Obyvatelé mluví starobylou češtinou, jezdí s koňskými potahy, dodržují tradiční zvyky.
Ze skanzenu lidé utíkají do moderní doby
Na domech už ovšem mají satelitní televizní antény. Tak vypadají vsi v rumunském Banátu, které nabízejí i sociologický pohled na historický vývoj venkovského života.
AUTOR: Martin Ježek
Sociolog Pavel Klvač z Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity se zabývá rozdíly v životním stylu a ve vnímání přírody a krajiny lidmi v tradičních a v moderních společnostech. Místem jeho výzkumu se stal také Banát, kde žije v šesti od okolní civilizace vzdálených vesnicích pár stovek Čechů jakoby o sto let nazpět.
Model bez romantiky
Už když jedete do tohoto koutu Rumunska, připomíná vám staré české filmy. Políčka vypadají stejně jako u nás před kolektivizací, jen ve vesnicích jsou české a rumunské nápisy. Slyšíte bučení dobytka, potkáváte ženy s šátky a v zástěrách.
V šesti českých vesnicích není kanalizace, plyn, s jednou výjimkou ani vodovod. V jediném obchodě, kde dostanete úzký sortiment čehokoli, se také nalévá kořalka. Tu si však místní hojně pálí z ovoce sami.
"Do Banátu jsem přijel poprvé s autobusem českých turistů," vzpomíná Pavel Klvač. "Jako ekologicky orientovaný sociolog jsem byl zvědavý na život tradiční venkovské pospolitosti. Zajímal mě především způsob hospodaření, vztah k přírodě a krajině. Ekologická hnutí se totiž dívají na venkov jako na ideální model soužití člověka a přírody."
Právě způsob života krajanů v Banátu dává možnost alespoň částečně do takového modelu nahlédnout. "Realita se hodně lišila od romantizujících představ leckterých ekologů. Marně by zde totiž hledali to, čemu říkám mýtus ušlechtilého venkovana," říká Klvač.
Dvě české vlny
Banát se nachází v jihozápadní části Rumunska mezi řekami Tisou, Dunajem a Maruší. Z východu je lemován masívy Transylvánských Alp. Původně to byla uherská pohraniční marka, jejíž správce se nazýval bán. Odtud pochází také jeho název. Po dobytí Turky byl Banát v roce 1526 začleněn do Osmanské říše. K Uhrám byl znovu připojen až roku 1779.
"V té době zde žilo šest lidí na kilometr čtvereční a úřady měly zájem na osidlování. Když pak banátský podnikatel Magyarly vyslal do Čech agenty, aby sehnali lesní dělníky, kteří by pro něj dobývali dřevo, Češi podlehli vidině lepšího živobytí. V první vlně přišlo kolem dvou stovek rodin," vysvětluje Pavel Klvač.
V roce 1826 vypršela Magyarlymu nájemní smlouva, zrušil zásobování českých obcí, odvezl nářadí a zmizel. Čeští přesídlenci se ocitli v nouzi. Nezbylo jim, než požádat o přijetí mezi hraničářské obce. "Druhou kolonizační vlnu už organizovaly úřady. Nabídka úhrady cestovného, osvobození od vojenské služby a daní, finanční příspěvek, půda pro pastviny a pole, místo pro dům a dřevo na jeho stavbu, to vše opět vyvolalo v Čechách vystěhovalecké nadšení. V letech 1826 až 1830 doputovala do Banátu druhá vlna kolonistů," říká sociolog Klvač. V Banátu tehdy žilo kolem čtyř tisícovek Čechů.
Bez ohledů ke zvířatům
Dnes se v Banátu žije venkovským životem v mnohém jako před sto lety v Čechách. Fungují zde tradiční vztahy, které jsou založeny na příbuzenství a sousedství.
"Život zde obrazně řečeno stojí na síle lidských paží, energii zvířat a živlů. Hlavním dopravním prostředkem je kůň. Ale je pravda, že kdejaká rodina zde vlastní automobil značky Dacia. Není žádnou výjimkou, že vidíte potah, jedoucí na pole a na něm je naložená benzínová sekačka," uvádí Pavel Klvač.
Banát je často spojován s ekologickým zemědělstvím. Opravdu, plodiny se zde pěstují bez umělých hnojiv. "Ale skutečné ekologické zemědělství bere ohled také na zdraví a pohodu zvířat. V Banátu uvidíte dobytek v temných chlívcích, ve kterých se nemůže ani pohnout," upozorňuje Klvač.
Jsou jiní než okolí
Proč se život v Banátu tak zakonzervoval? "Je to v první řadě dáno geografickou odlehlostí. Banát leží v horách, nejbližší města jsou desítky kilometrů v údolí u Dunaje. Z energií je tam dovedena elektřina. Nevedou tam telefonní linky, dnes už ale můžete používat mobil. Je zde také rozdílné náboženství. Rumuni jsou většinou pravoslavní, potomci Čechů stále udržují katolickou víru. A posledním závažným důvodem je kulturní elitářství. Lidé jsou si vědomi vlastní výlučnosti. V praxi to vypadá tak, že téměř žádná Češka by si v Banátu nevzala Rumuna," popisuje sociolog Klvač.
Místní také dodnes mluví česky, ačkoli rumunština je oficiálním jazykem a oni ji pochopitelně ovládají. Ve škole se učí oba jazyky, Česko do Banátu po roce 1989 začalo posílat učitele.
"Jejich čeština odpovídá způsobu života. Uslyšíte archaické výrazy, například počet duší, místo počet lidí. Hojné jsou i germanismy. Luft je vzduch, numero číslo, ksicht obličej, krchov hřbitov, šíf loď a podobně. Když tam totiž naši kolonizátoři přišli, úředním jazykem byla němčina, jejíž znalost si přinesli jistě i z domova," říká Klvač. Novější výrazy, pro které neznají z rodného jazyka ekvivalent, přejímají rumunští Češi z rumunštiny.
Partnerská závislost
Ve srovnání s dnešními obyvateli České republiky udržují Češi v Banátu daleko více tradiční zvyky a rituály. Děti mají víc respektu a úcty k rodičům. "Na druhé straně se ale na vzdělání neklade tak velký důraz. Většina dětí skončí základní školu a jde pracovat za rodiči na pole. Pouze jednotlivci studují na středních školách ve městech. Vzdělání zde totiž nepředstavuje výhodu. Má malý význam, protože se zde nedá uplatnit. A rodiče nemají zájem o vzdělání dětí, protože ty by pak spíš utekly do města a nestaraly by se o grunt," popisuje Pavel Klvač.
V partnerských vztazích funguje opět tradiční model. Žena se točí kolem domácnosti a dětí, muž obstarává živobytí. "Závislost je vzájemná. Muž si nemůže zajít na oběd do hospody. V místní nálevně dostane jen kořalku nebo pivo, nevaří se tady. A žena, která by se osamostatnila, by působila až podivně. Feministické myšlení, které je u nás tolik populární, by tam nemělo živnou půdu."
Vysídlování pokračuje
Češi z Banátu vědí, co se v jejich pravlasti děje. Jezdí k nám navštěvovat příbuzné, mladí sem jezdí pracovat a většinou v Česku už zůstanou.
"U vás se pracuje osm, ale u nás čtyřiadvacet hodin, říkávají. Proto mladé už neláká práce na poli a nejistá úroda. Typický mladý muž z Banátu u nás pracuje někde v gumárně, bydlí v ubytovně a zpět do Banátu už nechce. S nadsázkou to vypadá tak, že do banátského skanzenu jezdí autobusy turistů z Česka a míjejí se s odjíždějícím proudem mladých rumunských Čechů," říká Pavel Klvač.
Pro rumunskou vládu je česká menšina příliš malá, nemá pro ni politický ani jiný význam. Také proto se tam vývoj hýbe tak pomalu kupředu.
"Tamní domorodci často říkají, že pro Rumuny jsou Češi a v Čechách se na ně dívají jako na Rumuny. Já jsem to nazval národnostní bezdomovectví," zamýšlí se Klvač.
Zastává názor, že by z Banátu neměl být skanzen, kam by pravidelně dojížděly jen turistické autobusy. "Tempo vysídlování českých vesnic v Banátu však bude pravděpodobně i nadále úměrné snaze tamních lidí o dosažení moderního stylu života," uzavírá sociolog Klvač.
Autor je spolupracovníkem redakce
AUTOR: Martin Ježek
Sociolog Pavel Klvač z Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity se zabývá rozdíly v životním stylu a ve vnímání přírody a krajiny lidmi v tradičních a v moderních společnostech. Místem jeho výzkumu se stal také Banát, kde žije v šesti od okolní civilizace vzdálených vesnicích pár stovek Čechů jakoby o sto let nazpět.
Model bez romantiky
Už když jedete do tohoto koutu Rumunska, připomíná vám staré české filmy. Políčka vypadají stejně jako u nás před kolektivizací, jen ve vesnicích jsou české a rumunské nápisy. Slyšíte bučení dobytka, potkáváte ženy s šátky a v zástěrách.
V šesti českých vesnicích není kanalizace, plyn, s jednou výjimkou ani vodovod. V jediném obchodě, kde dostanete úzký sortiment čehokoli, se také nalévá kořalka. Tu si však místní hojně pálí z ovoce sami.
"Do Banátu jsem přijel poprvé s autobusem českých turistů," vzpomíná Pavel Klvač. "Jako ekologicky orientovaný sociolog jsem byl zvědavý na život tradiční venkovské pospolitosti. Zajímal mě především způsob hospodaření, vztah k přírodě a krajině. Ekologická hnutí se totiž dívají na venkov jako na ideální model soužití člověka a přírody."
Právě způsob života krajanů v Banátu dává možnost alespoň částečně do takového modelu nahlédnout. "Realita se hodně lišila od romantizujících představ leckterých ekologů. Marně by zde totiž hledali to, čemu říkám mýtus ušlechtilého venkovana," říká Klvač.
Dvě české vlny
Banát se nachází v jihozápadní části Rumunska mezi řekami Tisou, Dunajem a Maruší. Z východu je lemován masívy Transylvánských Alp. Původně to byla uherská pohraniční marka, jejíž správce se nazýval bán. Odtud pochází také jeho název. Po dobytí Turky byl Banát v roce 1526 začleněn do Osmanské říše. K Uhrám byl znovu připojen až roku 1779.
"V té době zde žilo šest lidí na kilometr čtvereční a úřady měly zájem na osidlování. Když pak banátský podnikatel Magyarly vyslal do Čech agenty, aby sehnali lesní dělníky, kteří by pro něj dobývali dřevo, Češi podlehli vidině lepšího živobytí. V první vlně přišlo kolem dvou stovek rodin," vysvětluje Pavel Klvač.
V roce 1826 vypršela Magyarlymu nájemní smlouva, zrušil zásobování českých obcí, odvezl nářadí a zmizel. Čeští přesídlenci se ocitli v nouzi. Nezbylo jim, než požádat o přijetí mezi hraničářské obce. "Druhou kolonizační vlnu už organizovaly úřady. Nabídka úhrady cestovného, osvobození od vojenské služby a daní, finanční příspěvek, půda pro pastviny a pole, místo pro dům a dřevo na jeho stavbu, to vše opět vyvolalo v Čechách vystěhovalecké nadšení. V letech 1826 až 1830 doputovala do Banátu druhá vlna kolonistů," říká sociolog Klvač. V Banátu tehdy žilo kolem čtyř tisícovek Čechů.
Bez ohledů ke zvířatům
Dnes se v Banátu žije venkovským životem v mnohém jako před sto lety v Čechách. Fungují zde tradiční vztahy, které jsou založeny na příbuzenství a sousedství.
"Život zde obrazně řečeno stojí na síle lidských paží, energii zvířat a živlů. Hlavním dopravním prostředkem je kůň. Ale je pravda, že kdejaká rodina zde vlastní automobil značky Dacia. Není žádnou výjimkou, že vidíte potah, jedoucí na pole a na něm je naložená benzínová sekačka," uvádí Pavel Klvač.
Banát je často spojován s ekologickým zemědělstvím. Opravdu, plodiny se zde pěstují bez umělých hnojiv. "Ale skutečné ekologické zemědělství bere ohled také na zdraví a pohodu zvířat. V Banátu uvidíte dobytek v temných chlívcích, ve kterých se nemůže ani pohnout," upozorňuje Klvač.
Jsou jiní než okolí
Proč se život v Banátu tak zakonzervoval? "Je to v první řadě dáno geografickou odlehlostí. Banát leží v horách, nejbližší města jsou desítky kilometrů v údolí u Dunaje. Z energií je tam dovedena elektřina. Nevedou tam telefonní linky, dnes už ale můžete používat mobil. Je zde také rozdílné náboženství. Rumuni jsou většinou pravoslavní, potomci Čechů stále udržují katolickou víru. A posledním závažným důvodem je kulturní elitářství. Lidé jsou si vědomi vlastní výlučnosti. V praxi to vypadá tak, že téměř žádná Češka by si v Banátu nevzala Rumuna," popisuje sociolog Klvač.
Místní také dodnes mluví česky, ačkoli rumunština je oficiálním jazykem a oni ji pochopitelně ovládají. Ve škole se učí oba jazyky, Česko do Banátu po roce 1989 začalo posílat učitele.
"Jejich čeština odpovídá způsobu života. Uslyšíte archaické výrazy, například počet duší, místo počet lidí. Hojné jsou i germanismy. Luft je vzduch, numero číslo, ksicht obličej, krchov hřbitov, šíf loď a podobně. Když tam totiž naši kolonizátoři přišli, úředním jazykem byla němčina, jejíž znalost si přinesli jistě i z domova," říká Klvač. Novější výrazy, pro které neznají z rodného jazyka ekvivalent, přejímají rumunští Češi z rumunštiny.
Partnerská závislost
Ve srovnání s dnešními obyvateli České republiky udržují Češi v Banátu daleko více tradiční zvyky a rituály. Děti mají víc respektu a úcty k rodičům. "Na druhé straně se ale na vzdělání neklade tak velký důraz. Většina dětí skončí základní školu a jde pracovat za rodiči na pole. Pouze jednotlivci studují na středních školách ve městech. Vzdělání zde totiž nepředstavuje výhodu. Má malý význam, protože se zde nedá uplatnit. A rodiče nemají zájem o vzdělání dětí, protože ty by pak spíš utekly do města a nestaraly by se o grunt," popisuje Pavel Klvač.
V partnerských vztazích funguje opět tradiční model. Žena se točí kolem domácnosti a dětí, muž obstarává živobytí. "Závislost je vzájemná. Muž si nemůže zajít na oběd do hospody. V místní nálevně dostane jen kořalku nebo pivo, nevaří se tady. A žena, která by se osamostatnila, by působila až podivně. Feministické myšlení, které je u nás tolik populární, by tam nemělo živnou půdu."
Vysídlování pokračuje
Češi z Banátu vědí, co se v jejich pravlasti děje. Jezdí k nám navštěvovat příbuzné, mladí sem jezdí pracovat a většinou v Česku už zůstanou.
"U vás se pracuje osm, ale u nás čtyřiadvacet hodin, říkávají. Proto mladé už neláká práce na poli a nejistá úroda. Typický mladý muž z Banátu u nás pracuje někde v gumárně, bydlí v ubytovně a zpět do Banátu už nechce. S nadsázkou to vypadá tak, že do banátského skanzenu jezdí autobusy turistů z Česka a míjejí se s odjíždějícím proudem mladých rumunských Čechů," říká Pavel Klvač.
Pro rumunskou vládu je česká menšina příliš malá, nemá pro ni politický ani jiný význam. Také proto se tam vývoj hýbe tak pomalu kupředu.
"Tamní domorodci často říkají, že pro Rumuny jsou Češi a v Čechách se na ně dívají jako na Rumuny. Já jsem to nazval národnostní bezdomovectví," zamýšlí se Klvač.
Zastává názor, že by z Banátu neměl být skanzen, kam by pravidelně dojížděly jen turistické autobusy. "Tempo vysídlování českých vesnic v Banátu však bude pravděpodobně i nadále úměrné snaze tamních lidí o dosažení moderního stylu života," uzavírá sociolog Klvač.
Autor je spolupracovníkem redakce
Zdroj:Věda a zdraví
Sdílet článek na sociálních sítích
