Škarohlídi versus továrníci

Ministr životního prostředí Libor Ambrozek si zatím úspěšně vede v hlavní roli seriálu "Já jsem vám to povídal". Před časem brala vláda na lehkou váhu jeho varování, že pokud bude příliš okatě nadržovat zdejším továrníkům, čeká ji nepříjemná srážka s Evropskou komisí - a stalo se. Za svou snahu přilepšit fabrikám na úkor evropských snah o záchranu životního prostředí si pražský kabinet vysloužil z Bruselu nekompromisní vzkaz: emise, které chcete vypouštět, jsou moc velké, snižte je, prosím. Vláda se ale nechce vzdát. Místo aby přiznala správnost Ambrozkovy věštby, poslala minulý čtvrtek k Evropské komisi emisary z ministerstva průmyslu.

Strašáku, zmiz

Když před časem vystoupili ministr Ambrozek a jeho lidé s upozorněním, že by české podniky měly začít intenzivně pracovat na snižování emisí kysličníku uhličitého, odbyla je průmyslová lobby a její zástupci ve vládě jako škarohlídy a zelené škůdce.
"Globální oteplování," shrnul všechny tyto hlasy v památné větě Josef Zbořil z vlivného Svazu průmyslu a dopravy, "je blbost a přinášet kvůli takovému virtuálnímu strašáku oběti je nesmysl." Tuto ideologii vzal za svou i ministr průmyslu, přesvědčil o ní většinu kabinetu - a vláda bez ohledu na odborná varování narýsovala podnikům velkorysé limity vypouštěného CO2. Teď ji však Evropa hrozbou tvrdých sankcí nutí je výrazně seškrtat. Konkrétně z plánovaných 108 na 91 milionů tun. A je tu ještě jeden problém. Dokud Brusel národní emisní plán neodsouhlasí, budou na tom bity i české firmy. Nemohou se totiž zapojit do systému obchodování s povolenkami (viz rámeček), který funguje už od prvního ledna a který k přírodě šetrným společnostem nabízí nikoli nevýznamný zdroj příjmů.
Spor o "zbořilovskou" ideologii v Praze běží dál. Průmyslníci a jejich spojenci ve vládě nevidí chybu ve svých nadhodnocených představách, ale v ministerstvu životního prostředí. "Ambrozkovi lidé přicházeli na jednání o emisních limitech se stejně nesmyslně nízkými návrhy, jaké teď vytahuje Komise. Odkud asi Brusel ta svá čísla vzal? Povolení tak malého množství emisí jde přímo proti našim zájmům," říká například náměstek ministra průmyslu Martin Pecina. A prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl souhlasně pokyvuje: "Obávám se, že někteří jedinci z ministerstva životního prostředí neobhajují zájmy České republiky." Jaké zájmy konkrétně? "Podívejte, tady přece nejde o to, jestli klesnou nebo neklesnou nějaké emise," vysvětluje náměstek Pecina. "Jde samozřejmě o prachy a o to, kolik nám jich to celé může přinést, nebo naopak vzít. A naším národním zájmem logicky je, aby jich naše podniky získaly co nejvíc."
Libora Ambrozka ale obvinění ze záškodnictví nechává chladným. "Jaroslav Míl je placen za to, aby prosazoval zájmy českého průmyslu, tak to činí. Logicky má snahu označovat je pokud možno za nejvyšší a státní. Já to ale vidím jinak: zájmem této země je čisté životní prostředí nebo třeba to, aby český průmysl zvyšoval nízkou energetickou efektivitu a mizernou produktivitu práce," říká ministr. A jedním dechem si pochvaluje, že od vstupu do Unie už česká vláda není v řadě věcí poslední instancí. "Je dobře, když má v některých případech konečné slovo někdo, kdo prošel dlouholetým demokratickým vývojem." Co konkrétně má na mysli? "Vezměte si třeba opakované snahy vyloučit veřejnost z diskuse o projektech s vážným dopadem na životní prostředí. Čas od času s nimi na naší politické scéně někdo vyrukuje. Dnes už ale díky Bruselu naštěstí nemá šanci."
Vláda však Ambrozkův pohled nesdílí a rozhodla se Evropské komisi vzdorovat. Minulý čtvrtek proto odcestoval do jejího sídla náměstek ministra průmyslu Martin Pecina s jediným posláním: přesvědčit bruselské úředníky, že české podniky pro své přežití prostě nezbytně potřebují chrlit do atmosféry více CO2. To ale není nic, na co by Evropská komise nebyla zvyklá. Podobně se její verdikt pokoušel zvrátit už rovný tucet kabinetů a zatím se nestalo, že by některý z nich výrazně uspěl. Škrtat nakonec musely všechny. Nejčerstvěji to potkalo Poláky a Slováky. Zda je budou následovat i Češi, se s definitivní platností rozhodne nejpozději do konce dubna.
Ať už ale bude výsledek jakýkoli, jisté je, že v příštích letech se Česko razantním redukcím emisí CO2 nevyhne. Brusel totiž už nejméně rok opakovaně avizuje, že se hodlá rázně zasadit o to, aby v členských zemích EU poklesla jejich produkce do roku 2020 nejméně o pětinu.

Josef Greš

Hodně uhličitá kaše

Ve snaze alespoň se pokusit o obrátku ve zničující produkci skleníkových plynů zavedla EU systém, v němž každá země obdrží právo vypustit jen určité množství kysličníku uhličitého ročně a to bude moci rozdělit v podobě kreditů mezi podniky. Kdo své povolenky vyčerpá, bude nucen nakoupit další od šetrnější firmy. Kdo emise sníží, bude moci své přebytky prodat.
Když Brusel loni na jaře požádal českou vládu, aby oznámila, kolik oxidu uhličitého dovolí v příštích letech zdejším podnikům vypustit, vyzývaly zdejší zelené organizace kabinet, ať nutí podniky ke snížení. Přestože totiž Česko vypouští podstatně méně CO2 než za komunistů, v přepočtu na hlavu to je pořád ještě 12,5 tuny ročně, nejvíce v celé EU. Ambrozkův úřad se rozhodl sestavit limit, který bude ke zdejším podnikům vstřícný, tedy rovnou stovku milionů tun ročně. Průmyslníkům to ale nestačilo, požádali o 17 milionů navrch. Zdejší firmy sice tolik CO2 zcela jistě nevypustí, přitažlivost takového limitu pro ně ovšem spočívala v tom, že by jim zbylo hodně povolenek, které by pak mohly výhodně prodat (cena povolenky se dnes pohybuje mezi 10-11 eury za tunu). Po protestu životního prostředí pak loni v říjnu vláda schválila kompromis - 108 milionů tun. Libor Ambrozek pro něj sice nakonec zvedl ruku, ale v médiích se pak netajil zklamáním: "Pro návrh jsem hlasoval s tím, že oni jej budou muset před Komisí obhajovat. Tam se pak ukáže, kdo z nás měl pravdu."