V Šumicích je hluk jak v centru Prahy

Do Prahy je to odtud přesně tři sta kilometrů. Obyvatelé malé vesnice na moravsko-slovenském pomezí mohou přesto směle říkat, že vědí, jak se žije na nejrušnějších ulicích hlavního města.
Velkoměstu se obec Šumice na Uherskobrodsku podobá jednou věcí: hlukem.

Jak vypadá ruch vesnice

"Když se vracím z noční směny, musím si dát do uší špunty, abych vůbec usnul," překřikuje Miroslav Zlatník kolem projíždějící auta.
"Nejde jen o hluk," přidává se Zlatníkova sousedka. "Třese se celý dům a hlavně praská. Někdy je slyšet, jak to rupne," míří prstem na téměř půlcentimetrovou trhlinu, která vede od rohu do rohu obvodové zdi. Za všechno může úhledná cesta ze žulových kostek, která vesnicí prochází.
"Situace je katastrofální," říká starosta Josef Bartoš. "Je tady stejný hluk jako v Praze. Jen s tím rozdílem, že my nikoho nezajímáme," rozprostírá na stole znalecké posudky.
Skutečně, zatímco v Šumicích hygienici v noci naměřili 62,5 decibelů, na Vršovické ulici v Praze ve stejný čas jen o tři a půl decibelu víc.
Ve dne je v Šumicích ještě rušněji. Přístroje se zastavily na hranici 75 decibelů. Norma určená pro obdobné obce přitom uvádí, že hluk ve dne nesmí překročit šedesát decibelů, v noci padesát.
Doporučení státní zdravotnické organizace jde ještě dál: přes den 55 a v noci 40.

Auta za to nemohou

Při podrobnějším ohledání se ovšem ukazuje, že srovnání s hlavním městem kulhá. Totiž: šumický hluk denně vyrobí podle oficiálního sčítání čtyři a půl tisíce aut, v Praze má ruch na svědomí několikanásobně větší počet vozů.
"Kdyby nám tady projížděly stejné počty aut, jsme už asi všichni hlušší a chromí," říká bez známky nadsázky starosta.
"V jednu chvíli jsem myslel, že přes cestu, která je na obecních pozemcích, zatarasím náklaďákem. Nikoho to nezajímalo," vzpomíná, jak začal se státními institucemi vyjednávat pomoc.
Žádal, přesvědčoval, vyhrožoval, žadonil. Každou z žádostí končil větou: "Vzpomeňte si na malou vesnici v pohraničí, kde také žijí lidé, kteří by chtěli prožít život v lepších podmínkách než dosud."
Teprve loni uspěl. Dvanáct miliónů korun mu přislíbilo Ministerstvo financí.

Místo žuly asfalt

Vesnice v podhůří Bílých Karpat ještě předtím, než začala shánět peníze, stála před citlivým rozhodnutím: buď se smířit se starou, ale poctivou kamennou silnicí, která přes půl století patřila ke koloritu vesnice, a nevyspat se.
Anebo tradiční materiál nahradit asfaltem a hluk tak potlačit. Vyhrála varianta B, a to bezkonkurenčně.
Pod petici za novou silnici se podepsali zástupci všech sto patnácti domů, které leží u dvanáct set metrů dlouhé kostkové silnice.
Obdobné dilema v posledních letech řešila města po celé republice. "Je to častá diskuse," potvrzuje historik architektury Zdeněk Lukeš. "Na jednu stranu je jasné, že hluk z takové silnice leze strašně na nervy, na druhou ale obce bez ní něco ztrácí," říká.

Kámen na náměstí

Existuje kompromis? Lukeš je přesvědčený, že ano.
"Hlavně by se ta letitá dlažba neměla z vesnice či městečka úplně odvézt. Může se jí třeba předláždit náměstí či vedlejší ulice, na níž není tak velký provoz," nabízí řešení.
Z mnohých měst ale kamenná dlažba zmizela už úplně. Radní a správcové silnic vykopané žulové kostky v devadesátých letech prodali do Německa. Co kostka, to marka. Západní sousedé si z poctivého materiálu sami vydláždili pěší zóny.
Šumické kostky, až je na jaře dělníci vykopou, si odveze regionální ředitelství silnic. Poslouží nejspíš na opravu jiných cest. V Šumicích je nahradí asfaltová vozovka se zpomalovacími ostrůvky, radarem a pouličním osvětlením.
Místní věří, že se jim přestanou třást hrnky v policích, zastaví se praskliny na zdech domů a ve zdejší škole budou moci otevřít při vyučování okna.