Pár slov o Vesuvu

Vesuv je asi jednou z nejznámějších sopek, minimálně u nás v Evropě. Není divu, vždyť leží v místech, kde se rodil jeden z proudů evropské civilizace, popis jeho výbuchu je součástí klasické literatury, a právě díky němu se nám dochoval unikátní soubor vykopávek antického maloměsta. Ale dosti plků, a hbitě k věci. Vesuv je charakterictický už svým tvarem. 1281 metrů vysoký hlavní kužel s vrcholovým kráterem je ze severu lemován téměř půlkruhovým skalním hřebenem Monte Somma (1132 m), pozůstatkem někdejší kaldery, kterou hlavní kužel z části vyplnil. při pohledu z Neapole i z Pompejí tak má Vesuv vrcholky dva. Rozervaný kužel Vesuvu se zdvihá nad Neapolským zálivem ve střední části Appeninského poloostrova. Stýká se zde Jaderská (adriatická) a Apulská mikrodeska, na které se od jihozápadu tlačí mikrodeska Tyrrhénského moře. V tomto tektonicky složitém prostředí vzniká celá řada sopek a sopečných projevů. Na místě dnešního Vesuvu víme o sopečné činnosti již před půl milionem let. I vývoj Vesuvu probíhal v několika fázích. V té první vznikl před přibližně 37 000 lety stratovulkán dnes nazývaný Somma, který později prošel několika obdobími zkázy a obnovy. Taková perioda většinou začala mohutným výbuchem, který rozmetal vrchol hory a vytvořil kalderu. Pak následovala série menších erupcí, při nichž se v kaldeře a na svazích sopky kupila láva, až kalderu více či méně vyplnila. Pak se sopka uklidnila úplně, a v jejím nitru v postupně narůstal tlak, který ukončil období klidu další ničivou explozí. Tento cyklus se několikrát zopakoval, většinou po několika tisících letech. Zatím poslední fází klidu bylo období před rokem 79 po Kristu, které ukolébalo i obyvatele tehdejších římských měst v oblasti. Zle na to ve zmíněném roce doplatili, když sopka pohřbila nejen města, ale i několik tisíc jejich obyvatel. Tuto makabrózní událost známe z dopisů, ve kterých popisoval smrt věhlasného učence Plinia Staršího jeho synovec. Dodnes takové ohromné erupci říkáme plinijská. Od té doby došlo k řadě menších erupcí, z nichž poslední byla v roce 1944. Podíváme-li se na věc z hlediska petrografického, jsou pro fáze vyplňování kaldery typické primitivnější bazanity či tefrity . Ty se při výstupu z hloubky zdržely málo nebo vůbec v magmatickém krbu a neprodělaly tedy příliš velké změny. Naproti tomu velké expoloze vyvrhovaly především znělce (fonolity), které se vyvinuly během dlouhých období klidu v krbu pod sopkou. Pro vesuv je také typické, že lávy mají neobvykle vysoký obsah draslíku. To se projevuje mimo jiné vznikem minerálu leucitu, který se v běžných lávách nevyskytuje. Zajímavým rysem je i výskyt úlomků podložního dolomitu, které láva pohltila při výstupu k povrchu. Reakcí tohoto karbonátu s lávou vznikla celá řada zajímavých nerostů, a to dělá z Vesuvu i zajímavou mineralogickou lokalitu. Jeden z těchto minerálů, vesuvian , byl po sopce dokonce pojmenován. Pro obyvatele oblasti Neapolského zálivu je Vesuv rozporuplným sousedem (jak už sousedé bývají :). Na jedné straně je zdrojem úrodnosti a pohostinnosti kohoto kouta Kampánie, a tvoří dominantu krajiny, kterou někteří lidé řadí mezi ty nejkrásnější na světě. Na druhou stranu je však příslovečným damoklovým mečem, visícím nad hlavami nejméně miliónu obyvatel úpatí sopky a jejího nejbližší ho okolí, včetně velkoměsta Neapole. Není ani tak otázkou, zda sopka opět vybuchne, ale spíš kdy to bude. Proto patří Vesuv k jedné z nejbedlivěji střežených sopek na světě. ZDROJ:www.sopky.cz