Dejmal: Dálnicemi vyháníme čerta ďáblem

Česká krajina se podle bývalého ministra životního prostředí Ivana Dejmala mění oběma směry - k lepšímu i k horšímu. "Jsou to oba procesy. Tomu zlepšování se snažíme napomáhat, i když nevíme, jestli to zhoršování na druhé straně nebude rychlejší," říká Dejmal, který se podílí na každoroční konferenci o české krajině Tvář naší země - Krajina domova.

HN: Změnila se česká krajina za posledních patnáct let výrazně?
Největší změna - třeba fungování povrchového dolu - se bohužel stále děje, i když už ne v tak drastické míře. Jemnější podoba krajiny se mění. Pomalu, ale jistě. Je tu takzvaný institut pozemkových úprav, který napravuje škody, které na zemědělské krajině vznikly za socialistické velkovýroby. Úspěšných úprav je hodně, i když bychom chtěli, aby jich bylo více. Zničit šla krajina rychleji než napravit.

HN: Takže změny jsou spíše k lepšímu?
Jak jsem říkal, jsou to oba procesy - k lepšímu i k horšímu. Myslím, že druhý trend není záměrný. Je to kvůli změnám ve společnosti, důsledek celkové neujasněnosti, co s venkovskou krajinou. A nejde jenom o nás, ale o zemědělství v celé Evropě.
Poprvé v historii je zemědělství kvaziekonomickou činností, vydělává jenom tehdy, když dosáhne na dotace. Projevuje se to i na krajině. Třeba zalesňováním v severských zemích. Tam, kde byl odvěký boj urvat kus půdy pro pěstování plodin, se nyní vrací les. To nemusí být katastrofa, ale mění se krajina, na niž byli lidé zvyklí. K tomu se u nás přidala transformace ekonomiky. Tím víc je to vidět.

HN: Jak? Můžete být konkrétní?
Je rozdíl, jestli chodím obdělávanou krajinou, anebo úhorem. Je něco jiného, jestli máte hezkou mez s ovocnými stromy a za nimi pole, anebo jestli tam je široký neurčitý zarostlý pás křovin. Když jedno pole leží ladem, třeba ho příští rok někdo zorá, ale když to jsou trvalé pásy v krajině jako na úrodných místech severních Čech, vzhled krajiny se mění.

HN: Proč by to mělo být špatné, že se obdělává méně polí? Potravin je dost.
Je to špatné z hlediska krajinného rázu. Nejúrodnější půdy jsou třeba čtyři tisíce let kontinuálně obdělávány. Zemědělská půda je historický fenomén. Pokud tyto plochy zaniknou, přicházíme o podstatný díl kulturního dědictví, protože půda je kulturním dědictvím. Nadbytek potravin navíc může být jen dočasný, za dvacet let může být situace úplně jiná.

HN: Co by se tedy s takovými plochami mělo dělat?
Myslím, že se na nich dají udržet technické plodiny, což se i částečně děje. Když dnes vidíte obrovské žluté plochy řepky, jenom část je určena na potravinářskou produkci. Brambory se také na mnoha místech pěstují na líh. Dá se samozřejmě uvažovat také o pěstování energetických plodin.

HN: A co dálnice nebo supermarkety. Jak ty ovlivňují podobu české krajiny?
Zatím jsme mluvili o volné krajině. Samozřejmě, že urbanizační tlak ve městech je ohromný. Je to dáno prostorovými nároky našeho způsobu života, které jsou velké, protože jezdíme auty. Každý potřebuje několik metrů navíc. Nejen před domem. Někam přijedete a potřebujete parkovat. Vesnice, volné krajiny se tento problém dotknul zatím méně.

HN: Ale nové dálnice jsou přece stavby ve volné krajině.
Dálnice určitě není žádným štěstím. Pouze spojuje vzdálené body A a B s územím, které protíná. Je to nová stopa v území. Jenže místní silnice jsou mnohde tak zatížené, že vlastně nic jiného než postavit dálnici nezbývá. Dálnice je vyhánění čerta ďáblem, ale aspoň se odlehčilo obcím. V USA ze zákona nesmějí vznikat podél dálnic sklady či rychlá občerstvení. Zastavení není u McDonald's, ale na místech s hezkým výhledem do krajiny. I to zlé se časem naučíme začlenit vhodně do krajiny.

HN: Mnozí lidé se v posledních letech rozhodli pro život v satelitních městečkách. Líbí se vám?
Některá městečka jsou obehnaná betonovou zdí s jedním vstupem, který střeží bodyguard. Taková sídla bohužel vznikají i uvnitř měst, například v pražské Troji. Je to asociální prvek, pro lidi představuje totéž jako fabrika. Dovnitř se nedostane, je to pro něj mrtvé místo, které musí obcházet. Pro krajinu, i městskou, jsou takové typy sídel katastrofou. Člověk, který v nich bydlí, žije pouze uvnitř svého bytu, domu, o krajinu okolo se nestará, je zcela mimo ni. Vytváří se úplně nový typ užívání území, který je odtržený od okolí.

HN: Nepřipadá vám, že je v poslední době o takové bydlení menší zájem?
Tyto projekty tady stále vznikají, ale nejsou oblíbené všeobecně. Mnozí lidé, kteří by na takové bydlení i měli peníze, zjistili, že to není to pravé ořechové. Viděl jsem několik projektů, které se neuskutečnily nikoli proto, že by nebylo dost peněz, ale protože si lidé uvědomili tu hrůzu, v níž by nakonec žili.
Příští pátek: Mizející Smíchov