěly almužny, jen šanci víc si vydělat. Zatím bylo odezvou jen ohlušující ticho.

Na druhé straně se skupina G7 odhodlala k velkorysému příspěvku - nabídla úlevy z dluhů. To je důležité hlavně pro Indonésii, která musí obsluhovat dluh ve výši 132 miliard dolarů (z nich 70 miliard náleží věřitelům z veřejné sféry nebo za ně ručí vládní agentury). I bez tsunami by bylo toto dluhové břemeno obrovskou překážkou pro rozvoj země, která se konečně vzpamatovala z finanční krize z roku 1997.

Zajímavé na indonéských dluhových úlevách je, že velká část dluhu vznikla z půjček zkorumpované Suhartově vládě. Věřitelé věděli, nebo měli vědět, že ne všechny z těchto peněz napomohou indonéskému rozvoji. Navíc část dluhu vznikla během finanční krize v letech 1997 a 1998, kterou ještě zhoršila a prohloubila politika požadovaná Mezinárodním měnovým fondem.

Nikdo nepředstírá, že můžeme předcházet katastrofám nebo měnit síly přírody. Spíše se musíme naučit se s nimi vyrovnat. Nyní se ozývají hlasy volající po zlepšení systému, který bude před tsunami včas varovat. Ale v jedné oblasti, globálním oteplování, jsme už takové včasné varování dostali. Většina zemí ho rozpoznala a sešla se v Riu a Kjótu, aby s tím něco udělala. Sice ne dost, ale Kjótský protokol byl zamýšlen jako začátek. Bohužel globální oteplování pravděpodobně zničí některé ze zemí, které zpustošily tsunami. Nízké ostrovy jako Maledivy budou zatopeny.

Nicméně globální vesnicí stále nejsme. Největší znečišťovatel na světě, Spojené státy, nejdříve zpochybňoval, že existuje vědecký důkaz tohoto problému. Nyní jednoduše odmítá cokoli proti oteplování udělat (kromě kázání dobrovolných omezení, o nichž existují jen skromné důkazy, alespoň v Americe). Mezinárodní společenství se ještě musí rozhodnout, jak naložit s neposlušným členem, který nedokáže dostát svým závazkům globálního občana.

Optimisté tvrdí, že problém vyřeší technologie. Realisté poznamenávají, že v dlouhodobém závodě mezi přírodou a technologií se zdá, že technologie zatím prohrává. Příroda, jak jsme se poučili z tsunami, má vlastní jízdní řád. Dokud se ho nenaučíme respektovat, budeme všichni přicházet s křížkem po funuse.