Nové knihy - Evropský sen aneb Jak evropská vize budoucnosti nenápadně zastínila americký sen

Kniha Jeremyho Rifkina, jejíž český překlad nedávno vydal Evropský literární klub, nese pro amerického autora poněkud překvapivý titul: Evropský sen aneb Jak evropská vize budoucnosti nenápadně zastínila americký sen. Sociální teoretik z Pensylvánské univerzity rozevírá vějíř témat viděný z perspektivy americké a evropské. Proč právě sen evropský zvolna nahrazuje americký sen, pro nějž byly schopny celé generace jít na konec světa? Stojíme před nečekaným paradoxem: Amerika, která za poslední věk přivykla tomu, že udílela světu civilizační lekce, nyní čelí kurzu, v němž se bude muset mít sama na pozoru. Lekce totiž náhle přicházejí ze světa, který si zvykla nazývat starým. "Nový evropský sen je silný, protože si dovoluje sugerovat nové dějiny s ohledem na kvalitu života, jeho udržitelnost, mír a harmonii. V udržitelné civilizaci, založené mnohem více na kvalitě života než na neomezené individuální akumulaci blahobytu, je budoucnost. Nikoliv v té materiální základně moderního pokro ku, která se stává stále více věcí minulosti," píše rázně Rifkin. Právě v oddílu s názvem New lessons from the old world (Nové lekce ze starého světa), který tvoří první třetinu svazku, je autor ne jdůslednější. Bez dlouhého otálení zatlouká své argumenty do země jako kolíky, na nichž se chystá vystavět pilíře myšlenkového konceptu. A nejde pouze o atraktivní vymezení, Rifkin je neúprosný zejména v číslech. Úzkostlivost, s jakou s nimi pracuje, bere dech, najdete tu tvrdá čísla kvantitativního ekonomického srovnání: hrubého domácího produktu, produktivity, dlouhodobého růstu, stejně jako měkčí kvalitativní čísla: délku pracovní doby, podíl náboženství v jednotlivých zemích Evropy a Ameriky, ochotu angažovat se v neziskovém sektoru, srovnání sociální a zdravotní péče a kriminality.

MRTVÁ KULTURA. Američané už spolu nechodí na kuželky. Každý si podle Rifkina hraje své vlastní kuželky - a sám. Vládne zájem pouze o vlastní úspěch, konzum je diktátem, ignorance je modelem chování, v němž soucit nemá žádné místo. Rifkin cituje výzkum, v němž se každý čtvrtý Američan domnívá, že k prosazení toho, co chce, je přijatelné i násilí. Mentalita "sink or swim" (potopit nebo plavat), kdy záleží pouze na "rovnosti příležitostí", nikoliv na "rovnosti výsledků", vede k tomu, že například míra chudoby je ve Spojených státech amerických na kritické hranici (24 procent černých a 8 procent bílých žije pod hranicí chudoby). Chování Evropanů má mnohem citlivější charakter k povaze dnešního světa. "Americký sen je založen na smrtelném instinktu. Hledáme autonomii stůj co stůj. Konzumujeme, ukájíme svůj každodenní apetyt a jeho odpad na celé šířce země," píše Rifkin a zní to jako obžaloba. "Považujeme sami sebe za vyvolený lid, a tím pádem i z a oprávněné využívat bohatství země více než přiměřeným podílem. Je to smutné, ale naše vlastní zájmy se zvolna proměňují v čisté kořistnictví. Stali jsme se mrtvou kulturou," stojí v knize. Skoro se chce člověku rdít, že není obviněným, neboť americký konzum přece již dávno zapustil i kořeny v řadě evropských zemí - včetně těch nově přistoupivších. Rifkin ale tento fakt nepopírá, pouze upozorňuje, že v Evropě to její obyvatele, kteří si stále najdou čas jít s přáteli do kavárny, důvodně trápí. Kjótské protokoly, zabývající se mírou emisí skleníkových plynů, jsou jednou z mnoha ilustrací přístupu Evropy a Ameriky.

VLÁDA BEZ CENTRA. Evropa se svými 455 miliony obyvatel a hospodářským obratem vyšším než Amerika je pro Rifkina šancí, jak uspořádat civilizaci s vysokou mírou přitažlivosti i pro ostatní. Evropská unie není a ani nemůže být nápodobou Spojených států amerických. To je jádrem třetího oddílu s názvem The Coming global era (Nadcházející globální éra). Evropa nemá centrální vládu, nejsou to Spojené státy evropské, ale uskupení, jež je organizováno na principu konsenzuální dohody a diskuse národních vlád, regionů, rozhodování na úrovni nadnárodní, které ale nechybějí ani ohledy na nižší celky (subsidiarita). Unie států a národů, občanů Evropské unie, je nejlepší odpovědí na povahu globalizace, míní Rifkin. Postmoderní politologové zdůrazňují, že v novém světě je mnohem důležitější sdružování a spojitost než kontrola a specifický určený prostor, v němž se vládne. Politika, jak ji autor vidí, dostoupila do fáze, v níž všechno je ve společnosti politizováno, neboť politika je utvářena formál ními i neformálními rozhodovacími vazbami. Evropa se liší od Ameriky právě vnímáním politiky: Amerika operuje v národním státě bipolárně mezi trhem a vládou, zatímco Evropa v trianglu obchod - vláda - občanská společnost.

Má tedy Evropská unie povahu, na níž může postavit svou vizi, svůj sen? Je to zejména jednota v mnohosti. Ohledy na odlišnosti a rozdílné tradice, nikoliv násilné spojování a vnucování jediného platného modelu pro každého. Jádrem jsou lidská práva, neodnímatelná a univerzální: tato jednota je pohybem od věku rozumu k věku empatie, která je politikou budoucnosti. Mohlo by se zdát, že Rifkinovi chybí s Amerikou soucit. Autor ovšem netáhne do boje proti Americe - on jí stále věří. Nikoliv však zaslepeně, bez schopnosti podívat se v detailu na celek, ale ve snaze tu část tkáně, které dosud neodumřela, použít k transplantaci, zvláště ve smyslu tzv. amerického ducha: ducha odhodlání a odvahy, sounáležitosti a rozhodnosti. Ve spojení s "evropským snem" má Amerika šanci na přežití.

Jeremy Rifkin zůstává v tradici nejlepších esejistů. Jeho kniha není zprávou z dovolené na pláži, je to závažný a místy velmi zničující záznam o zániku jednoho amerického snu. Na jeho troskách má ale stále šanci sen evropský. Evropanům někdy chybí schopnost své sny uskutečnit, Američanům se jindy nedostává právě pokory.

AUTOR: Josef Brož
publicista