Výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích

k § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Vlastnictví pozemku nezakládá nárok na povolení aktivity, která je v rozporu se základními ochrannými podmínkami zvláště chráněného území. (Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 6. října 2004, č.j. M/100921/04, SRK/630/R-1624/04)
Ministerstvo životního prostředí nevyhovělo svým rozhodnutím žádosti organizace J. a podle ustanovení § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), nepovolilo výjimku ze zákazu tábořit a rozdělávat ohně mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody (§ 26 odst. 1 písm. b) cit. zákona), na pozemku v území Chráněné krajinné oblasti Ž.V. (dále jen „CHKO Ž.V.“), a to v termínu 1. 7. 2005 – 31. 8. 2005. Ministerstvo v odůvodnění rozhodnutí mj. konstatovalo, že zájem žadatele pořádat tábory na předmětném pozemku, který se nachází na zvláště chráněném území a není v souladu s Plánem péče CHKO Ž.V. vyhrazený pro táboření, nelze ve smyslu § 43 zákona č. 114/1992 Sb. považovat za veřejný zájem výrazně převažující nad zájmy ochrany přírody. Proti tomuto rozhodnutí podala organizace dopisem ze dne 25. 5. 2004 v zákonné lhůtě rozklad. V tomto rozkladu namítá, že pořádání letního tábora na pozemku, který je v jeho vlastnictví, nebude mít negativní vliv na ochranu přírody, naopak účastníci tábora mohou pomoci při čištění lesa, potoka či vysazování stromků. Je toho mínění, že rozhodnutí prezentuje ochranu přírody v podobě zákazu jakékoliv činnosti v dané lokalitě a že ochrana přírody v podobě aktivního přístupu bez jakéhokoliv jejího poškozování je daleko cennějším veřejným zájmem než pouhá pasivita. Podotýká, že činovníci organizace jsou mimo jiné zaměstnanci státní správy, a proto může zaručit, že předpisy o ochraně přírody budou dodržovány i jinými subjekty. Poukazuje na to, že obec není schopna sama zajistit dodržování zákazu táboření. Ministr s přihlédnutím k návrhu zvláštní (rozkladové) komise rozklad zamítl a napadené rozhodnutí ministerstva potvrdil.

Z odůvodnění:
Podle § 43 zákona č. 114/1992 Sb. může orgán ochrany přírody povolit výjimku ze zákazů ve zvláště chráněném území pouze v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody. Ministerstvo ve svém rozhodnutí v souladu se zákonem zvážilo všechny relevantní skutečnosti, a nepochybilo, pokud na jejich podkladě dospělo k závěru, že nejsou naplněny zákonné předpoklady dle § 43 citovaného zákona. V souladu s plánem péče CHKO Ž.V. byla tábořiště vymezena tak, aby nedocházelo k poškozování zvláště chráněného území a nežádoucí koncentraci rekreantů v některých jeho částech. V daném případě by šlo o povolení nového tábořiště v lokalitě, v jejíž blízkosti se již nachází tábořiště vyhrazené se souhlasem orgánu ochrany přírody. Na celém území CHKO Ž. V. je v současnosti vyhrazeno k táboření již 30 míst, která jsou uvedena v projednávaném návrhu územního plánu velkého územního celku. Vlastnictví pozemku nezakládá nárok na povolení aktivity, která je v rozporu se základními ochrannými podmínkami zvláště chráněného území. Tento fakt nemůže kompenzovat ani nabízená pomoc při ochraně přírody či zlepšování životního prostředí.