Dotazy - elektrozařízení, zpětný odběr..

Kdo je vlastník elektrozařízení odevzdaného do místa zpětného odběru a kdo je vlastník elektroodpadu z odděleného sběru?

Podle § 38 odst. 3 zákona o odpadech má povinnost zajistit zpětný odběr použitých výrobků nabídnutých ke zpětnému odběru právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která výrobky uvedené v odstavci 1 vyrábí nebo uvádí na trh v České republice výrobky zahraničního výrobce (dále jen "povinná osoba"), a to bez ohledu na výrobní značku a do výše, které za vykazované období stanovené podle odstavce 10 vyrobí nebo doveze. Na zpětný odběr elektrozařízení pocházejícího z domácností se vztahuje § 37n.

Místa zpětného odběru výrobků nejsou zařízením ke sběru odpadů podle § 14 odst. 1 zákona. V místě zpětného odběru se od spotřebitelů odebírají výrobky a teprve povinná osoba podle
§ 38 odst.3 nebo pro elektrozařízení pocházející z domácností výrobce definovaný v § 37g písm. e) zákona, která se předáním použitého výrobku ke zpětnému odběru stane jeho vlastníkem, rozhodne o dalším nakládání s nimi, tj. stanou-li se odpadem (tzn. budou předány oprávněné osobě k jeho využití nebo odstranění jako odpadu – viz § 38 odst. 8 zákona), nebo budou po „opravě“ (např. protektorování pneumatik) sloužit k původnímu účelu a tedy se odpadem vůbec nestanou.

Výrobce elektrozařízení podle § 37g písm.e) je, jak vyplývá z jednotlivých bodů 1 až 3 v písm. e), vždy ten, kdo uvádí výrobek na trh v ČR – ať již ho sám vyrábí nebo dováží z nečlenských států nebo přebírá ze státu EU.

Naproti tomu elektroodpad není výrobek zpětně odebíraný od spotřebitele, ale odpad, který jeho poslednímu uživateli vzniká při jeho podnikatelské činnosti – ten je tedy jeho původcem a zároveň jeho vlastníkem až do doby jeho předání oprávněné osobě k jeho sběru, výkupu, využití nebo odstranění jako odpadu (případ stanovený v § 37o odst. 1 písm. c)). Jestliže však se jedná o elektroodpad, jehož financování má za povinnost výrobce podle § 37o odst. 1 písm. a) a zčásti b), je původce tohoto odpadu jeho vlastníkem do doby předání do systému odděleného sběru, kde se stane vlastnictvím výrobce.

Kdy se výrobek při zpětném odběru stává odpadem a kdo je původcem tohoto odpadu?

Podle § 38 odst. 3 zákona o odpadech má povinnost zajistit zpětný odběr použitých výrobků nabídnutých ke zpětnému odběru právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která výrobky uvedené v odstavci 1 vyrábí nebo uvádí na trh v České republice výrobky zahraničního výrobce (dále jen "povinná osoba"), a to bez ohledu na výrobní značku a do výše, které za vykazované období stanovené podle odstavce 10 vyrobí nebo doveze. Na zpětný odběr elektrozařízení pocházejícího z domácností se vztahuje § 37n.

Podle § 38 odst. 8 zákona o odpadech se zpětně odebraný výrobek stává odpadem ve chvíli předání osobě oprávněné k jeho využití nebo odstranění.

Podle § 3 odst. 1 je odpad každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu a podle § 4 písm.p) je původcem odpadu právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady.

Z uvedeného vyplývá, že:

a) Místa zpětného odběru výrobků nejsou zařízením ke sběru odpadů podle § 14 odst. 1 zákona. V místě zpětného odběru se od spotřebitelů odebírají použité výrobky

b) Použité výrobky se stávají odpadem ve chvíli předání osobě oprávněné k jeho využití nebo odstranění. Místo, kde se tak stane záleží tedy na tom, kde oprávněná osoba použité výrobky přebírá – pokud si zajišťuje dopravu vlastními dopravními prostředky nebo ji má smluvně zajištěnu dopravcem s tím, že je do svého vlastnictví přejímá naložením na vozidlo dopravce – stává se výrobek odpadem již v místě zpětného odběru. Pokud povinná osoba nebo osoba zajišťující ze smlouvy s povinnou osobou zpětný odběr sama odváží nebo má smluvně zajištěnu dopravu použitých výrobků z místa jejich zpětného odběru do zařízení osoby oprávněné, potom se z výrobku stává odpad až v zařízení provozovaném oprávněnou osobou.

Část pátá zákona o odpadech upravuje nakládání nikoliv s odpady, ale s výrobky, z nichž se odpady stanou v okamžiku jejich předání z místa určeného ke zpětnému odběru některých výrobků povinnou osobou osobě oprávněné. Ustanovením odst. 8 byl zákonem stanoven vznik odpadu jinak, než jak by vyplynulo z definice pojmu „odpad“ (§ 3 odst. 1 zákona) a z definice pojmu „původce odpadu“ (§ 4 písm. zákona), tj. původcem by byla osoba, která se jej zbavuje – tedy poslední vlastník výrobku před jeho předáním do místa zpětného odběru.. Z ryze praktických důvodů, ve snaze zjednodušit a usnadnit zpětný odběr vybraných výrobků, byl okamžik, kdy se stanou odpadem, zákonem posunut do okamžiku jejich předání oprávněné osobě. Budeme-li se zabývat otázkou, kdo je původce odpadu, máme dvě možnosti:

a)      původcem je povinná osoba jako vlastník zbavující se výrobku jako odpadu (povinná osoba však má ze zákona povinnost zajistit zpětný odběr výrobků, povinnosti k odpadu z něho vzniklého jí zákon neukládá, nemělo by to ani smysl, protože povinná osoba vůbec s odpadem vzniklým ze zpětně odebraného výrobku nenakládá), nebo

b)      původcem je oprávněná osoba – v tom případě ovšem není naplněna definice pojmu odpad (nevzniká při její činnosti a ona se jej nezbavuje, naopak přejímá ho do svého vlastnictví).

Nejde však jen o teoretickou otázku, kdo je původcem odpadu, jde především o povinnosti, které původce odpadů ze zákona má (§ 16). Vezmeme-li na příklad povinnost vypracovat POH a vést evidenci a ohlašovat odpady, potom:

ad a) povinná osoba zpracovává roční zprávu – tedy evidence podle § 39 zákona je nadbytečná – zbytečné zatěžování. POH – vzhledem k tomu, že je původcem pouze z hlediska vlastnictví výrobků, které jsou mu zpětně odevzdávány, nemůže ovlivnit jejich množství. Navíc je původcem, který s odpadem nenakládá, protože výrobky se odpadem stanou až v okamžiku předání oprávněné osobě.

ad b) oprávněná osoba – může vést evidenci jenom tím způsobem, že do ní tento odpad zavede jako převzatý (jí nevzniká), potom sebe ani jako původce uvést nemůže.Aby oprávněná osoba vypracovávala POH nemá smysl, neboť nemůže ovlivnit ani množství vznikajícího odpadu (jí nevzniká – ona ho přejímá do zařízení), ani způsob nakládání s ním (ten je dán provozním řádem zařízení, které provozuje). Jestliže byl tedy z důvodu zajištění maximální funkčnosti systému zpětného odběru posunut okamžik, kdy se z výrobku stává odpad je jasné, že není možné trvat na tom, že původcem bude ten, kdo by jím podle definice pojmu původce v „oblasti odpadové“ byl, když se výrobek stane odpadem později, než když on se jej zbavuje.

Část pátá zákona o odpadech – Zpětný odběr, je částí, která stanoví práva a povinnosti subjektů nakládajících s výrobky – nikoliv s odpady. Jejím cílem je především stanovení povinností osob tyto výrobky vyrábějících a uvádějících na trh, případně dále do oběhu, s ohledem na maximální efektivnost odebírání použitých výrobků od jejich uživatelů (spotřebitelů) tak, aby se co nejmenší množství těchto výrobků stalo odpadem a už vůbec se nestávalo odpadem komunálním.

Vzhledem k tomu, že pátá část zákona upravuje povinnosti především výrobců a osob uvádějících výrobky na trh případně do oběhu a nikoliv, jako obecné části zákona o odpadech, povinnosti původců odpadů z výrobků vzniklých dalších osob s tímto odpadem nakládajících, a vzhledem k tomu, že vznik odpadu byl zákonem posunut z doby skutečného zbavování se výrobku jako odpadu jeho uživatelem (spotřebitelem) až na dobu jeho předání oprávněné osobě (resp. jeho převzetí oprávněnou osobou), a původce odpadu, i kdyby byl určen, s odpadem vůbec jako původce nenakládá, není možné v souladu s platným zněním zákona o odpadech vyžadovat plnění povinností původce odpadů ani po osobách povinných, ani po osobách oprávněných. Odpady, které vzniknou ve chvíli předání výrobku oprávněné osobě, poprvé evidenčně zaznamená tato oprávněná osoba jako odpady převzaté, se kterými také dále nakládá pouze jako oprávněná osoba.