Brzy bude končit životnost ocelových potrubí, tvořících základ mnoha velkých skupinových vodovodů a vodárenských soustav
Srazí ocelová potrubí vodárenství (i obce a města) do kolen?
Poněkud ve stínu investičně takřka titánského úkolu (v řádu zhruba 60 miliard korun) splnit evropskou směrnici a do roku 2010 zajistit pro všechny naše obce nad dva tisíce obyvatel odkanalizování a čištění odpadních vod zůstává apel řady odborníků z oblasti vodárenství. Ti upozorňují na to, že brzy bude končit životnost ocelových potrubí, tvořících základ mnoha velkých skupinových vodovodů a vodárenských soustav ze druhé poloviny minulého století, a že tudíž bude nutná jejich plošná (a nákladná) obnova.
Zatímco však v případě odkanalizování a čištění odpadních vod vláda počátkem července uložila ministrům životního prostředí a zemědělství vyjednat s Evropskou unií prodloužení přechodného období a termín roku 2010 odsunout, šéf resortu zemědělství Ing. Petr Zgarba ve svých odpovědích na otázky Moderní obce jednoznačně uvedl, že jeho úřad ani v dalším období, tedy v letech 2006 až 2010, nebude rekonstrukci vodovodních sítí a dotace v její prospěch považovat za svoji prioritu.
Přihřívají si svým varováním vodohospodáři jen svoji "polívčičku" a problém opravdu, jak míní ministr zemědělství, není tak vážný? Nebo se obcím, jež jsou zpravidla vlastníky vodovodní infrastruktury, skutečně blíží povinnost brzkých nemalých investic do obnovy ocelových řadů?
JE TO PRIORITA, TVRDÍ MUNICIPALITY I FIRMY
Vodohospodářské sdružení obcí západních Čech (VSOZČ) je dobrovolným svazkem 82 obcí a dalších dvou svazků, které působí na území o rozloze zhruba tří tisíc km2 (zejména v Karlovarském kraji, ale i Plzeňském, Ústeckém a dokonce i Středočeském kraji), na němž žije zhruba 180 tisíc obyvatel. Spolu s francouzskou vodohospodářskou skupinou ONDEO je hlavním akcionářem společnosti Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a. s., která na základě smlouvy provozuje zařízení pro zásobování pitnou vodou a odkanalizování zejména pro členské obce sdružení.
Tajemník VSOZČ Ing. Jaroslav Bíba a ředitel Vodáren a kanalizací Karlovy Vary Ing. Antonín Jágl obnovu vodovodních řadů z oceli svorně považují za významnou prioritu. V západních Čechách se však vodovodní řady z ocelových trub s katodovou ochranou masívněji budovaly až na samém sklonku minulého režimu. Proto oba odhadují, že reálná potřeba rekonstrukcí těchto vodovodních řadů tam nastane až po roce 2010.
Ještě konkrétnější je Ing. Ondřej Beneš, Ph.D., generální ředitel Středočeských vodáren, a. s., začleněných do skupiny Veolia Water: "U přívodních řadů, které provozujeme, zůstává nejrozšířenějším materiálem ocel, jež tvoří téměř 60 % z celkové délky páteřního skupinového vodovodu zásobujícího Mělník, Kralupy, Neratovice, Kladno, Slaný a řadu dalších měst a obcí. Ocel následují s 15 % plasty (PE/PVC) a teprve za nimi jsou po 12 % beton a litina. Avšak třeba u distribuční sítě v Kladně je situace jiná: Celkové zastoupení litiny tam přesahuje 60 %, PE/PVC tvoří zhruba 30 % a zbytek připadá na ostatní materiály."
Výrazně lepší struktura použitých materiálů v kladenské distribuční síti je výsledkem odlišné doby výstavby a snahy vlastnické společnosti Vodárny Kladno-Mělník (VKM) rekonstruovat vodovodní řady. Obce z této oblasti vložily do VKM svůj vodohospodářský majetek a její investiční ředitel Stanislav Bulva potvrdil, že v klíčových úsecích firma programově vyměňuje klasické materiály za plasty.
"ČASOVANÉ BOMBY" Z DOB MINULÉHO REŽIMU
Středočeské vodárny, a. s., jsou ve středních Čechách největší provozní vodohospodářskou firmou, přičemž zabezpečují vodovody a kanalizace v majetku většiny obcí a měst na území Kladenska, Slánska, Mělnicka a také v rozvojových oblastech okresů Praha-západ a Praha-východ. Mnohé z jí provozovaných přívodních ocelových řadů byly za minulého režimu budovány v akcích Z - prakticky svépomocně a bez účasti odborníků, takže se ani příliš nedalo mluvit o kvalitní ochraně v podobě vnitřní cementace nebo katodové ochrany. Dnes jsou zdrojem opakujících se problémů a inženýr Beneš je neváhá označit za "časované bomby".
Ředitel Bulva odhaduje, že jen v rámci společnosti VKM by investice do rekonstrukcí stávajících rozvodných řadů měly během příštích pěti let dosáhnout asi 80 miliónů Kč.
"A to by šlo jen o rekonstrukci přibližně 4,5 % z celkové délky více než dvou tisíc kilometrů zásobních a vodovodních řadů, které spravujeme," doplňuje ho ředitel Beneš. "Uvažujeme-li s hrubě teoretickou průměrnou délkou životnosti vodovodních řadů bez ochrany kolem 30 až 40 let a se současným průměrným stavem a stářím vodovodní infrastruktury, je evidentní, že tato investiční činnost není dostatečná. Proto ve shodě se Sdružením oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) podporujeme udržení a zavedení dalších dotačních titulů, které by uvedenou problematiku systematicky řešily."
ŽÁDNÉ ČI NÍZKÉ ODPISY: TLAK NA VYŠŠÍ DOTACE
Omezené investice do vodohospodářské infrastruktury jsou ovšem také dány tím, že obce, které nemají odpisovou povinnost, si obvykle nevytvářejí dostatečné zdroje pro obnovu vodovodních řadů. Předseda SOVAK Ing. Ota Melcher, generální ředitel Středomoravské vodárenské, a. s., má za to, že pokud nelze kalkulovat potřebné náklady na reprodukci infrastruktury - dokonce ani té, která byla pořízena s pomocí státních dotací, z dlouhodobějšího hlediska to povede k omezení provozuschopnosti a následným nutným dotacím do obnovy z komunálních rozpočtů a k tlakům na posílení státních či evropských dotací. "Výše odpisů a nájemného je u provozního modelu odvozena z pořizovacích cen infrastruktury před nějakými třiceti roky. Dnešní reprodukční ceny jsou však podstatně vyšší, což znamená, že si vytváříme zdroje jen na část provozované infrastruktury. Náprava je možná přeceněním majetku za cenu postupného nadinflačního zvýšení cen vodného a stočného," dodal předseda SOVAK.
I ministr Zgarba je přesvědčen o tom, že chybějící odpisová povinnost je kontraproduktivní a pokud obce nevytvářejí prostředky na obnovu a neprovádějí ji, "může dojít i ke kolapsu zásobování pitnou vodou v daném místě, neboť je zde spoléháno na pomoc státu, která nemůže trvale zastupovat vlastníka vodohospodářské infrastruktury".
Šéf resortu zemědělství připomíná, že Ministerstvo financí bylo "mnohokrát upozorněno, že je nutné zajistit obnovu infrastrukturního majetku obcí, a to i majetku pořízeného s finanční výpomocí státu". Tato skutečnost umožňuje v řadě obcí uměle udržovat nízké ceny vodného a stočného, ovšem s rizikem, že při větší havárii nebudou mít z čeho pokrýt odstranění následků, neřkuli aby si odpisy vytvořily zdroje na obnovu své infrastruktury. Ministr takovou praxi označil za diskriminující, neboť poškozuje jiné obce, jež o svůj vodohospodářský majetek řádně pečují.
CO LZE OČEKÁVAT?
S čím tedy vlastníci vodohospodářské infrastruktury mohou počítat v nejbližších letech? Dotace budou nadále tvořit významný segment jejich zdrojů na rekonstrukci a obnovu vodovodních sítí. Ministr Zgarba sice v tomto směru svůj pomyslný měšec příliš otevřít nehodlá. Ale zmiňuje také případy již schválených projektů Fondu soudržnosti, jejichž součástí jsou i rekonstrukce vodovodních řadů. Pravda, nejde o menší projekty v řádu jen miliónů či desítek miliónů korun.
Možná že se však také ještě více posílí forma dlouhodobých zvýhodněných úvěrů, které by mohly být poskytovány i ze strukturálních fondů Evropské unie. Českomoravská záruční a rozvojová banka (ČMZRB) již s takovými úvěry učinila dobré zkušenosti, ovšem zatím jen ze zdrojů Evropské investiční banky a nedávno i od Rozvojové banky Rady Evropy. ČMZRB tyto úvěry používá na podporu již dobíhajících programů Ministerstva zemědělství 329 030 a 329 040 na výstavbu a technickou obnovu vodovodů a úpraven vod a na výstavbu a technickou obnovu ČOV a kanalizací.
Podle generálního ředitele ČMZRB Ing. Ladislava Macky zvýhodněné (bezúročné) úvěry představují - na rozdíl od dotací - tržně konformní instrument a navíc přinášejí efekt opakovatelného splácení zdrojů. "Z hlediska investora je samozřejmě ideální získat maximum nenávratných zdrojů," připouští Ing. Macka. "Nicméně podle našich poznatků zapojení vlastních a návratných zdrojů vede ke střízlivějším, reálnějším a obezřetnějším postupům v přípravě a realizaci vodohospodářských investic. Tento způsob navíc znamená obrovskou úsporu veřejných prostředků, a tím pádem také možnost realizovat více projektů."
Ovšem plně financovat jak obnovu, tak rozvoj vodohospodářské infrastruktury je podle ředitele Bulvy z VKM bez dopadů do cen vodného a stočného prakticky nemyslitelné. Proto, jak tvrdí, využívání dotačních titulů zůstane zcela nezbytným instrumentem při zajištění požadavku na stále rostoucí komfort při zajišťování služeb, k nimž patří i řádně fungující dodávky pitné vody.
O tom, že časem se bude muset od uměle nízké úrovně vodného a stočného odejít, je přesvědčen i ředitel Beneš ze Středočeských vodáren. Už třeba jen s ohledem na to, že po částečném srovnání ekonomické úrovně České republiky s průměrem EU se možnosti naší země čerpat z dotačních titulů Bruselu omezí. "S končící životností své vodohospodářské infrastruktury budou obce mnohem obtížněji hledat zdroje na její obnovu," tvrdí.
Pro další růst cen vodného a stočného mluví i to, že po již prosazených náročnějších standardech v oblasti odkanalizování a čištění vod lze v další fázi očekávat i zpřísnění legislativy pro kvalitu dodávek pitné vody. To nepochybně rovněž vyvolá nutnost dalších investic. Za nejvýhodnější řešení pro obce proto inženýr Beneš považuje vkládat jejich majetek do větších vlastnických vodohospodářských společností, které kompletně zajistí jeho dlouhodobou obnovu, případně i rozvoj, a obce zbaví nutnosti nést břemeno reinvestování.
AUTOR: IVAN RYŠAVÝ
Na skupinovém vodovodu Olomouc zásobujícím pitnou vodou zhruba 150 tisíc obyvatel ze 64 měst a obcí si Středomoravská vodárenská, a. s., modelovala průběh rekonstrukce ocelových potrubí. Za základní kritérium přitom vzala průměrné stáří potrubí a princip modelování založila na zadávání ročního objemu investic a každoročním výpočtu průměrného stáří ocelových rour. Prokázalo se, že pokud by příslušní vlastníci do rekonstrukcí potrubí investovali jen své disponibilní zdroje, průměrné stáří potrubí by se zvyšovalo a během 10 až 15 let by se dostalo na hranici své životnosti. Snímek zachycuje jednu z oprav ocelových řadů tohoto vodovodu.
Ministr zemědělství a předseda SOVAK: Dva názory na jeden problém
Předseda SOVAK Ing. Ota Melcher, generální ředitel Středomoravské vodárenské, a. s.: Pro velké skupinové vodovody a vodárenské soustavy, které byly v 60. až 80. letech minulého století u nás budovány, byla jako materiál téměř výhradně používána tehdy nejdostupnější ocel. Životnost ocelových trub závisí na síle použitého materiálu, na kvalitě ochrany proti korozi a na kvalitě dopravované vody. Obecně se však životnost ocelových potrubí uvádí 25 až 40 let. SOVAK sice nemá k dispozici ucelené údaje o stáří a stavu ocelových řadů, ovšem odhadem lze uvést, že 40 až 50 % obyvatelstva České republiky závisí na dodávkách vody z tohoto potrubí. Protože tyto systémy tvoří páteř zásobování pitnou vodou v naší zemi, zanedbání jejich včasné obnovy by mohlo způsobit snížení spolehlivosti tohoto zásobování a zhoršení ekonomiky provozování vodovodů. Z toho vyplývá, že obnova ocelových řadů nyní nabývá na důležitosti a je nutné ji realizovat v masovém měřítku. Je zřejmé, že náklady na rekonstrukce vo dovodních řadů by měli nést vlastníci infrastrukturního majetku, jenže ti nebudou mít k dispozici dostatečné zdroje na potřebnou obnovu vodovodních sítí, zejména ocelových řadů velkých profilů. Tento p roblém je třeba zdůraznit zejména v situaci, kdy vlastníci infrastruktury se musí prioritně zaměřit na splnění závazků České republiky vůči Evropské unii k naplnění Směrnice rady o čistění městských odpadních vod.
Ministr zemědělství Ing. Petr Zgarba: V ČR se podle statistiky podíl kovového potrubí na vodovodní síti blíží 53 %, z toho 46 % z litiny a jenom 7 % z oceli. Už jen z tohoto důvodu a také při systémové péči o tato potrubí nemůže výměna pouhých 7 % délky vodovodních systémů přinést výrazné ekonomické problémy. Ocelové potrubí zahrnuje především profily DN 300 mm a větší. Pokud je ocelové potrubí chráněno vnější izolací a cementovou vystýlkou, uvádí se jeho životnost až 90 let. Lze konstatovat, že vnější izolace byla od 60. let minulého století pravidlem a počínaje 70. lety se v ohrožených místech používala běžně katodová ochrana. Vnitřní ochrana potrubí byla u nás problémovější, ale již od poloviny 80. let se v ohrožených místech dodatečně prováděla cementová vystýlka. Upozorňuji rovněž na to, že "ocel" není nějakým českým specifikem, ale že třeba v Hongkongu je distribuční systém pitné vody ocelovým potrubím tvořen ze 60 % a v Itálii či Lotyšsku zhruba ze 30 %. Prostředky pot řebné pro rekonstrukci sítí by měly být generovány z provozování sítí stávajících, a proto nyní nejsou prioritou dotační politiky Ministerstva zemědělství a nebudou ani v letech 2006 až 2010, kdy bude platit již teď připravovaný program 229 310 na podporu výstavby infrastruktury vodovodů a kanalizací. Obce by si tudíž měly vytvářet prostředky na obnovu svého infrastrukturního majetku, neboť pomoc státu nemůže trvale zastupovat jejich povinnosti jeho vlastníků.
Zatímco však v případě odkanalizování a čištění odpadních vod vláda počátkem července uložila ministrům životního prostředí a zemědělství vyjednat s Evropskou unií prodloužení přechodného období a termín roku 2010 odsunout, šéf resortu zemědělství Ing. Petr Zgarba ve svých odpovědích na otázky Moderní obce jednoznačně uvedl, že jeho úřad ani v dalším období, tedy v letech 2006 až 2010, nebude rekonstrukci vodovodních sítí a dotace v její prospěch považovat za svoji prioritu.
Přihřívají si svým varováním vodohospodáři jen svoji "polívčičku" a problém opravdu, jak míní ministr zemědělství, není tak vážný? Nebo se obcím, jež jsou zpravidla vlastníky vodovodní infrastruktury, skutečně blíží povinnost brzkých nemalých investic do obnovy ocelových řadů?
JE TO PRIORITA, TVRDÍ MUNICIPALITY I FIRMY
Vodohospodářské sdružení obcí západních Čech (VSOZČ) je dobrovolným svazkem 82 obcí a dalších dvou svazků, které působí na území o rozloze zhruba tří tisíc km2 (zejména v Karlovarském kraji, ale i Plzeňském, Ústeckém a dokonce i Středočeském kraji), na němž žije zhruba 180 tisíc obyvatel. Spolu s francouzskou vodohospodářskou skupinou ONDEO je hlavním akcionářem společnosti Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a. s., která na základě smlouvy provozuje zařízení pro zásobování pitnou vodou a odkanalizování zejména pro členské obce sdružení.
Tajemník VSOZČ Ing. Jaroslav Bíba a ředitel Vodáren a kanalizací Karlovy Vary Ing. Antonín Jágl obnovu vodovodních řadů z oceli svorně považují za významnou prioritu. V západních Čechách se však vodovodní řady z ocelových trub s katodovou ochranou masívněji budovaly až na samém sklonku minulého režimu. Proto oba odhadují, že reálná potřeba rekonstrukcí těchto vodovodních řadů tam nastane až po roce 2010.
Ještě konkrétnější je Ing. Ondřej Beneš, Ph.D., generální ředitel Středočeských vodáren, a. s., začleněných do skupiny Veolia Water: "U přívodních řadů, které provozujeme, zůstává nejrozšířenějším materiálem ocel, jež tvoří téměř 60 % z celkové délky páteřního skupinového vodovodu zásobujícího Mělník, Kralupy, Neratovice, Kladno, Slaný a řadu dalších měst a obcí. Ocel následují s 15 % plasty (PE/PVC) a teprve za nimi jsou po 12 % beton a litina. Avšak třeba u distribuční sítě v Kladně je situace jiná: Celkové zastoupení litiny tam přesahuje 60 %, PE/PVC tvoří zhruba 30 % a zbytek připadá na ostatní materiály."
Výrazně lepší struktura použitých materiálů v kladenské distribuční síti je výsledkem odlišné doby výstavby a snahy vlastnické společnosti Vodárny Kladno-Mělník (VKM) rekonstruovat vodovodní řady. Obce z této oblasti vložily do VKM svůj vodohospodářský majetek a její investiční ředitel Stanislav Bulva potvrdil, že v klíčových úsecích firma programově vyměňuje klasické materiály za plasty.
"ČASOVANÉ BOMBY" Z DOB MINULÉHO REŽIMU
Středočeské vodárny, a. s., jsou ve středních Čechách největší provozní vodohospodářskou firmou, přičemž zabezpečují vodovody a kanalizace v majetku většiny obcí a měst na území Kladenska, Slánska, Mělnicka a také v rozvojových oblastech okresů Praha-západ a Praha-východ. Mnohé z jí provozovaných přívodních ocelových řadů byly za minulého režimu budovány v akcích Z - prakticky svépomocně a bez účasti odborníků, takže se ani příliš nedalo mluvit o kvalitní ochraně v podobě vnitřní cementace nebo katodové ochrany. Dnes jsou zdrojem opakujících se problémů a inženýr Beneš je neváhá označit za "časované bomby".
Ředitel Bulva odhaduje, že jen v rámci společnosti VKM by investice do rekonstrukcí stávajících rozvodných řadů měly během příštích pěti let dosáhnout asi 80 miliónů Kč.
"A to by šlo jen o rekonstrukci přibližně 4,5 % z celkové délky více než dvou tisíc kilometrů zásobních a vodovodních řadů, které spravujeme," doplňuje ho ředitel Beneš. "Uvažujeme-li s hrubě teoretickou průměrnou délkou životnosti vodovodních řadů bez ochrany kolem 30 až 40 let a se současným průměrným stavem a stářím vodovodní infrastruktury, je evidentní, že tato investiční činnost není dostatečná. Proto ve shodě se Sdružením oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) podporujeme udržení a zavedení dalších dotačních titulů, které by uvedenou problematiku systematicky řešily."
ŽÁDNÉ ČI NÍZKÉ ODPISY: TLAK NA VYŠŠÍ DOTACE
Omezené investice do vodohospodářské infrastruktury jsou ovšem také dány tím, že obce, které nemají odpisovou povinnost, si obvykle nevytvářejí dostatečné zdroje pro obnovu vodovodních řadů. Předseda SOVAK Ing. Ota Melcher, generální ředitel Středomoravské vodárenské, a. s., má za to, že pokud nelze kalkulovat potřebné náklady na reprodukci infrastruktury - dokonce ani té, která byla pořízena s pomocí státních dotací, z dlouhodobějšího hlediska to povede k omezení provozuschopnosti a následným nutným dotacím do obnovy z komunálních rozpočtů a k tlakům na posílení státních či evropských dotací. "Výše odpisů a nájemného je u provozního modelu odvozena z pořizovacích cen infrastruktury před nějakými třiceti roky. Dnešní reprodukční ceny jsou však podstatně vyšší, což znamená, že si vytváříme zdroje jen na část provozované infrastruktury. Náprava je možná přeceněním majetku za cenu postupného nadinflačního zvýšení cen vodného a stočného," dodal předseda SOVAK.
I ministr Zgarba je přesvědčen o tom, že chybějící odpisová povinnost je kontraproduktivní a pokud obce nevytvářejí prostředky na obnovu a neprovádějí ji, "může dojít i ke kolapsu zásobování pitnou vodou v daném místě, neboť je zde spoléháno na pomoc státu, která nemůže trvale zastupovat vlastníka vodohospodářské infrastruktury".
Šéf resortu zemědělství připomíná, že Ministerstvo financí bylo "mnohokrát upozorněno, že je nutné zajistit obnovu infrastrukturního majetku obcí, a to i majetku pořízeného s finanční výpomocí státu". Tato skutečnost umožňuje v řadě obcí uměle udržovat nízké ceny vodného a stočného, ovšem s rizikem, že při větší havárii nebudou mít z čeho pokrýt odstranění následků, neřkuli aby si odpisy vytvořily zdroje na obnovu své infrastruktury. Ministr takovou praxi označil za diskriminující, neboť poškozuje jiné obce, jež o svůj vodohospodářský majetek řádně pečují.
CO LZE OČEKÁVAT?
S čím tedy vlastníci vodohospodářské infrastruktury mohou počítat v nejbližších letech? Dotace budou nadále tvořit významný segment jejich zdrojů na rekonstrukci a obnovu vodovodních sítí. Ministr Zgarba sice v tomto směru svůj pomyslný měšec příliš otevřít nehodlá. Ale zmiňuje také případy již schválených projektů Fondu soudržnosti, jejichž součástí jsou i rekonstrukce vodovodních řadů. Pravda, nejde o menší projekty v řádu jen miliónů či desítek miliónů korun.
Možná že se však také ještě více posílí forma dlouhodobých zvýhodněných úvěrů, které by mohly být poskytovány i ze strukturálních fondů Evropské unie. Českomoravská záruční a rozvojová banka (ČMZRB) již s takovými úvěry učinila dobré zkušenosti, ovšem zatím jen ze zdrojů Evropské investiční banky a nedávno i od Rozvojové banky Rady Evropy. ČMZRB tyto úvěry používá na podporu již dobíhajících programů Ministerstva zemědělství 329 030 a 329 040 na výstavbu a technickou obnovu vodovodů a úpraven vod a na výstavbu a technickou obnovu ČOV a kanalizací.
Podle generálního ředitele ČMZRB Ing. Ladislava Macky zvýhodněné (bezúročné) úvěry představují - na rozdíl od dotací - tržně konformní instrument a navíc přinášejí efekt opakovatelného splácení zdrojů. "Z hlediska investora je samozřejmě ideální získat maximum nenávratných zdrojů," připouští Ing. Macka. "Nicméně podle našich poznatků zapojení vlastních a návratných zdrojů vede ke střízlivějším, reálnějším a obezřetnějším postupům v přípravě a realizaci vodohospodářských investic. Tento způsob navíc znamená obrovskou úsporu veřejných prostředků, a tím pádem také možnost realizovat více projektů."
Ovšem plně financovat jak obnovu, tak rozvoj vodohospodářské infrastruktury je podle ředitele Bulvy z VKM bez dopadů do cen vodného a stočného prakticky nemyslitelné. Proto, jak tvrdí, využívání dotačních titulů zůstane zcela nezbytným instrumentem při zajištění požadavku na stále rostoucí komfort při zajišťování služeb, k nimž patří i řádně fungující dodávky pitné vody.
O tom, že časem se bude muset od uměle nízké úrovně vodného a stočného odejít, je přesvědčen i ředitel Beneš ze Středočeských vodáren. Už třeba jen s ohledem na to, že po částečném srovnání ekonomické úrovně České republiky s průměrem EU se možnosti naší země čerpat z dotačních titulů Bruselu omezí. "S končící životností své vodohospodářské infrastruktury budou obce mnohem obtížněji hledat zdroje na její obnovu," tvrdí.
Pro další růst cen vodného a stočného mluví i to, že po již prosazených náročnějších standardech v oblasti odkanalizování a čištění vod lze v další fázi očekávat i zpřísnění legislativy pro kvalitu dodávek pitné vody. To nepochybně rovněž vyvolá nutnost dalších investic. Za nejvýhodnější řešení pro obce proto inženýr Beneš považuje vkládat jejich majetek do větších vlastnických vodohospodářských společností, které kompletně zajistí jeho dlouhodobou obnovu, případně i rozvoj, a obce zbaví nutnosti nést břemeno reinvestování.
AUTOR: IVAN RYŠAVÝ
Na skupinovém vodovodu Olomouc zásobujícím pitnou vodou zhruba 150 tisíc obyvatel ze 64 měst a obcí si Středomoravská vodárenská, a. s., modelovala průběh rekonstrukce ocelových potrubí. Za základní kritérium přitom vzala průměrné stáří potrubí a princip modelování založila na zadávání ročního objemu investic a každoročním výpočtu průměrného stáří ocelových rour. Prokázalo se, že pokud by příslušní vlastníci do rekonstrukcí potrubí investovali jen své disponibilní zdroje, průměrné stáří potrubí by se zvyšovalo a během 10 až 15 let by se dostalo na hranici své životnosti. Snímek zachycuje jednu z oprav ocelových řadů tohoto vodovodu.
Ministr zemědělství a předseda SOVAK: Dva názory na jeden problém
Předseda SOVAK Ing. Ota Melcher, generální ředitel Středomoravské vodárenské, a. s.: Pro velké skupinové vodovody a vodárenské soustavy, které byly v 60. až 80. letech minulého století u nás budovány, byla jako materiál téměř výhradně používána tehdy nejdostupnější ocel. Životnost ocelových trub závisí na síle použitého materiálu, na kvalitě ochrany proti korozi a na kvalitě dopravované vody. Obecně se však životnost ocelových potrubí uvádí 25 až 40 let. SOVAK sice nemá k dispozici ucelené údaje o stáří a stavu ocelových řadů, ovšem odhadem lze uvést, že 40 až 50 % obyvatelstva České republiky závisí na dodávkách vody z tohoto potrubí. Protože tyto systémy tvoří páteř zásobování pitnou vodou v naší zemi, zanedbání jejich včasné obnovy by mohlo způsobit snížení spolehlivosti tohoto zásobování a zhoršení ekonomiky provozování vodovodů. Z toho vyplývá, že obnova ocelových řadů nyní nabývá na důležitosti a je nutné ji realizovat v masovém měřítku. Je zřejmé, že náklady na rekonstrukce vo dovodních řadů by měli nést vlastníci infrastrukturního majetku, jenže ti nebudou mít k dispozici dostatečné zdroje na potřebnou obnovu vodovodních sítí, zejména ocelových řadů velkých profilů. Tento p roblém je třeba zdůraznit zejména v situaci, kdy vlastníci infrastruktury se musí prioritně zaměřit na splnění závazků České republiky vůči Evropské unii k naplnění Směrnice rady o čistění městských odpadních vod.
Ministr zemědělství Ing. Petr Zgarba: V ČR se podle statistiky podíl kovového potrubí na vodovodní síti blíží 53 %, z toho 46 % z litiny a jenom 7 % z oceli. Už jen z tohoto důvodu a také při systémové péči o tato potrubí nemůže výměna pouhých 7 % délky vodovodních systémů přinést výrazné ekonomické problémy. Ocelové potrubí zahrnuje především profily DN 300 mm a větší. Pokud je ocelové potrubí chráněno vnější izolací a cementovou vystýlkou, uvádí se jeho životnost až 90 let. Lze konstatovat, že vnější izolace byla od 60. let minulého století pravidlem a počínaje 70. lety se v ohrožených místech používala běžně katodová ochrana. Vnitřní ochrana potrubí byla u nás problémovější, ale již od poloviny 80. let se v ohrožených místech dodatečně prováděla cementová vystýlka. Upozorňuji rovněž na to, že "ocel" není nějakým českým specifikem, ale že třeba v Hongkongu je distribuční systém pitné vody ocelovým potrubím tvořen ze 60 % a v Itálii či Lotyšsku zhruba ze 30 %. Prostředky pot řebné pro rekonstrukci sítí by měly být generovány z provozování sítí stávajících, a proto nyní nejsou prioritou dotační politiky Ministerstva zemědělství a nebudou ani v letech 2006 až 2010, kdy bude platit již teď připravovaný program 229 310 na podporu výstavby infrastruktury vodovodů a kanalizací. Obce by si tudíž měly vytvářet prostředky na obnovu svého infrastrukturního majetku, neboť pomoc státu nemůže trvale zastupovat jejich povinnosti jeho vlastníků.
Zdroj:Moderní obec
Sdílet článek na sociálních sítích
