Ovzduší na Zemi se překvapivě pročišťuje

Zemská atmosféra se v posledních letech stává čistší. Kupodivu však nejde o dobrou zprávu - vůči slunečním paprskům je tím atmosféra propustnější, což bude mít za následek silnější zahřívání povrchu planety a následně i četnější extrémní klimatické jevy.

"Všeobecné rozjasňování jsme neregistrovali prostě pro nedostatek údajů," uvedl v časopise Science Martin Wild z curyšského technologického institutu. Upozornil, že jde o překvapivý zvrat, protože od 50. let minulého století vědci zaznamenávali trvalé stmívání v důsledku znečištění atmosféry prachem.

Wildův tým shromáždil nejčerstvější údaje ze stovek pozemských stanic i ze satelitů a zjistil, že již počátkem 90. let se situace začala měnit, především na severní polokouli - atmosféra se stává průzračnější. Vědci to přičítají jednak rozpadu neekologických ekonomik po pádu komunismu a rovněž účinku ekologických opatření i v takových zemích, jako Indie a Čína.

Prach brzdil skleníkový efekt

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) rovněž při pozorování z Měsíce zaznamenal šestiprocentní nárůst zemského albeda (schopnosti odrážet světlo). Satelitní údaje naznačovaly stejný trend, ale vědci k nim přistupovali s rezervou, protože jsou většinou nesouměřitelné.

"Zdá se jasné, že skleníkový efekt byl v minulosti zkreslován směrem dolů právě díky atmosférickému znečištění," uvedl v dalším článku v Science Andreas Macke z Liebnitzova institutu v německém Kielu. Prach v atmosféře totiž znemožňoval, aby na Zemi dopadlo teplo slunečních paprsků a zahřívalo ji, to se nyní mění.

Současné rozjasňování nad naší planetou se podle shodného přesvědčení klimatologů odrazí v řadě jevů, zejména v utváření mraků, vzniku větrů nebo množství srážek. Je jasné, že to přinese výrazné klimatické změny, ovšem v jakém rozsahu a s jakými důsledky, je těžké předvídat, soudí Macke. O problémech kolem čistoty ovzduší jedná od pondělka ve španělské Cordobě mezinárodní vědecká konference

Bude tlačenice

Zatímco z atmosféry mizí prach a skleníkovým plynům se tak otevírá cesta k účinnějšímu zahřívání Země, ve stratosféře je situace obrácená. Oxid uhličitý tu nepůsobí jako oteplovač, ale ochlazovač a zvyšuje tak množství "astronautického smetí".

Ve výškách kolem dvou tisíc km CO2 stále ještě nachází dostatek molekul kyslíku, do nichž naráží. Při srážce se uvolňuje teplo, jež odchází do vesmíru, čímž se vrstva ochlazuje a řídne. Staré satelity, části jednorázových kosmických přístrojů a další zbytky z dobývání vesmíru v řídké atmosféře nezaniknou a zůstávají na oběžné dráze déle.

S houstnoucím provozem budou ovšem přibývat srážky, což při průměrné střetové rychlosti 15 kilometrů za sekundu znamená výrobu dalších trosek. Už nyní je tam kolem devíti tisíc předmětů větších než deset centimetrů, představujících pro řadu projektů zvýšené nebezpečí.

Skleníkové plyny tak prodražují výzkum vesmíru, protože k cenám přístrojů a nosného zařízení přibývají náklady na ochranné štíty. "Dosud došlo na orbitě jen k několika málo kolizím," uvedl minulý týden Graham Swinerd z Evropského vesmírného střediska v Německu. "V tomto století jich očekáváme - v lepší variantě výpočtů - nejméně padesát."