Vymírání ve velkém
V blízké budoucnosti zmizí podle vědců až jedenáct tisíc druhů rostlin a
živočichů. Překvapivě mezi nejohroženější patří ostrovy považované za tropické
ráje, jako třeba Seychely, Galapágy či Havaj.
V blízké budoucnosti zmizí podle vědců až jedenáct tisíc druhů rostlin a živočichů. Překvapivě mezi nejohroženější patří ostrovy považované za tropické ráje, jako třeba Seychely, Galapágy či Havaj.
Před sto lety se po afrických savanách proháněly statisíce nosorožců dvourohých. Lovci dokázali v honbě za rohy zdecimovat populaci na pouhých sedmdesát tisíc v polovině šedesátých let. V následujících pětadvaceti letech se pytláci postarali o téměř totální vyhubení, když pětadevadesát procent zvířat postříleli. Koncem devadesátých let se v savanách skrývaly už jen necelé tři tisícovky nosorožců dvourohých. Od té doby konečně velmi pomalu přibývají. Bývalé síly se však již nikdy nedočkají, naopak během několika desetiletí mohou vymřít. Stejný osud hrozí stovkám dalších živočišných druhů na celém světě. Poslední zpráva Mezinárodního svazu pro ochranu přírody a přírodních zdrojů vykreslila nepříjemný obrázek: za poslední půltisíciletí zmizelo ze Země nejméně 762 živočišných a rostlinných druhů, dalších osmapadesát přežívá pouze v umělém prostředí. Ztráta biologické rozmanitosti je jedním z největších problémů naší planety, a jak ukazují každoroční zprávy ochranářských agentur, zachraňovat téměř vyhubená zvířata jde ztěžka.
Červená listina
Více než sedm tisíc expertů z celého světa sestavilo koncem loňského roku novou Červenou knihu ohrožených druhů, jakousi bibli ochránců přírody. Z odhadovaného počtu čtrnácti milionů druhů žijících na planetě vědci zdokumentovali dosud pouhých dvanáct procent (viz Objevy z hlubin). Jako ohrožených je jich v Červené knize vedeno přes patnáct tisíc. Na první pohled se může zdát, že několik vyhynulých zvířat z mnoha milionů druhů nebude mít žádný vliv, ostatně bez takového blbouna nejapného se lidstvo docela klidně obešlo. Zásadním problémem je však dopad, jaký má vymírání na přírodu. Zmizení jediného motýla může v horizontu tisíců let ovlivnit desítky dalších druhů, celá oblast se může diametrálně změnit. Jde totiž o omezování takzvané biodiverzity, tedy celkové různorodosti životního prostředí. Červená kniha se dotýká pouze zlomku celkového počtu, lze však oprávněně předpokládat, že ostatní zvířata a rostliny na tom nejsou o moc lépe. Vědci varují, že nejspíš 11 259 druhů rostlin a živočichů v blízké budoucnosti vyhyne; u savců hrozí záhuba celé čtvrtině, mezi rybami by mohla z povrchu zemského zmizet dokonce každá třetí. V loňském roce se tak stalo mimo jiné v případě seychelské želvy diamantové a dvou havajských rostlin, svůj boj již brzy prohraje jihoafrický králík říční; přežívá posledních dvě stě padesát párů. Rychlé vyhynutí čeká také jednu z největších sladkovodních ryb Pangasianodon gigas: počet těchto obřích sumců poklesl za pouhých třináct let o osmdesát procent. Dobře na tom nejsou ani některé druhy žijící na relativně osamělých a dobře chráněných místech; z naší planety brzy navždy zmizí malí hlemýždi z Galapág, o přežití bojují desítky druhů žraloků a delfínů ze Středozemního moře nebo jedenadvacet druhů albatrosů. Za pouhý jeden rok přibyly v Červené knize dva tisíce ohrožených druhů. Kupodivu nejohroženější jsou ostrovy považované za tropické ráje. Procentuálně nejvíc ohrožených druhů žije na Seychelách, Galapágách a na Havajských ostrovech, neboť pod turisticky přitažlivou slupkou se skrývá příběh o invazi lidí a následné destrukci místního života. V Ekvádoru je ohroženo 1164 druhů rostlin, na Havaji 125 druhů rostlin a na Galapágách, považovaných za kolébku evoluční teorie a za vzor ochrany přírody pro celý svět, například pětadvacet druhů hlemýžďů. Špatně je na tom také příroda na Falklandech, Svaté Heleně či Britských Panenských ostrovech.
Lidský zásah
Za většinou smutných příběhů můžeme hledat člověka. Hlavním viníkem je ničení životního prostředí, zapomenout nelze ani na přelidnění, které je navíc velice nerovnoměrné. V Asii je několik venkovských oblastí s hustotou okolo tisíce obyvatel na kilometr čtvereční, což představuje jen přibližně dvakrát řidší zalidnění než ve velkoměstech typu Prahy. Překvapivě konkrétní dopad na přírodu má globální oteplování. Oproti místním problémům je lze těžko ovlivnit a ohrožené druhy chránit. Navíc na první pohled situace nemusí vypadat tak zle: oteplení může naopak přitáhnout nové druhy. Podle Michaela Kaspariho z Oklahomské univerzity prospívá třeba mravencům, kteří mají v teplejším podnebí sice menší tělo, ale jejich kolonie jsou stonásobně větší. Jenže mravenčí expanze ohrozí desítky jiných druhů; nakonec třeba také tím, že lidé mohou do boje se všudypřítomnými černými " pracanty" nasadit insekticidy, jež zasáhnou též jiný hmyz. Ve většině případů, kdy se lidé snaží zachránit některý živočišný či rostlinný druh, jde o lokální boj. Zejména na ostrovech, kde se příroda vyvinula díky naprosté izolaci poněkud odlišným způsobem, jsou populace endemických rostlin a zvířat decimovány masivní invazí dovezených konkurentů, kteří se na ostrov nedostali s naplavenou kládou, ale úmyslně nebo náhodou je sem dopravili osadníci. Klasickým příkladem jsou Havajské ostrovy, kde stáda hospodářských zvířat dovezených koncem osmnáctého století spásla obrovské prostory a způsobila nenapravitelné škody. Nastal ústup původních rostlin, jež vystřídal dovezený plevel. K útoku se přidal " importovaný" hmyz, který vyhubil místní specifické druhy důležité k opylení původních rostlin. Dílo zkázy pak dovršil stavební boom, turistická infrastruktura a intenzivní zemědělství. Dalším, snad ještě rychleji vraždícím zdrojem nebezpečí jsou infekční choroby. Z minulosti je známo, že lze spojit úmyslné i neúmyslné přinášení nových rostlin a živočichů na čerstvě osídlená území s průnikem nových infekčních chorob do populací, které se s nimi nikdy nesetkaly. Není náhoda, že první vlny infekčních chorob přicházejí záhy po příjezdu nových obyvatel. Řada významných paleontologů se domnívá, že právě migrace byla jednou z hlavních příčin vymírání pleistocénní " megafauny".
Brněnská džungle
Příroda má naštěstí neuvěřitelnou schopnost obnovy. Pokud jí člověk popustí uzdu, dokáže se sama vrátit až k původnímu stavu. Třeba město je vlastně člověkem pracně udržovaný, nesmírně vratký ekosystém. Jakmile lidský prvek vymizí, vše začne zarůstat, až se postupně vrátí do původní podoby. Netrvalo by to zase tak dlouho: pokud bychom přes noc opustili například Brno, téměř okamžitě se začnou objevovat rumištní rostliny a během několika let křoviny. Ve stejnou dobu se uchytí první stromy. Nebude to trvat ani dvacet let a většina města bude zarostlá. Vedle potkanů by " město duchů" ovládli drobní masožravci, kočky a psi. Změnilo by se ptactvo: ustoupili by holubi a objevili by se milovníci skalnatých, v tomto případě betonových terénů, třeba rehek. Za sto let už by město pohltil les, obnovil by se původní tok potoků a řek, fauna by byla zcela běžným lesním společenstvím, na náměstích by se pásly srny. Archeologové hledající zbytky města by v hlubokém lese bojovali s vlky a rysy. Zcela autonomním lesním územím by se tak Brno stalo zhruba za 500 let, což je z pohledu evoluce jen několik sekund.
Kdo pomůže
Ačkoliv hlavním škůdcem je zcela nepochybně člověk, může to být zase jen on, kdo ohroženým druhům pomůže. O tom, že to jde, svědčí třeba africký nosorožec bílý nebo druh ibise čínského. K nápravě je však třeba vedle obrovského množství peněz také politická vůle. Nedostává se jí ve Spojených státech, kde se rozpoutala debata o třicet let starém zákoně na ochranu ohrožených zvířat. Podle kritiků stojí zákon nesmyslně nad vlastnickými právy majitelů půdy; výsledkem jsou desítky žalob ročně, ve kterých lidé žádají přehodnocení ochrany některého druhu, kvůli němuž nemohou na svém pozemku dělat, co se jim zlíbí. Z celosvětového hlediska je jedinou reálnou alternativou udržitelný rozvoj, který však v posledních letech získal, často díky přehnané snaze " takyekologů" dychtících po mediální slávě, poněkud hanlivý nádech. Teorie je jednoduchá: lidé by neměli spotřebovávat více zdrojů, než kolik jich je Země schopna produkovat. Dokonce si už uvědomují, nakolik je biodiverzita důležitá: bez ní totiž dochází k omezování zásob jídla, které se stává jednotvárným. Ani lidské společnosti tedy z dlouhodobého hlediska unifikace přírodního prostředí neprospěje.
Luděk Zadražil, TÝDEN; Václav Větvička, USA
Objevy z hlubin
Vědci objevují stále nové druhy zvířat. Nejčastěji v mořských hlubinách. " Zatím známe jen povrch oceánů, tak pět procent," říká Frederick Grassle z Rutgersovy univerzity v New Jersey. Není divu, že vědci prý objeví každý týden v průměru dva nové druhy mořských živočichů. Z temných hlubin se v posledních letech " vynořily" nejen neznámé ryby, ale také chobotnice milující chladné antarktické vody či dvaceticentimetrový červ, odborníky přezdívaný " červená orchidej". Vědci dnes znají asi 230 tisíc mořských živočichů, jejich skutečný počet však odhadují až na dva miliony. Nové druhy nalézají také na mělčině: například v roce 2000 se vědci ve Venezuele radovali z objevu dosud neznámého kraba. Tento měsíc oznámili američtí biologové nález nového druhu žábronožek, jež jsou na dně často vyschlého pouštního jezera v Idahu schopny přežít až několik let do příchodu dešťů. Pozadu nezůstávají ani čeští zoologové: nedávno se pochlubili objevem dosud neznámého netopýra.
Zdroj: Týden
Před sto lety se po afrických savanách proháněly statisíce nosorožců dvourohých. Lovci dokázali v honbě za rohy zdecimovat populaci na pouhých sedmdesát tisíc v polovině šedesátých let. V následujících pětadvaceti letech se pytláci postarali o téměř totální vyhubení, když pětadevadesát procent zvířat postříleli. Koncem devadesátých let se v savanách skrývaly už jen necelé tři tisícovky nosorožců dvourohých. Od té doby konečně velmi pomalu přibývají. Bývalé síly se však již nikdy nedočkají, naopak během několika desetiletí mohou vymřít. Stejný osud hrozí stovkám dalších živočišných druhů na celém světě. Poslední zpráva Mezinárodního svazu pro ochranu přírody a přírodních zdrojů vykreslila nepříjemný obrázek: za poslední půltisíciletí zmizelo ze Země nejméně 762 živočišných a rostlinných druhů, dalších osmapadesát přežívá pouze v umělém prostředí. Ztráta biologické rozmanitosti je jedním z největších problémů naší planety, a jak ukazují každoroční zprávy ochranářských agentur, zachraňovat téměř vyhubená zvířata jde ztěžka.
Červená listina
Více než sedm tisíc expertů z celého světa sestavilo koncem loňského roku novou Červenou knihu ohrožených druhů, jakousi bibli ochránců přírody. Z odhadovaného počtu čtrnácti milionů druhů žijících na planetě vědci zdokumentovali dosud pouhých dvanáct procent (viz Objevy z hlubin). Jako ohrožených je jich v Červené knize vedeno přes patnáct tisíc. Na první pohled se může zdát, že několik vyhynulých zvířat z mnoha milionů druhů nebude mít žádný vliv, ostatně bez takového blbouna nejapného se lidstvo docela klidně obešlo. Zásadním problémem je však dopad, jaký má vymírání na přírodu. Zmizení jediného motýla může v horizontu tisíců let ovlivnit desítky dalších druhů, celá oblast se může diametrálně změnit. Jde totiž o omezování takzvané biodiverzity, tedy celkové různorodosti životního prostředí. Červená kniha se dotýká pouze zlomku celkového počtu, lze však oprávněně předpokládat, že ostatní zvířata a rostliny na tom nejsou o moc lépe. Vědci varují, že nejspíš 11 259 druhů rostlin a živočichů v blízké budoucnosti vyhyne; u savců hrozí záhuba celé čtvrtině, mezi rybami by mohla z povrchu zemského zmizet dokonce každá třetí. V loňském roce se tak stalo mimo jiné v případě seychelské želvy diamantové a dvou havajských rostlin, svůj boj již brzy prohraje jihoafrický králík říční; přežívá posledních dvě stě padesát párů. Rychlé vyhynutí čeká také jednu z největších sladkovodních ryb Pangasianodon gigas: počet těchto obřích sumců poklesl za pouhých třináct let o osmdesát procent. Dobře na tom nejsou ani některé druhy žijící na relativně osamělých a dobře chráněných místech; z naší planety brzy navždy zmizí malí hlemýždi z Galapág, o přežití bojují desítky druhů žraloků a delfínů ze Středozemního moře nebo jedenadvacet druhů albatrosů. Za pouhý jeden rok přibyly v Červené knize dva tisíce ohrožených druhů. Kupodivu nejohroženější jsou ostrovy považované za tropické ráje. Procentuálně nejvíc ohrožených druhů žije na Seychelách, Galapágách a na Havajských ostrovech, neboť pod turisticky přitažlivou slupkou se skrývá příběh o invazi lidí a následné destrukci místního života. V Ekvádoru je ohroženo 1164 druhů rostlin, na Havaji 125 druhů rostlin a na Galapágách, považovaných za kolébku evoluční teorie a za vzor ochrany přírody pro celý svět, například pětadvacet druhů hlemýžďů. Špatně je na tom také příroda na Falklandech, Svaté Heleně či Britských Panenských ostrovech.
Lidský zásah
Za většinou smutných příběhů můžeme hledat člověka. Hlavním viníkem je ničení životního prostředí, zapomenout nelze ani na přelidnění, které je navíc velice nerovnoměrné. V Asii je několik venkovských oblastí s hustotou okolo tisíce obyvatel na kilometr čtvereční, což představuje jen přibližně dvakrát řidší zalidnění než ve velkoměstech typu Prahy. Překvapivě konkrétní dopad na přírodu má globální oteplování. Oproti místním problémům je lze těžko ovlivnit a ohrožené druhy chránit. Navíc na první pohled situace nemusí vypadat tak zle: oteplení může naopak přitáhnout nové druhy. Podle Michaela Kaspariho z Oklahomské univerzity prospívá třeba mravencům, kteří mají v teplejším podnebí sice menší tělo, ale jejich kolonie jsou stonásobně větší. Jenže mravenčí expanze ohrozí desítky jiných druhů; nakonec třeba také tím, že lidé mohou do boje se všudypřítomnými černými " pracanty" nasadit insekticidy, jež zasáhnou též jiný hmyz. Ve většině případů, kdy se lidé snaží zachránit některý živočišný či rostlinný druh, jde o lokální boj. Zejména na ostrovech, kde se příroda vyvinula díky naprosté izolaci poněkud odlišným způsobem, jsou populace endemických rostlin a zvířat decimovány masivní invazí dovezených konkurentů, kteří se na ostrov nedostali s naplavenou kládou, ale úmyslně nebo náhodou je sem dopravili osadníci. Klasickým příkladem jsou Havajské ostrovy, kde stáda hospodářských zvířat dovezených koncem osmnáctého století spásla obrovské prostory a způsobila nenapravitelné škody. Nastal ústup původních rostlin, jež vystřídal dovezený plevel. K útoku se přidal " importovaný" hmyz, který vyhubil místní specifické druhy důležité k opylení původních rostlin. Dílo zkázy pak dovršil stavební boom, turistická infrastruktura a intenzivní zemědělství. Dalším, snad ještě rychleji vraždícím zdrojem nebezpečí jsou infekční choroby. Z minulosti je známo, že lze spojit úmyslné i neúmyslné přinášení nových rostlin a živočichů na čerstvě osídlená území s průnikem nových infekčních chorob do populací, které se s nimi nikdy nesetkaly. Není náhoda, že první vlny infekčních chorob přicházejí záhy po příjezdu nových obyvatel. Řada významných paleontologů se domnívá, že právě migrace byla jednou z hlavních příčin vymírání pleistocénní " megafauny".
Brněnská džungle
Příroda má naštěstí neuvěřitelnou schopnost obnovy. Pokud jí člověk popustí uzdu, dokáže se sama vrátit až k původnímu stavu. Třeba město je vlastně člověkem pracně udržovaný, nesmírně vratký ekosystém. Jakmile lidský prvek vymizí, vše začne zarůstat, až se postupně vrátí do původní podoby. Netrvalo by to zase tak dlouho: pokud bychom přes noc opustili například Brno, téměř okamžitě se začnou objevovat rumištní rostliny a během několika let křoviny. Ve stejnou dobu se uchytí první stromy. Nebude to trvat ani dvacet let a většina města bude zarostlá. Vedle potkanů by " město duchů" ovládli drobní masožravci, kočky a psi. Změnilo by se ptactvo: ustoupili by holubi a objevili by se milovníci skalnatých, v tomto případě betonových terénů, třeba rehek. Za sto let už by město pohltil les, obnovil by se původní tok potoků a řek, fauna by byla zcela běžným lesním společenstvím, na náměstích by se pásly srny. Archeologové hledající zbytky města by v hlubokém lese bojovali s vlky a rysy. Zcela autonomním lesním územím by se tak Brno stalo zhruba za 500 let, což je z pohledu evoluce jen několik sekund.
Kdo pomůže
Ačkoliv hlavním škůdcem je zcela nepochybně člověk, může to být zase jen on, kdo ohroženým druhům pomůže. O tom, že to jde, svědčí třeba africký nosorožec bílý nebo druh ibise čínského. K nápravě je však třeba vedle obrovského množství peněz také politická vůle. Nedostává se jí ve Spojených státech, kde se rozpoutala debata o třicet let starém zákoně na ochranu ohrožených zvířat. Podle kritiků stojí zákon nesmyslně nad vlastnickými právy majitelů půdy; výsledkem jsou desítky žalob ročně, ve kterých lidé žádají přehodnocení ochrany některého druhu, kvůli němuž nemohou na svém pozemku dělat, co se jim zlíbí. Z celosvětového hlediska je jedinou reálnou alternativou udržitelný rozvoj, který však v posledních letech získal, často díky přehnané snaze " takyekologů" dychtících po mediální slávě, poněkud hanlivý nádech. Teorie je jednoduchá: lidé by neměli spotřebovávat více zdrojů, než kolik jich je Země schopna produkovat. Dokonce si už uvědomují, nakolik je biodiverzita důležitá: bez ní totiž dochází k omezování zásob jídla, které se stává jednotvárným. Ani lidské společnosti tedy z dlouhodobého hlediska unifikace přírodního prostředí neprospěje.
Luděk Zadražil, TÝDEN; Václav Větvička, USA
Objevy z hlubin
Vědci objevují stále nové druhy zvířat. Nejčastěji v mořských hlubinách. " Zatím známe jen povrch oceánů, tak pět procent," říká Frederick Grassle z Rutgersovy univerzity v New Jersey. Není divu, že vědci prý objeví každý týden v průměru dva nové druhy mořských živočichů. Z temných hlubin se v posledních letech " vynořily" nejen neznámé ryby, ale také chobotnice milující chladné antarktické vody či dvaceticentimetrový červ, odborníky přezdívaný " červená orchidej". Vědci dnes znají asi 230 tisíc mořských živočichů, jejich skutečný počet však odhadují až na dva miliony. Nové druhy nalézají také na mělčině: například v roce 2000 se vědci ve Venezuele radovali z objevu dosud neznámého kraba. Tento měsíc oznámili američtí biologové nález nového druhu žábronožek, jež jsou na dně často vyschlého pouštního jezera v Idahu schopny přežít až několik let do příchodu dešťů. Pozadu nezůstávají ani čeští zoologové: nedávno se pochlubili objevem dosud neznámého netopýra.
Zdroj: Týden
Sdílet článek na sociálních sítích
