Island chce být Kuvajtem severu

Když před dvaceti lety islandští geologové spustili do hlubinného vrtu teploměr, čekalo je překvapení.
"Roztavil se nám. Měl vydržet až do 380 stupňů Celsia, ale prostě se roztekl. Tam dole mohlo být 400 až 500 stupňů," vzpomíná Gudmundur Omar Friedleifsson. Tehdy začal přemýšlet - kolik energie by se dalo vytáhnout z vulkanických hornin Islandu?
"V té hloubce má voda hodně přes 100 stupňů, ale nedostává se do varu, protože vysoký tlak ji udržuje v kapalném stavu. Kdybyste si chtěli uvařit vajíčko dva a půl kilometru pod zemí, potřebovali byste k tomu nějakých 350 stupňů," poznamenává islandský vědec.
Pan Friedleifsson vede konsorcium energetických společností, jež se pustily do nevídaného podniku, s investicí 20 miliónů dolarů. Chystají se provrtat do samého středu horkého vulkánu a produkovat desetinásobek geotermální energie, než dokázal jakýkoli dosavadní projekt.

Tankery s vodíkem
Loni se geologové dostali do 3000 metrů a letos plánují další více než kilometr. Doufají, že narazí na vodu v takzvaném "superkritickém stavu". Tedy nejen na směs páry a horké vody, ale na fázi, z níž se dá získat mnohem více energie.
Inženýři vypočítali, že když ve větší hloubce bude teplota o 200 stupňů a tlak o 200 barů vyšší, ze stejného podzemního toku ve vrtu dostanou ne jako dosud 5 megawattů, ale hned 50 MW.
S využitím téhle levné energie se má - bez škodlivého uhlíku - štěpit voda a získávat vodík, který by se v tankerech rozvážel po světě.
Při přeměně vodíku na elektřinu v palivovém článku je odpadním produktem pouze voda. Tento prvek je proto považován za jeden z možných alternativních, ekologicky čistších zdrojů energie, který by jako pohonná látka nebo při vytápění domů alespoň částečně nahradil ropu a jiná fosilní paliva.
"Do konce století by se Island mohl stát Kuvajtem severu," předpovídá Albert Albertsson, ředitel jedné z elektráren na jihozápadním poloostrově Reykjanes.

Na hřebeni oceánu
Zdejší pustá lávová krajina na vás zapůsobí, jako byste se ocitli na jiné planetě.
Jezírka bublajícího bahna, ze zemských trhlin syčí pára. Sem tam vidíte známky někdejší i dnešní průmyslové aktivity. Opuštěná továrna na zpracování mořské soli, geotermální elektrárny, obrovská vrtná souprava.
Je tu ale krásně. Na pobřeží příbojové vlny Atlantiku odhalily čerstvé útesy z čediče, sopečné lávy, která vyvřela z mořského dna a rychle zchladla. Vypadá jako černá zubní pasta vymačkaná z velké tuby.
Geologicky je to mladý kraj. Zatím poslední erupce zažil ve třináctém století a další by mohly přijít kdykoliv.
Island je neobvyklý už tím, že se vůbec tyčí nad hladinou. Ostrov sedí na středooceánském skalním hřbetu, na nejdelším horském pásu planety. Ten se kolem Země vine jako šev podél tenisového míčku a většinou je schován hluboko pod mořem. Island však vyčnívá - nános sopečných hornin ho vyzdvihl nad Atlantik.
Asi devadesát procent zdejších domů vyhřívá geotermální energie a řada elektráren vyrábí elektřinu z páry o teplotě asi 240 stupňů, jež vyvěrá z děr vyvrtaných do 600 až 1000 metrů.
Voda, která se prožene turbínami, má ještě kolem 40 stupňů a kromě ústředního topení nebo skleníků míří i do jedné z turistických atrakcí Reykjanesu. V Modré laguně, rozsáhlém jezeře, se dá i teď v březnu koupat při teplotách horké lázně.
"Taky tam někdy v noci s chutí skočím a koukám nahoru na hvězdy. Ideální," libuje si pan Albertsson.
Omar Friedleifsson hledí spíše opačným směrem, do hlubin. A pak, s vodíkem, do světa.