Země, kde je voda nad zlato

profimedia.cz / Corbis" hspace=8 src="http://www.respekt.cz/img/db/clanky/images_2006_0/mobrazek_473.gif" width=175 align=right>V hlavním městě Mexika probíhá v těchto dnech světová konference o vodě. Přinášíme dva texty, které s problematikou nedostatku vody souvisejí.

Sloup prachu se zvedá nad vyprahlou krajinou okresu Alaba v Etiopii. Postupně pohlcuje silnici před námi i nás samé. Honáci ženou stádo skotu čítající desítky vyzáblých kusů k řece Blate, jedinému místu, kde se v období sucha mohou zvířata napít. Cesta k potůčku, ve který se Blate za poslední týdny změnila, trvá pasákům stád dva dny.
V období dešťů je situace trochu jiná. Jako napajedla slouží uměle vyhloubené nádrže shromažďující déšť. Voda je v nich znečištěna kravskými lejny. Přesto ji lidé pijí a používají ji také na vaření. Nádrže zároveň fungují jako přirozené líhně pro komáry roznášející malárii. Není divu, že dvěma hlavními příčinami úmrtí v Alabě jsou průjmová onemocnění a právě malárie.
Přístup k nezávadné pitné vodě má v Etiopii pouze 22 % obyvatel, na venkově je to dokonce jen pouhá desetina lidí. Podle OSN je v Etiopii 80 % nakažlivých nemocí spojeno se závadnou vodou a nedostatečnou hygienou. Ale ani ti, kteří čistou vodu pít mohou, nemají život jednoduchý.
Před ostnatým drátem chránícím kohoutky s pitnou vodou stojí fronta umělohmotných kanystrů pestrých barev. Ženy a dívky se schovávají ve stínu řídkých větví akácie a čekají, až dnešní distribuce vody začne. Obstarávání vzácné tekutiny je v Alabě ženská záležitost, která vyžaduje spoustu času. Není divu, že dívky tak přicházejí o možnost chodit do školy a naučit se číst, psát a počítat.
Když je kanystr plný, připevní ho ženy oslíkovi na záda a klackem ženou zvíře směrem k domovu. Ty z bohatších a lépe situovaných rodin. Ty chudší si kanystr přivážou jutovým provazem na záda a v předklonu cupitají domů. Leckdy jsou to tak malé holčičky, že se člověk téměř diví, že už vůbec umějí chodit. Ženy musí takový pochod často absolvovat i několikrát za den.

Ani 16 vrtů nestačí

Voda by se v Alabě dala vyvažovat zlatem. Za poslední dvě desítky let se tu sice díky intervenci zahraničních nevládních organizací, OSN i etiopské vlády vyhloubilo 16 vrtů, ty však zdaleka nestačí krýt potřeby území o rozloze větší než dvě Prahy, na kterém žije více než 250 tisíc obyvatel. Hladina podzemní vody se místy pohybuje i 300 metrů pod povrchem. Hloubení vrtů je proto technicky náročné a stojí spoustu peněz.
Hotové vrty je pak těžké udržet v provozu. V Etiopii jich dnes nefunguje asi polovina. Důvod je prostý. Pracovníci oficiální rozvojové pomoci v minulosti často dováželi čerpadla a generátory ze svých zemí. Jestliže se takové zařízení porouchá, v Etiopii k němu prostě nelze pořídit náhradní díly. Vesničané sice většinou vybírají od lidí, kteří vodu odebírají, peníze na provoz vrtu – například v Alabě přispívají lidé na naftu a olej do čerpadel – a věnují je i do jakéhosi rezervního fondu na závažné opravy; jenže tyto finanční prostředky často nestačí. Peníze nemá ani etiopská vláda a pro mezinárodní dárce jako by oprava či rehabilitace existujících zdrojů nebyla tak zajímavá jako výstavba nových.
Jednou z organizací, které se tragickou situaci v Etiopii, konkrétně v okresu Alaba, snaží řešit, je česká společnost Člověk v tísni. V letech 2003 a 2004 tu realizovala projekt, v jehož rámci vznikl 256 metrů hluboký vrt, sedm distribučních míst, dvě napáječky pro dobytek a dvanáct kilometrů potrubí. Tato zařízení přivádějí nezávadnou pitnou vodu více než dvanácti tisícům obyvatel.

Jed z podzemí

Mladík s kozí bradkou a vysokým slaměným kloboukem se usmívá na pozdrav. Místo zářivě bílých zubů se v jeho ústech objevují hnědočervené pahýly. Může za to obrovská koncentrace fluoru v těchto částech Velké příkopové propadliny. „UNICEF zde loni prováděl vrtné práce, jenže po odebrání a vyhodnocení vzorků se musel plánů na vrt vzdát kvůli zvýšené koncentraci fluoru,“ vysvětluje Aschalew, šéf okresního úřadu pro vodu.
Díky průzkumům by tu už k problémům s fluorem nemělo docházet. Vodu budou lidé získávat jinak než z vrtů. Třeba pomocí takzvaného roofcatchmentu, mechanismu svádějícího vodu ze střech do obrovských nádrží. Ve velmi suché oblasti Borena, kde žijí hlavně kočovní pastevci, se to setkalo s velkým úspěchem. „Výhodou bylo, že jsme spojovali stavbu roofcatchmentů s rekvalifikačními kurzy. Z pastevců se stali zedníci a tesaři a nebyli už odkázaní jen na svá stáda, která jim při nevydařeném období dešťů pomřela,“ říká inženýr Dereje, bývalý zaměstnanec mezinárodní neziskové organizace CARE.

Autor je pracovníkem mise společnosti Člověk v tísni v Etiopii.

Petr Drbohlav