zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Kdo se pojistí proti tsunami?

15.02.2005
Havárie
Kdo se pojistí proti tsunami?
Většina diskusí o tom, jak reagovat na katastrofu způsobenou tsunami v Asii, se zaměřuje na vládní programy odstraňování následků a na státní projekty zavádění systému včasného varování. Jen málokdo se zaměřil na propagaci soukromých institucí zajišťujících pojištění proti rizikům.
To je nešťastné. Pojišťovací společnosti poskytují profesionálně propracované řízení rizik, jež zohledňuje komplikovanost nebezpečí, proti nimž je třeba se chránit. Nápaditě zároveň reagují na individuální potřeby. Propagace soukromého pojištění se může jevit jako nepřímá reakce na katastrofu zapříčiněnou tsunami. Jde však o reakci racionální a účinnou.

Pomoc pojistku nenahradí
Pojišťovny do některých regionů, jež utrpěly velké ztráty, ještě nepronikly. Podle studie Insurance Information Institute výdaje za neživotní pojištění dosahovaly v roce 2003 v Indonésii pouhých 0,83 procenta hrubého domácího produktu, v Thajsku 1,19 procenta a v Indii 0,62 procenta - oproti 5,23 procenta v USA.
Zahraniční pomoc není náhražkou pojištění. Dobročinnost je podnětná a ujišťuje nás o naší lidskosti. Často ale bývá vrtkavá. Při rozhodování, kolik pomoci obětem nabídnout, se státy obávají, jak na ně budou pohlížet ostatní. Dobročinnost reaguje na události, jež poutají pozornost. Méně senzační pohromy tak často pomíjí.
Pojištění je naopak spolehlivou a úctyhodnou institucí, jejíž moderní podoba se začala vyvíjet už v sedmnáctém století. Pojištění a další instituce řízení rizik se však dosud rozvíjely pomalu, a to i ve vyspělých zemích. Ve Spojených státech většina lidí není pojištěna proti záplavám a zemětřesení.
Zásadním problémem je, že pojištění není pro většinu lidí samozřejmé. Jak prokázali psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky, lidé mají tendenci podceňovat možnost výskytu událostí, které jsou jen málo pravděpodobné. Chovají se, jako by se výskyt těchto událostí rovnal nule. Chtějí se tak vyhnout malým (a jistým) ztrátám, jako je pojistné.
Pojišťovny se snaží těmto sklonům čelit. Vypořádávají se s těžkostmi při určování rizik a pojistky kreativně přizpůsobují lidským slabostem. Rovněž musí věnovat pozornost širokému spektru subjektivních rizik (například pobídkám k rizikovému chování).

Co má udělat stát
Aby se státy uměly účinněji vyrovnat s katastrofami, musí vytvořit prostředí, v němž bude moci vzkvétat soukromé pojišťovnictví. V roce 1968 americký Národní program pojištění proti povodni zavedl povinnost pojistit se proti záplavě pro ty, kdo staví nebo opravují budovy ve "zvláštních oblastech ohrožených zátopami".
Nemá-li být pojištění stanoveno povinně, musí být alespoň účinně propagováno. Jinak budou lidé stavět v zátopových územích - s přesvědčením, že jejich vláda nebo vlády světa jim v tísni vypomohou. Spoléhají, že vláda pojistí rizika, která by na sebe nikdo brát neměl.

Jak ovlivnit zástavbu
Nejhorší následky se v Asii objevily v oblastech trvale ohrožených tsunami, například v nízko položených přímořských částech Srí Lanky. Soukromé pojištění by - prostřednictvím vysokého pojistného - od výstavby v nejnebezpečnějších lokalitách odrazovalo. A v méně postižených oblastech by vedlo k zavedení stavebních standardů, které by dopad tsunami omezily.
Mezinárodní instituce pro řízení rizik se naštěstí ustavičně zlepšují. V posledních letech se na finančních trzích začalo obchodovat s různými pojistnými dluhopisy, jež pokrývají zemětřesení a další přírodní katastrofy. Kjótský protokol vytvořil mechanismus pro obchod s emisemi oxidu uhličitého, který vzbuzuje naděje na řízení rizik plynoucích z ještě větší potenciální katastrofy: globálního oteplování.
Trhy jsou sice pro tyto produkty stále malé, ale mají silný růstový potenciál. Jejich další rozvoj by posílil schopnost pojišťovacích společností pokrýt rizika velkých mezinárodních katastrof.
V nejhůře postižených zemích chybí systém včasného varování před tsunami. Je sice snadné vinit lidi z nedostatku předvídavosti, ale systém nevyvinula žádná z devíti nejsilněji zasažených zemí. Nezdar nezapříčinili jednotlivci, ale absence vhodných mezinárodních institucí, jež by bděly nad spektrem možných katastrof.

Je třeba být připraven
Diskuse o systémech včasného varování se doposud zaměřovala na vládní programy. Včasné varování ale znamená víc než jen oceánické snímače a satelity. Zahrnuje i směřování výstavby dál od nejohroženějších oblastí a pobízení soukromých podniků, aby vyvíjely účinné bezpečnostní a evakuační postupy. To jsou obvyklé činnosti pojišťovacích společností.
Jedním z nejpodivnějších rysů pohromy způsobené tsunami bylo to, že i velmi atraktivní rekreační střediska byla naprosto nepřipravená. Poučení je jasné: i prvotřídní podniky jsou profesionální jen tak, jak jim stávající institucionální infrastruktura dovoluje. Příčinou jejich nepřipravenosti byl fakt, že pojišťovnictví nekrylo jejich rizika plynoucí z tsunami.
Pojišťovny by měly na tuto katastrofu reagovat a rozšířit krytí s ní souvisejících rizik. Vlád se záležitost týká do té míry, že by lepší řízení rizik měly pomocí regulace podpořit, případně dotovat experimenty s novými soukromými pojišťovacími produkty.
Autor vyučuje na Yaleově univerzitě v USA (c) Project Syndicate 2005, www.project-syndicate.org
Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí