Zahajme ekologickou daňovou reformu
V současnosti se více než kdy jindy hovoří o potřebě razantního šetření ve
veřejných rozpočtech, neboť bez něho nebude přístup k jednotné evropské měně do
roku 2010 možný. Stejně tak se někteří politici předhánějí v návrzích na
snižování daní pro právnické i fyzické osoby. Obojí úvahy jsou nezbytné a jdou
správným směrem. Cílem je snížit deficity státního rozpočtu, daňovou zátěž
podnikatelů i zaměstnanců a podpořit rozvoj podnikání jinými prostředky než jen
schematickým přerozdělováním.
Tato všeobecná snaha o úspory a snižovaní daní je chvályhodná, ale systémově
dlouhodobě neudržitelná, pakliže nebude funkčně propojená s důchodovou a
ekologickou reformou.
Po listopadu '89 se v České republice, navzdory zoufale nekvalifikovanému úsilí
předsedy jedné pravicové strany, rozvinul poměrně kvalitní a v západní Evropě
ověřený koncept ochrany životního prostředí založený na třech základních
pilířích - nezbytné právní regulaci, ekonomických instrumentech a informačně
vzdělávací politice - vycházejících z poznatků moderní ekologie.
Je zřejmé, že zatímco environmentální právní systém máme košatý (někdy až moc),
v oblasti systémových a dlouhodobě fungujících ekonomických instrumentů nás čeká
k přijatelnému stavu ještě velký kus cesty.
V současnosti se více než kdy jindy hovoří o potřebě razantního šetření ve veřejných rozpočtech, neboť bez něho nebude přístup k jednotné evropské měně do roku 2010 možný. Stejně tak se někteří politici předhánějí v návrzích na snižování daní pro právnické i fyzické osoby. Obojí úvahy jsou nezbytné a jdou správným směrem. Cílem je snížit deficity státního rozpočtu, daňovou zátěž podnikatelů i zaměstnanců a podpořit rozvoj podnikání jinými prostředky než jen schematickým přerozdělováním.
Tato všeobecná snaha o úspory a snižovaní daní je chvályhodná, ale systémově dlouhodobě neudržitelná, pakliže nebude funkčně propojená s důchodovou a ekologickou reformou.
Po listopadu '89 se v České republice, navzdory zoufale nekvalifikovanému úsilí předsedy jedné pravicové strany, rozvinul poměrně kvalitní a v západní Evropě ověřený koncept ochrany životního prostředí založený na třech základních pilířích - nezbytné právní regulaci, ekonomických instrumentech a informačně vzdělávací politice - vycházejících z poznatků moderní ekologie.
Je zřejmé, že zatímco environmentální právní systém máme košatý (někdy až moc), v oblasti systémových a dlouhodobě fungujících ekonomických instrumentů nás čeká k přijatelnému stavu ještě velký kus cesty.
Ani levičácká, ani pravičácká
Zjednodušeně řečeno, pouze s účelově zaměřenými dotacemi a poplatky za využívání či poškozování některých složek životního prostředí nevydržíme. Doba úspor a úvah o snižování daňové zátěže přímo vybízí k zahájení ekologické daňové reformy.
Ekologická daň, resp. daň pro životní prostředí, je v naší ekonomické legislativě zakotvena již dvanáct let, avšak její obsah dosud nebyl naplněn. Jejím vhodným nastavením vytvoříme kvalitní prostředí pro podnikání a vytvoříme podmínky pro dlouhodobě pozitivní trendy v ochraně životního prostředí, neboť ten, kdo bude životní prostředí šetrněji využívat a méně poškozovat, bude platit méně než ten, kdo se chová opačně. Navíc to bude podporovat žádoucí modernizaci technologií se sníženými materiálovými i energetickými nároky a naši konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku. Mimochodem, v indikátoru spotřeby energie na 1 dolar HDP jsme za vyspělými evropskými zeměmi stále o 50 až 100 procent pozadu!
Ekologickou daňovou reformu nelze donekonečna odkládat. Začít je možné novou formulací daní na používání fosilních paliv a energií a k vážné diskusi je i promítnutí krajinně-ekologického rozměru do daně z nemovitostí: ten, kdo má nemovitost s účinky pozitivními na ekologickou stabilitu krajiny včetně přirozené retence vody (smíšený les, mokřad, rybník atp.), by měl za nemovitost platit nulu, a naopak ten, kdo potřebuje stavět a provozovat krajinně-ekologicky problematický projekt, např. hypermarket nebo obrovskou zpevněnou plochu, podstatně více než nyní.
Pro zpřehlednění systému by se postupně měly odbourat i různé poplatky za znečištění či zábory půdy. Současná doba umožňuje jednu možná neopakovatelnou věc. Ekologická daňová reforma by se mohla stát integrální součástí tepu ekonomiky a dlouhodobě přijímaných mravů, a nikoliv nechtěně vynuceným apendixem mimo základní hospodářské trendy. Seriózní diskuse se smysluplnými výstupy mezi ekonomy a ekology a politiky je nezbytná a musí být zbavená primitivních předsudků. Ekologická daňová reforma není totiž ani levičácká, ani pravičácká, ale rozumná věc.
O autorovi: místopředseda US-DEU
Tato všeobecná snaha o úspory a snižovaní daní je chvályhodná, ale systémově dlouhodobě neudržitelná, pakliže nebude funkčně propojená s důchodovou a ekologickou reformou.
Po listopadu '89 se v České republice, navzdory zoufale nekvalifikovanému úsilí předsedy jedné pravicové strany, rozvinul poměrně kvalitní a v západní Evropě ověřený koncept ochrany životního prostředí založený na třech základních pilířích - nezbytné právní regulaci, ekonomických instrumentech a informačně vzdělávací politice - vycházejících z poznatků moderní ekologie.
Je zřejmé, že zatímco environmentální právní systém máme košatý (někdy až moc), v oblasti systémových a dlouhodobě fungujících ekonomických instrumentů nás čeká k přijatelnému stavu ještě velký kus cesty.
Ani levičácká, ani pravičácká
Zjednodušeně řečeno, pouze s účelově zaměřenými dotacemi a poplatky za využívání či poškozování některých složek životního prostředí nevydržíme. Doba úspor a úvah o snižování daňové zátěže přímo vybízí k zahájení ekologické daňové reformy.
Ekologická daň, resp. daň pro životní prostředí, je v naší ekonomické legislativě zakotvena již dvanáct let, avšak její obsah dosud nebyl naplněn. Jejím vhodným nastavením vytvoříme kvalitní prostředí pro podnikání a vytvoříme podmínky pro dlouhodobě pozitivní trendy v ochraně životního prostředí, neboť ten, kdo bude životní prostředí šetrněji využívat a méně poškozovat, bude platit méně než ten, kdo se chová opačně. Navíc to bude podporovat žádoucí modernizaci technologií se sníženými materiálovými i energetickými nároky a naši konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku. Mimochodem, v indikátoru spotřeby energie na 1 dolar HDP jsme za vyspělými evropskými zeměmi stále o 50 až 100 procent pozadu!
Ekologickou daňovou reformu nelze donekonečna odkládat. Začít je možné novou formulací daní na používání fosilních paliv a energií a k vážné diskusi je i promítnutí krajinně-ekologického rozměru do daně z nemovitostí: ten, kdo má nemovitost s účinky pozitivními na ekologickou stabilitu krajiny včetně přirozené retence vody (smíšený les, mokřad, rybník atp.), by měl za nemovitost platit nulu, a naopak ten, kdo potřebuje stavět a provozovat krajinně-ekologicky problematický projekt, např. hypermarket nebo obrovskou zpevněnou plochu, podstatně více než nyní.
Pro zpřehlednění systému by se postupně měly odbourat i různé poplatky za znečištění či zábory půdy. Současná doba umožňuje jednu možná neopakovatelnou věc. Ekologická daňová reforma by se mohla stát integrální součástí tepu ekonomiky a dlouhodobě přijímaných mravů, a nikoliv nechtěně vynuceným apendixem mimo základní hospodářské trendy. Seriózní diskuse se smysluplnými výstupy mezi ekonomy a ekology a politiky je nezbytná a musí být zbavená primitivních předsudků. Ekologická daňová reforma není totiž ani levičácká, ani pravičácká, ale rozumná věc.
O autorovi: místopředseda US-DEU
Zdroj:Lidové noviny
Sdílet článek na sociálních sítích