SDĚLENÍ sekretariátu rozkladové komise o některých správních rozhodnutích ministra životního prostředí

č. 20/2005

k § 4 odst. 10 a § 40 odst. 2 zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů

k § 29 odst. 1 a § 40 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů

Rozhodnutí inspekce o kategorizaci zdroje podle ustanovení § 4 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší je třeba považovat za předběžnou otázku podle ustanovení § 40 správního řádu, která má právní význam pro rozhodnutí o pokutě za porušení povinnosti provozovatele zdroje.

(Rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 18. srpna 2005, č.j. 101141/ENV/M/05, SRK/460/R-1705/05)

Ministerstvo na základě odvolání společnosti E. (dále jen „odvolatel“) změnilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu P. (dále jen „inspekce“), tak, že ve výroku uvedený odkaz na ustanovení § 40 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně ovzduší nahradilo odkazem na ustanovení § 40 odst. 2 tohoto zákona. Odvolateli tak byla uložena pokuta podle ustanovení § 40 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší za porušení právní povinnosti zakotvené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. V odůvodnění předmětného rozhodnutí ministerstvo uvedlo, že k porušení povinnosti podle cit. ustanovení zákona o ochraně ovzduší jednoznačně došlo, neboť kontrolou provozní evidence odvolatele bylo zjištěno, že v roce 2002 nebylo provedeno autorizované měření na technologických zdrojích znečišťování ovzduší, a tím nebylo prokázáno plnění emisních limitů ve smyslu cit. ustanovení zákona o ochraně ovzduší. K výši uložené pokuty ministerstvo uvedlo, že pokuta byla uložena na dolní hranici zákonné sazby a že vzhledem k neprovedení autorizovaného měření v uplynulých letech (poslední měření provedeno v roce 1999) nelze snížit výši uložené pokuty.Proti rozhodnutí ministerstva byl podán podnět k jeho přezkoumání podle ustanovení § 65 odst. 1 správního řádu. V podnětu bylo upozorněno na skutečnost, že odvolatel neprovozoval zvláště velký zdroj znečišťování ovzduší a že za účelem odstranění pochybností požádal o zahájení řízení o zařazení zdroje podle ustanovení § 4 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší. Zahájení tohoto řízení však nebylo ministerstvem posouzeno jako předběžná otázka pro uložení pokuty, proto ministerstvo rozhodlo o pokutě na základě nespolehlivě zjištěného stavu věci, aniž by řízení přerušilo do doby, než bude o pochybnostech o zařazení zdroje rozhodnuto.Podnět ministr předložil k posouzení své zvláštní (rozkladové) komisi a na základě jejího doporučení dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ministerstva je nutné změnit podle ustanovení § 65 odst. 2 správního řádu tak, že se zruší inspekcí uložená pokuta a řízení zahájené inspekcí se podle ustanovení § 30 správního řádu zastaví, neboť odpadl důvod řízení zahájeného z podnětu správního orgánu.

Z odůvodnění:
Rozhodnutí ministerstva bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 46 správního řádu, neboť toto rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Jestliže současně s odvoláním proti rozhodnutí inspekce byl podán návrh, aby inspekce rozhodla ve věci pochybností o zařazení zdroje provozovaného odvolatelem podle ustanovení § 4 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší, mělo ministerstvo dané správní řízení o pokutě přerušit v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 správního řádu do doby, než inspekce rozhodne o tomto návrhu odvolatele. Rozhodnutí inspekce o kategorizaci zdroje podle ustanovení § 4 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší je totiž třeba považovat za předběžnou otázku podle ustanovení § 40 správního řádu, která má právní význam pro rozhodnutí o pokutě v dané věci. Ministerstvo pochybilo, protože vydalo předmětné rozhodnutí v situaci, kdy vědělo, že existují pochybnosti o zařazení zdroje a že odvolatel podal návrh na odstranění těchto pochybností. Jelikož o předběžné otázce bylo pravomocně rozhodnuto tak, že odvolatel neprovozuje zvláště velký zdroj znečišťování ovzduší, je na místě řízení ve věci zastavit. Pokutu podle ustanovení § 40 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší nelze uložit, neboť odvolatel není a ani nebyl nositelem povinnosti zakotvené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší.