Rozhlas - z dobrého sluhy se stal zlý pán
Evropskou unií se šíří sympatická zákonná ochrana lidí před pasívním kuřáctvím
ve veřejných prostorách. Cíl je zřejmý: docílit, aby nikdo nemusel proti své
vůli dýchat tabákový dým. (Zařídit totéž s kouřem z automobilů bude těžší.)
Zajistit relativně čistý vzduch se jeví jako něco zcela přirozené, ani kuřáci
sami se příliš nevzpouzejí. Stejně přirozené by mělo být i zajistit v těchže
veřejných prostorách relativní ticho. Nejvyšší čas, aby byl tento stav zákonem
upraven. V akustickém prostoru jde o vážné narušování životního prostředí vůbec.
Najít jakýkoli podnik veřejného stravování a vůbec pobývání (bufet, bistro,
restaurace, vinárna, kavárna), v němž by nezněla hudba, je dnes prakticky
vyloučené. Totéž platí i o dalších podnicích služeb a také o obchodech. Často
navzdory tomu, že zvýšená hladina hluku ztěžuje komunikaci zákazníků s
personálem - nejde jen o samoobsluhy, ale i o obchody s pultovým prodejem.
Reklamy vám rádio vpravuje do hlavy i v lékárně v Praze na Letné. Rádio vyhrává
i v tramvajích, autobusech a taxících. Relativní ticho je příznačně jenom v těch
nejdražších podnicích: v bankách. Ticho je luxus.
Ponechme stranou případy, kdy podnik pouští hudbu z nějakého vlastního nosiče.
Jako milovník rozhlasu musím s hořkostí konstatovat, že právě toto médium se na
celém problému podílí valnou měrou. Jde zpravidla o vysílání nějaké soukromé
stanice, až má člověk podezření, že je tu nějaký smluvní vztah - majitel
prostoru stanici zvyšuje poslouchanost a tím i účinnost reklam.
Podobně jako v případě s kuřáky zde nelze reagovat "hlasováním peněženkou", tedy
jít jinam. Většinou není kam. Nesčetněkrát jsem zažil, že obsluhující i na
přímou žádost odmítl hudbu vypnout, maximálně se občas podaří dosáhnout
dočasného ztišení. Personál zpravidla tvrdí, že vypnutí má majitelem zakázáno.
Nevím, zda je to pravda, mám podezření, že si v poslechu sám libuje.
Téměř nikdy nejde o vysílání veřejnoprávního rozhlasu, snad občas v autobuse
jsem zažil Radiožurnál nebo regionální vysílání. Nejde samozřejmě ani o
kultivované stanice typu Rádia Classic nebo Proglas.)
Kdysi užíval komunistický režim nadávky "štvavá vysílačka". Jejich vysílání
rušil, o to raději jsem je poslouchal. Dnes jde bohužel o stanice štvavé a
dokonce řvavé, jsou vysílačkami a rušičkami zároveň. Stát by ale měl ochránit ty
bezbranné, kteří je poslouchat nechtějí.
Autor je vedoucím katedry divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Praha
Evropskou unií se šíří sympatická zákonná ochrana lidí před pasívním kuřáctvím ve veřejných prostorách. Cíl je zřejmý: docílit, aby nikdo nemusel proti své vůli dýchat tabákový dým. (Zařídit totéž s kouřem z automobilů bude těžší.)
Zajistit relativně čistý vzduch se jeví jako něco zcela přirozené, ani kuřáci sami se příliš nevzpouzejí. Stejně přirozené by mělo být i zajistit v těchže veřejných prostorách relativní ticho. Nejvyšší čas, aby byl tento stav zákonem upraven. V akustickém prostoru jde o vážné narušování životního prostředí vůbec.
Najít jakýkoli podnik veřejného stravování a vůbec pobývání (bufet, bistro, restaurace, vinárna, kavárna), v němž by nezněla hudba, je dnes prakticky vyloučené. Totéž platí i o dalších podnicích služeb a také o obchodech. Často navzdory tomu, že zvýšená hladina hluku ztěžuje komunikaci zákazníků s personálem - nejde jen o samoobsluhy, ale i o obchody s pultovým prodejem. Reklamy vám rádio vpravuje do hlavy i v lékárně v Praze na Letné. Rádio vyhrává i v tramvajích, autobusech a taxících. Relativní ticho je příznačně jenom v těch nejdražších podnicích: v bankách. Ticho je luxus.
Ponechme stranou případy, kdy podnik pouští hudbu z nějakého vlastního nosiče. Jako milovník rozhlasu musím s hořkostí konstatovat, že právě toto médium se na celém problému podílí valnou měrou. Jde zpravidla o vysílání nějaké soukromé stanice, až má člověk podezření, že je tu nějaký smluvní vztah - majitel prostoru stanici zvyšuje poslouchanost a tím i účinnost reklam.
Podobně jako v případě s kuřáky zde nelze reagovat "hlasováním peněženkou", tedy jít jinam. Většinou není kam. Nesčetněkrát jsem zažil, že obsluhující i na přímou žádost odmítl hudbu vypnout, maximálně se občas podaří dosáhnout dočasného ztišení. Personál zpravidla tvrdí, že vypnutí má majitelem zakázáno. Nevím, zda je to pravda, mám podezření, že si v poslechu sám libuje.
Téměř nikdy nejde o vysílání veřejnoprávního rozhlasu, snad občas v autobuse jsem zažil Radiožurnál nebo regionální vysílání. Nejde samozřejmě ani o kultivované stanice typu Rádia Classic nebo Proglas.)
Kdysi užíval komunistický režim nadávky "štvavá vysílačka". Jejich vysílání rušil, o to raději jsem je poslouchal. Dnes jde bohužel o stanice štvavé a dokonce řvavé, jsou vysílačkami a rušičkami zároveň. Stát by ale měl ochránit ty bezbranné, kteří je poslouchat nechtějí.
Autor je vedoucím katedry divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Praha
Zajistit relativně čistý vzduch se jeví jako něco zcela přirozené, ani kuřáci sami se příliš nevzpouzejí. Stejně přirozené by mělo být i zajistit v těchže veřejných prostorách relativní ticho. Nejvyšší čas, aby byl tento stav zákonem upraven. V akustickém prostoru jde o vážné narušování životního prostředí vůbec.
Najít jakýkoli podnik veřejného stravování a vůbec pobývání (bufet, bistro, restaurace, vinárna, kavárna), v němž by nezněla hudba, je dnes prakticky vyloučené. Totéž platí i o dalších podnicích služeb a také o obchodech. Často navzdory tomu, že zvýšená hladina hluku ztěžuje komunikaci zákazníků s personálem - nejde jen o samoobsluhy, ale i o obchody s pultovým prodejem. Reklamy vám rádio vpravuje do hlavy i v lékárně v Praze na Letné. Rádio vyhrává i v tramvajích, autobusech a taxících. Relativní ticho je příznačně jenom v těch nejdražších podnicích: v bankách. Ticho je luxus.
Ponechme stranou případy, kdy podnik pouští hudbu z nějakého vlastního nosiče. Jako milovník rozhlasu musím s hořkostí konstatovat, že právě toto médium se na celém problému podílí valnou měrou. Jde zpravidla o vysílání nějaké soukromé stanice, až má člověk podezření, že je tu nějaký smluvní vztah - majitel prostoru stanici zvyšuje poslouchanost a tím i účinnost reklam.
Podobně jako v případě s kuřáky zde nelze reagovat "hlasováním peněženkou", tedy jít jinam. Většinou není kam. Nesčetněkrát jsem zažil, že obsluhující i na přímou žádost odmítl hudbu vypnout, maximálně se občas podaří dosáhnout dočasného ztišení. Personál zpravidla tvrdí, že vypnutí má majitelem zakázáno. Nevím, zda je to pravda, mám podezření, že si v poslechu sám libuje.
Téměř nikdy nejde o vysílání veřejnoprávního rozhlasu, snad občas v autobuse jsem zažil Radiožurnál nebo regionální vysílání. Nejde samozřejmě ani o kultivované stanice typu Rádia Classic nebo Proglas.)
Kdysi užíval komunistický režim nadávky "štvavá vysílačka". Jejich vysílání rušil, o to raději jsem je poslouchal. Dnes jde bohužel o stanice štvavé a dokonce řvavé, jsou vysílačkami a rušičkami zároveň. Stát by ale měl ochránit ty bezbranné, kteří je poslouchat nechtějí.
Autor je vedoucím katedry divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Praha
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích