Atom nechce spasit svět

Pan Karel Polanecký se ve svém článku Omyly atomových optimistů (HN, 8. června) chová tak trochu jako macecha z pohádky o Popelce. Na podlaze smíchal pytel prosa (rozvoj jaderné energetiky) a pytel máku (nárůst spotřeby), ať se čtenář pobaví oddělováním zrníček. Kdo si dal tu práci, došel jistě k závěru, že se autor dopustil několika nepřesností, ne-li záměrných chyb.

Nepodceňujte technologie
Obvyklý argument protijaderných hnutí, že se nové jaderné elektrárny ve světě již nestavějí, což prý svědčí o útlumu celého odvětví, možná jednou vejde do učebnic jako ukázkový příklad zavádějící informace. Ano, nové elektrárny se v západním světě (stejně jako pan Polanecký se přidržíme euroatlantického egoismu a vynecháme prudký rozvoj Asie) donedávna nestavěly. Nikoliv ale nutně kvůli odklonu od "jádra", ale prostě proto, že nebyly potřeba.
Původní odhady životnosti elektráren kolem 20 let se ukázaly jako zbytečně podhodnocené. Elektrárny mohou díky průběžným modernizacím fungovat 40, možná dokonce 60 let. Technologický pokrok zároveň umožňuje zvyšovat efektivitu výroby i výkon elektráren. Nedávná modernizace turbín na třetím bloku jaderné elektrárny Dukovany zvýšila výkon o 4,5 procenta, ze 440 na 460 MW.
Hlavním průkopníkem zvyšování výkonu je ale Španělsko. Například jeho nejstarší reaktor Almaraz by měl mít v roce 2010 o dvacet procent vyšší výkon než při spuštění.
Současné jaderné elektrárny neumějí využít plný potenciál uranu. Již nyní však existují technologie, které použité jaderné palivo se zbytkovým uranem dokážou přepracovat a vrátit zpět do palivového cyklu. Nejenže tím šetří přírodní uran (jedna tuna přepracovaného paliva ušetří dvě tuny přírodního uranu), ale také významně redukují objem vysoce radioaktivních odpadů, které je jinak nutné ukládat do hlubinných úložišť (po recyklaci zbude asi pět procent původního objemu použitého paliva). V současné době se na světě recykluje zhruba 5000 tun paliva ročně. Dalším zdrojem pro jaderné reaktory je plutonium z vyřazovaných jaderných zbraní.

Je to rozumná cesta
Konečně k hlavní (mylné) myšlence celého článku. Jaderné elektrárny nemají spasit svět od oxidu uhličitého. Jsou ale jednou z rozumných cest, jak koncentraci aspoň nezvyšovat.
Pokud můžeme zabránit emisím oxidu uhličitého, ať již účinnějšími technologiemi při spalování uhlí, užíváním obnovitelných zdrojů či stavbou jaderných elektráren, je naší povinností tak učinit. Nikdo z lidí v jaderné energetice netvrdí, že současná energetická náročnost evropských domácností a průmyslu je v pořádku. Většina bude souhlasit i s tím, že zateplování budov či zvyšování energetické efektivity podniků jsou potřebné a chvályhodné. I kdybychom je však realizovali již zítra, výroba elektřiny bude i nadále potřeba, a jaderné elektrárny jsou jediným velkokapacitním zdrojem nezávislým na rozmarech počasí, který to dokáže bez emisí. Jen v EU ušetří jaderné elektrárny asi 700 miliónů tun oxidu uhličitého ročně, asi tolik, co ročně vypustí všechna soukromá auta členských států. To je neoddiskutovatelný fakt, který by měli všichni brát v potaz. I pan Polanecký.
Autorka studuje Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze