Invaze
Čteme-li rozmanité ochranářské a ekologistické publikace naší doby, upoutá na první pohled tematika "invazních druhů" a boje proti nim. Jako invazní druh se označuje takový, který se v přítomné době nově a většinou rychle šíří, v typickém případě za neúmyslné pomoci člověka zavlečením z nějaké jiné biogeografické oblasti, často žijící na biotopech člověkem vytvářených a udržovaných, třeba silničních náspech, skládkách či stanovištích uvnitř obcí. Trochu komplikovanější je to v případě, kdy lidský podíl na invazi je nevykazatelný, například když se hrdličce zahradní v pozdních čtyřicátých letech náhle "zachtělo" rozšířit z Balkánu do střední Evropy a ani tehdejší kruté zimy ji od toho neodradily. Nepředpojatá mysl si musí položit otázku, proč vlastně proti invazním druhům bojovat - po ústupu glaciální stepi na konci poslední doby ledové sem drtivá většina našich živočišných i rostlinných druhů teprve musela "invadovat", byť z počátku většinou bez lidské pomoci. A což teprvh" časů. Na tom by vcelku nebylo nic špatného, kdyby se jednalo o cíl myšlenkově reflektovaný a zcela vědomý. Začtu-li se do publikací a písemností ochranářského charakteru, je u mnoha z nich těžko přehlédnout, jaký obrovský citový potenciál se na ně váže a jaká nenávist se upírá vůči "cizákům", kteří si dovolili proniknout na naše výsostné území a eventuelně tu "původní" druhy vytlačovat (při dostatečně dlouhém časovém záběru vždy s podivem zjistíme, že nic zcela "původního" není a vše co máme, ať už na druzích či obyvatelstvu, je konglomerátem "pozdějších příměsí"). Je dobrý důvod se domnívat, že osoby, které by za jiných okolností střehly čistotu rasy či jazyka, dnes bojují proti znečištění "naší" přírody invazními druhy. Je to povolené, politicky korektní a lze se tam vyřádit podobně, jako si lze bez rizika zastřílet na bažanty a na lidi nikoliv. Semitského továrníka, prznícího árijské dělnice, nahradila křídlatka sachalinská, navždy špinící tvář naší krajiny.
Stanislav Komárek
Autor je biologem a filozofem