Měl jsem pocit, že otec ztratil naději

Jean-Michel Cousteau (66) je nejen oceánograf jako jeho otec Jacques-yves Cousteau, ale i ekolog a filmový režisér. Vytvořil 76 filmů o životním prostředí. Kromě dalších ocenění získal například televizní cenu Emmy za svůj film Cousteau/ Mississippi. V roce 1999, dva roky po otcově smrti, založil v Kalifornii ekologickou a vzdělávací organizaci Společnost pro budoucnost oceánu.

Vaše organizace otevřela ve Francii a ve Španělsku přímořské tábory pro děti a máte v plánu otevřít další, mimo jiné v Itálii. Jaký je jejich smysl?
Mají se tu připravovat naši vyslanci - mladí lidé, kteří se, až vyrostou, stanou lídry a budou schopni činit mnohem lepší rozhodnutí než lídři současní. Zatím řídíme planetu, aniž bychom chápali, jaký vliv máme na vodu jakožto životadárný systém. Čím výrazněji podchytíme mladé lidi, tím lepším místem k životu bude naše planeta v budoucnosti.

V 60. letech váš otec jako jeden z prvních upozornil na přítomnost jaderného odpadu ve Středozemním moři. Zhoršil se tento problém od oné doby?
Pokud jde o jaderný odpad, myslím, že se situace zlepšila, protože - pokud vím - tak už se do Středozemního moře žádný takový odpad neukládá. Má však, bohužel, dlouhou životnost a spousta ho tam stále leží. Pomineme-li otázku jaderného odpadu, myslím, že oceány na tom dnes nejsou lépe než za časů mého otce. Ničíme přirozené životní prostředí rostlin a živočichů při pobřeží, které je životně důležité, protože funguje i jako jejich školky. Po většinu času také chrání pobřeží před erozivním působením vln. Navíc sklízíme plody oceánu s tak totální anarchií a do takové míry, že jsme svědky vymírání mnoha druhů ryb a částečného vymizení dokonce i kdysi velmi početných druhů. Z ekonomického úhlu pohledu se rybolov blíží k bankrotu. Dokud se nenaučíme lovit ryby s respektem k udržitelnosti vývoje, dokud se nenaučíme čerpat jen tolik, kolik příroda dokáže vytvořit, bude ještě hůř. oceán používáme také jako popelnici. Do oceánu proudí odpady. Přidejte k nim další to xiny, jako například těžké kovy, rtuť, olovo, barvu z lodí, a to všechno se nakonec v oceánech nahromadí - přičemž mnohé z toho se absorbuje a cestuje potravním řetězcem.

S jakými důsledky?
Dnes nacházíme prach z toxických produktů v planktonu, který je na začátku potravního řetězce. A pak se toxiny pohybují dál, až do té míry, že zvířata, která žijí na vrcholku potravního řetězce, jako kosatky, budou jednou tak toxická, že by, technicky vzato, měla být z moře odstraněna a pohřbena na skládkách obzvlášť rizikového odpadu.

Co jste zjistil na své poslední cestě po Středozemním moři?
S přítelem jsme se potápěli poblíž Bandolu u Toulonu, v místě, kde se můj otec potápěl poprvé v roce 1943. Na památku jejich sestupu do podmořských hlubin je tam umístěna plaketa. Strávili jsme pod vodou nějakých pětačtyřicet minut a za celou tu dobu jsme spatřili jedinou rybu. Když jsem tam jezdíval jako dítě, bylo tam ryb všude plno.

Pracujete na něčem ve spojení s tsunami?
Konstruujeme přístroj, který na jeden zátah vyprodukuje 190 tisíc litrů čerstvé pitné vody, která se dá vyrobit z jakékoli vody. Mám ho patentovaný. Chystáme se jeden takový přístroj darovat a hledáme podporu sponzorů, abychom jich mohli vyrobit tolik, kolik jich bude zapotřebí.

Dalo se tomu neštěstí předejít, nebo je aspoň zmírnit?
Z ekologického úhlu pohledu, kdyby na mnoha místech nebyly vykáceny porosty mangrovníku, a, jak už dnes víme, kdyby nezmizely korálové útesy, vysoké vlny by se při nárazu rozbily, a měly by tudíž menší dopad na lidské životy. Mangrovník je pobřežní rostlina, unikátní v tom, že dokáže růst ve slané vodě. Protahuje kořeny podél břehu a zpevňuje půdu jako cement. Když přijde vlna, chrání proti ní pobřeží. Tsunami se pro nás stalo obrovskou lekcí. Doporučoval bych, aby se teď začalo s velkorysým vysazováním mangrovníků.

Co vás nejvíce znepokojuje na dopadech tsunami?
Tamějším komunitám bude trvat jednu a možná i dvě dekády, než se dokáží zotavit. Nejtěžší ze všeho asi bude zotavování jejich psychiky. Celé rodiny byly zničeny. Děti ztratily rodiče i sourozence. Příroda se zotaví vždycky, ať s lidmi nebo bez nich. Velmi pravděpodobně byla zasažena i rybí populace a také ochrana pobřeží. Je tu však aspoň jedna dobrá zpráva: poprvé za 66 let svého života vidím, jak se na pomoc spojila celá planeta, celý lidský druh.

Už dávno jste se sám stal výraznou osobností v oblasti ekologie. A přesto, když lidé o vás mluví, nevyhnou se připomínce vašeho otce. Nevadí vám to?
Naopak, moc mi to pomáhá. Otevírá mi to totiž celou řadu dveří. Nezapomeňte, že jsem s ním pracoval a byl jsem téměř u všeho, co podnikal. A hodně jsem se od něj naučil. Teď, když už tady není, zjišťuji, že jsem se ocitl na výsluní zájmu, a myslím, že nesmím zklamat očekávání. Navíc mu vděčím za všechno, co umím.

Co byste chtěl, aby se stalo vaším odkazem?
Na tom mi nezáleží. Nechci si dělat jméno jen pro to jméno samotné. To, o co se snažím, je v souladu s tím, co jsem se naučil od otce. Na světě je dnes tolik lidí, kteří bojují o holé přežití. Nezajímá je, co bude za dvacet let, protože musí myslet jen na to, jak dnes nebo zítra nakrmí své děti, kde najdou vodu. V Africe umírají každodenně tisíce dětí mladších pěti let. Nemohl bych spát při pomyšlení, že se s tím nesnažím něco udělat. Pokud jde o můj odkaz, ten zhodnotí až dějiny. Já už tady nebudu, takže se o to teď nestarám.

Váš otec se před koncem života díval pesimisticky na budoucnost druhů a životního prostředí. Jak vy se díváte do budoucnosti?
Jeho pohled na svět mě velmi šokoval, zraňoval a dělal mi velké starosti. Měl jsem pocit, že ztratil naději. Právě to asi do mě napumpovalo víc energie a utvrdilo mě v přesvědčení, že by se člověk neměl nikdy vzdávat. A já to také nikdy neudělám. Víte, mívám špatné dny jako každý z nás. Někdy si říkám: "Proč to všechno vlastně dělám? Neměl bych se radši radovat ze života a vychutnat si z času, který mi zbývá, jen to příjemné?" Jenže to nedokážu. Musím se vždycky zase vrátit a znovu se zapojit.