Falešné tóny ve hře o etické podnikání
Pojem sociální odpovědnost firem má konjunkturu. I firmy, které ještě nedávno
tvrdily, že pro tuto disciplínu není v bilancích kolonka, školí zaměstnance na
téma, jak přijmout výzvu sociální odpovědnosti. I Světové ekonomické fórum
reagovalo založením sekce Sociálně odpovědný podnikatel.
Odkud ta vlna zájmu? Především je hnána čerstvou vzpomínkou na skandály a
podvody velkých korporací v USA i Evropě. Bublinu zájmu dofukují zprávy o
stěhování pracovních míst z průmyslově vyspělých do "levných" států spojené s
úbytkem pracovních míst.
O sociální odpovědnosti firem (Corporate Social Responsibility, CSR) se hovoří
jako o "nově probuzeném svědomí firem". To je omyl. Sociálně odpovědné firmy
existovaly vždy. Připomeňme si staromódně znějící rčení, podle něhož "bohatství
zavazuje", které vedlo podnikatele už v 19. století k výkonům, jež pozvedaly
kvalitu života zaměstnanců. Či o něco mladší heslo eticky operujících podniků
"Čiň dobro a mluv o tom", nebo pozdější "Čiň dobro a způsob, aby o tom mluvili
jiní." Zřejmě ne nadarmo jedna účastnice konference o odpovědnosti poznamenala,
že podle ní jde "jen o oprášení Baťovských principů podnikání". Nejen podle ní.
Období obrovského boomu CSR jsme zažili před rokem 1989. Zůstaly po něm kulturní
domy, sportovní a zdravotní střediska, dokonce bytová výstavba. Výsledky
oktrojovaného přerozdělování v době, kdy bylo jedno, jak podnik hospodaří.
Návrat k takovým praktikám v době, kdy konkurence nutí podniky odpovědně
hospodařit, by celé věci jen ještě více uškodil.
Je v pořádku, když se CSR vykládá jako manažerská strategie, která má podniku
vylepšit pozici v soutěži. Konec konců, stále více zákazníků se rozhoduje o
koupi produktu i podle toho, od jakého výrobce pochází. Studie z USA i západní
Evropy dokazují, že podniky, které se chovají sociálně odpovědně, si dokáží
upevnit nejen pozici na trhu, ale i lépe prodávají. To prospívá oběma stranám.
Přesto v těch aktivitách znějí falešné tóny. Základním posláním podniků v tržním
prostředí je výroba kvalitního, cenově dostupného zboží a dosahování přiměřeného
zisku. V tržním prostředí je suverénem zákazník, ne výrobce. Pokud podnik tento
požadavek plní, pomáhá také zmnožovat blaho ve svém okolí. Odpovědná firma
nepotřebuje nálepky. Prostě koná odpovědně. A někdy koná odpovědně i tehdy,
snaží-li se udržet či vylepšit své postavení i za cenu opatření, která jdou
zdánlivě pro-ti CSR, například při racionalizaci, která může stát pracovní
místa.
Jistě, ti, kdo volají po novém přerozdělování, si mohou být jisti přízní
publika. Stejně tak se tleská těm, kdo v podnicích vidí dojné krávy. I proto se
na Světovém ekonomickém fóru v Davosu připomnělo: "Přes všechnu euforii nad CSR:
Pokud se bude na podniky klást více požadavků, než unesou, potlačí to jejich
aktivity."
Ochrana životního prostředí, ohleduplnost a slušné zacházení se zaměstnanci,
naslouchání společenským potřebám ne kampaňovitě, ale dlouhodobě, to je CSR,
která je součástí rozvojové strategie každého solidního podniku. Možná, že jich
díky nově probuzenému zájmu o sociální odpovědnost přibude. Pokud ano, tak ona
bublina zájmu, než praskne, splní svůj účel. Pokud by to měla být jen vývěva,
která z podniků vysaje další prostředky, které by mohly být jinak věnovány na
vývoj, výzkum a podobně, tak by to tak dobré nebylo.
Pojem sociální odpovědnost firem má konjunkturu. I firmy, které ještě nedávno tvrdily, že pro tuto disciplínu není v bilancích kolonka, školí zaměstnance na téma, jak přijmout výzvu sociální odpovědnosti. I Světové ekonomické fórum reagovalo založením sekce Sociálně odpovědný podnikatel.
Odkud ta vlna zájmu? Především je hnána čerstvou vzpomínkou na skandály a podvody velkých korporací v USA i Evropě. Bublinu zájmu dofukují zprávy o stěhování pracovních míst z průmyslově vyspělých do "levných" států spojené s úbytkem pracovních míst.
O sociální odpovědnosti firem (Corporate Social Responsibility, CSR) se hovoří jako o "nově probuzeném svědomí firem". To je omyl. Sociálně odpovědné firmy existovaly vždy. Připomeňme si staromódně znějící rčení, podle něhož "bohatství zavazuje", které vedlo podnikatele už v 19. století k výkonům, jež pozvedaly kvalitu života zaměstnanců. Či o něco mladší heslo eticky operujících podniků "Čiň dobro a mluv o tom", nebo pozdější "Čiň dobro a způsob, aby o tom mluvili jiní." Zřejmě ne nadarmo jedna účastnice konference o odpovědnosti poznamenala, že podle ní jde "jen o oprášení Baťovských principů podnikání". Nejen podle ní.
Období obrovského boomu CSR jsme zažili před rokem 1989. Zůstaly po něm kulturní domy, sportovní a zdravotní střediska, dokonce bytová výstavba. Výsledky oktrojovaného přerozdělování v době, kdy bylo jedno, jak podnik hospodaří. Návrat k takovým praktikám v době, kdy konkurence nutí podniky odpovědně hospodařit, by celé věci jen ještě více uškodil.
Je v pořádku, když se CSR vykládá jako manažerská strategie, která má podniku vylepšit pozici v soutěži. Konec konců, stále více zákazníků se rozhoduje o koupi produktu i podle toho, od jakého výrobce pochází. Studie z USA i západní Evropy dokazují, že podniky, které se chovají sociálně odpovědně, si dokáží upevnit nejen pozici na trhu, ale i lépe prodávají. To prospívá oběma stranám.
Přesto v těch aktivitách znějí falešné tóny. Základním posláním podniků v tržním prostředí je výroba kvalitního, cenově dostupného zboží a dosahování přiměřeného zisku. V tržním prostředí je suverénem zákazník, ne výrobce. Pokud podnik tento požadavek plní, pomáhá také zmnožovat blaho ve svém okolí. Odpovědná firma nepotřebuje nálepky. Prostě koná odpovědně. A někdy koná odpovědně i tehdy, snaží-li se udržet či vylepšit své postavení i za cenu opatření, která jdou zdánlivě pro-ti CSR, například při racionalizaci, která může stát pracovní místa.
Jistě, ti, kdo volají po novém přerozdělování, si mohou být jisti přízní publika. Stejně tak se tleská těm, kdo v podnicích vidí dojné krávy. I proto se na Světovém ekonomickém fóru v Davosu připomnělo: "Přes všechnu euforii nad CSR: Pokud se bude na podniky klást více požadavků, než unesou, potlačí to jejich aktivity."
Ochrana životního prostředí, ohleduplnost a slušné zacházení se zaměstnanci, naslouchání společenským potřebám ne kampaňovitě, ale dlouhodobě, to je CSR, která je součástí rozvojové strategie každého solidního podniku. Možná, že jich díky nově probuzenému zájmu o sociální odpovědnost přibude. Pokud ano, tak ona bublina zájmu, než praskne, splní svůj účel. Pokud by to měla být jen vývěva, která z podniků vysaje další prostředky, které by mohly být jinak věnovány na vývoj, výzkum a podobně, tak by to tak dobré nebylo.
Odkud ta vlna zájmu? Především je hnána čerstvou vzpomínkou na skandály a podvody velkých korporací v USA i Evropě. Bublinu zájmu dofukují zprávy o stěhování pracovních míst z průmyslově vyspělých do "levných" států spojené s úbytkem pracovních míst.
O sociální odpovědnosti firem (Corporate Social Responsibility, CSR) se hovoří jako o "nově probuzeném svědomí firem". To je omyl. Sociálně odpovědné firmy existovaly vždy. Připomeňme si staromódně znějící rčení, podle něhož "bohatství zavazuje", které vedlo podnikatele už v 19. století k výkonům, jež pozvedaly kvalitu života zaměstnanců. Či o něco mladší heslo eticky operujících podniků "Čiň dobro a mluv o tom", nebo pozdější "Čiň dobro a způsob, aby o tom mluvili jiní." Zřejmě ne nadarmo jedna účastnice konference o odpovědnosti poznamenala, že podle ní jde "jen o oprášení Baťovských principů podnikání". Nejen podle ní.
Období obrovského boomu CSR jsme zažili před rokem 1989. Zůstaly po něm kulturní domy, sportovní a zdravotní střediska, dokonce bytová výstavba. Výsledky oktrojovaného přerozdělování v době, kdy bylo jedno, jak podnik hospodaří. Návrat k takovým praktikám v době, kdy konkurence nutí podniky odpovědně hospodařit, by celé věci jen ještě více uškodil.
Je v pořádku, když se CSR vykládá jako manažerská strategie, která má podniku vylepšit pozici v soutěži. Konec konců, stále více zákazníků se rozhoduje o koupi produktu i podle toho, od jakého výrobce pochází. Studie z USA i západní Evropy dokazují, že podniky, které se chovají sociálně odpovědně, si dokáží upevnit nejen pozici na trhu, ale i lépe prodávají. To prospívá oběma stranám.
Přesto v těch aktivitách znějí falešné tóny. Základním posláním podniků v tržním prostředí je výroba kvalitního, cenově dostupného zboží a dosahování přiměřeného zisku. V tržním prostředí je suverénem zákazník, ne výrobce. Pokud podnik tento požadavek plní, pomáhá také zmnožovat blaho ve svém okolí. Odpovědná firma nepotřebuje nálepky. Prostě koná odpovědně. A někdy koná odpovědně i tehdy, snaží-li se udržet či vylepšit své postavení i za cenu opatření, která jdou zdánlivě pro-ti CSR, například při racionalizaci, která může stát pracovní místa.
Jistě, ti, kdo volají po novém přerozdělování, si mohou být jisti přízní publika. Stejně tak se tleská těm, kdo v podnicích vidí dojné krávy. I proto se na Světovém ekonomickém fóru v Davosu připomnělo: "Přes všechnu euforii nad CSR: Pokud se bude na podniky klást více požadavků, než unesou, potlačí to jejich aktivity."
Ochrana životního prostředí, ohleduplnost a slušné zacházení se zaměstnanci, naslouchání společenským potřebám ne kampaňovitě, ale dlouhodobě, to je CSR, která je součástí rozvojové strategie každého solidního podniku. Možná, že jich díky nově probuzenému zájmu o sociální odpovědnost přibude. Pokud ano, tak ona bublina zájmu, než praskne, splní svůj účel. Pokud by to měla být jen vývěva, která z podniků vysaje další prostředky, které by mohly být jinak věnovány na vývoj, výzkum a podobně, tak by to tak dobré nebylo.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích