Následující text je úryvkem z knihy Bjorna Lomborga
Skeptický ekolog - Jaký je skutečný stav světa
Z charakteristiky vydavatele
Kniha Skeptický ekolog zpochybňuje řadu všeobecně přijímaných pověr o tom, jak se naše životní prostředí a kvalita života vůbec neustále zhoršuje. Autor býval členem hnutí Greenpeace a v mládí, v dobré víře v pravdivost těchto informací, začal se svými studenty ověřovat hlavní tvrzení k procvičení práce se statistickými daty. Ke svému překvapení došel ve všech případech k závěru, že se tato tvrzení v lepším případě opírají o nepřesné, nevěrohodné a z kontextu vytržené údaje, v horším případě pak jsou citace zcela vymyšlené. To vzbudilo jeho zájem a v průběhu let vedlo k řadě článků a posléze k této knize, v níž důkladně konfrontuje hlavní témata ekologických aktivistů se všeobecně přijímanými statistickými zdroji. Není divu, že kniha vzbudila hned po svém prvním dánském vydání v roce 1998 bouřlivou reakci, autor byl dokonce stíhán za vědeckou nepoctivost, po pečlivém ověření jeho východisek však byl oficiálně rehabilitován.
Podrobnosti: http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=203&PHPSESSID=fb13891eee6b7a3b8e1b114c5880e099
Pesimisté vsadili na vyčerpání zdrojů - a prohráli
(redakčně upraveno, kráceno, vypuštěn poznámkový aparát a odkazy na grafy/tabulky/obrázky)
Ačkoliv ekonomové již dlouho věděli, že obavy z vyčerpání zdrojů jsou mylné, intelektuály v 70. a 80. letech tyto představy ovládly jako nějaké magické kouzlo. I dnes jako by se většina diskusí odehrávala na pozadí těchto argumentů.
V roce 1980 se ekonom Julian Simon, znechucen ustavičnými tvrzeními, jak na Zemi dojde ropa, potraviny a další suroviny, rozhodl, že se utká s těmito zakořeněnými domněnkami sázkou. Nabídl 10 000 dolarů na to, že cena suroviny, kterou si vyberou jeho oponenti, za vybranou dobu nejméně jednoho roku klesne. Výzvu přijali ekologové ze Stanfordovy univerzity Ehrlich, Harte a Holdren, kteří se holedbali, že „lákání snadno vydělaných peněz se nedá odolat“. Ekologové vsadili na chrom, měď, nikl, cín a tungsten a vybrali si časový rámec deseti let. Výsledek sázky měl být tedy rozhodnut o deset let později vyhodnocením, zda reálné (o inflaci upravené) ceny stouply, nebo klesly. K září 1990 vykázal pokles nejen celý koš surovin, ale i každá jednotlivá položka v něm. Cena chromu klesla o pět procent, zatímco cín spadl o ohromujících 74 procent. Proroci soudného dne prohráli.
Ve skutečnosti vyhrát ani nemohli. Ehrlich a spol. by prohráli, i kdyby vsadili peníze na ropu, potravinové komodity, cukr, kávu, bavlnu, vlnu, nerosty nebo fosfáty. Všechny tyto komodity se zlevnily.
Ceny klesají
Ceny naprosté většiny průmyslových surovin během posledních 150 let klesaly. Světová banka vytvořila index 24 světově nejprodávanějších neenergetických produktů (jako hliník, banány nebo vlna) a zjistila, že za poslední století se jejich ceny snížily na třetinu. Stejný obrázek se opakuje u kovů. Index MMF na obrázku 75 předvádí pokles cen od roku 1957 přibližně o 50 procent.
Dohromady tvoří výdaje na suroviny nanejvýš 1,1 procenta globálního HDP.1005 Velkou většinou se na tom navíc podílí docela malý počet těchto surovin. Tabulka 2 ukazuje 24 komerčně nejdůležitějších surovin, dohromady tvořících více než 95 procent celkových globálních tržeb za suroviny. Náklady na zbylých asi 70 surovin jsou nižší než 0,05 procenta našich příjmů. I kdyby tak cena některých z nich třeba i dramaticky vzrostla, dopad na světovou ekonomiku by byl zanedbatelný.
Cement
Za cement vydáme každoročně 111 miliard dolarů. Náklady na cement činí 34 procent celkových výdajů na suroviny, takže tento materiál je největší jednotlivou položkou v našem surovinovém rozpočtu – nikoliv proto, že by cement byl drahý, nýbrž proto, že jej spotřebováváme v tak velkém množství.
Cement je chemické pojivo vyráběné především z vápence, a tento materiál po smísení s pískem nebo štěrkem vytváří maltu nebo beton. Jak vyrobit cement, věděli již staří Řekové, a Římané jej použili ke stavbě Pantheonu a Kolossea. Znalost výroby cementu pak byla ve středověku zapomenuta a objevena byla znovu až v roce 1756. Se vznikem standardizovaného cementu portlandského typu roku 1824 se tento materiál stal základem moderního stavebnictví a dnes je zdaleka nejpoužívanější stavebninou na světě. Betonu se používá dvakrát tolik než všech ostatních konstrukčních materiálů dohromady.
Přestože spotřebováváme více než 1,5 miliardy tun cementu ročně, „suroviny k jeho výrobě jsou k dispozici v řadě oblastí světa v téměř neomezeném množství“ a zásoby pro jeho výrobu máme nyní na více než 1 000 let současné úrovně spotřeby. Výroba cementu ale přispívá ke globálním emisím oxidu uhličitého asi třemi procenty, jak uvidíme v části o globálním oteplování.
Hliník
Hliník se na našich výdajích za suroviny podílí 12 procenty. V ekonomice hraje tento kov stále významnější roli, protože je lehký, snadno zpracovatelný, má dobrou vodivost a je vysoce odolný vůči klimatickým vlivům. Obvykle se používá jako materiál k výrobě plechovek a v produkci automobilů a letadel. Kromě toho se hliník využívá v téměř všech vysokonapěťových přenosových sítích, protože je lehčí a pevnější než měď.
Hliník byl objeven v roce 1827, a protože bylo příliš těžké jej získat, byl velmi drahý. Napoleon III. si pro sebe a nejváženější hosty nechal vyrobit hliníkové vidličky a lžíce, kdežto méně významnější návštěvníci se museli spokojit se zlatými příbory. I když výroba a spotřeba se od počátku století zvýšily více než 3 000krát, cena klesla na pouhou jednu devítinu.
Hliník je druhým nejhojnějším kovovým prvkem po křemíku – tvoří 8,2 procent zemské kůry. Odhady říkají, že s nynějšími známými rezervami je hliníku dostatečné množství na 276 let současné spotřeby. Jak jsme však viděli u ropy, plynu a uhlí, nijak to neznamená, že postupem doby se bude objem známých rezerv z hlediska počtu zbylých let spotřeby snižovat, i kdybychom spotřebovávali stále více. I zde se dají čekat pokroky ve využívání zdrojů a nalézání dalších zásob.
Železo
Na železnou rudu vydáváme ročně 31 miliard dolarů. Znamená to zhruba 11 procent celkových nákladů na suroviny.
Železo se používá historicky dlouhou dobu, protože jeho výskyt je překvapivě velký a jeho zásoby snadno přístupné, relativně lehce se taví a tvaruje a je výjimečně pevné a trvanlivé.1015 Prvními železnými předměty byly vykované kousky z železitých meteoritů, kde se nemusela tavit ruda. Doba železná však začala již kolem roku 1200 před naším letopočtem, kdy se znalosti o tavbě rudy a tvarování železa rozšířily po celém Blízkém východě.
Dnes se více než dvě třetiny všeho železa používají k výrobě oceli, což je slitina železa a jiných kovů, jako hliník, chrom nebo nikl. Již od průmyslové revoluce tvoří železo a ocel páteř průmyslu a co do váhy se na celkové spotřebě kovů podílejí 95 procenty. Spotřeba po celé 20. století rostla, aniž by to mělo nějaký dopad na růst ceny. Cena železa byla sice silně ovlivněna ropnou krizí, protože jeho produkce je velmi náročná na energii, nyní je však železo nejlevnější za celé století.
Železo je třetím nejhojnějším kovem na Zemi – zemskou kůru tvoří z 5,6 procent. Vyskytují se nicméně nezřídka obavy z brzkého vyčerpání této suroviny. Obavami ze spotřebování rud, bohatých na železo, se zanášel například Andrew Carnegie, průkopník amerického ocelářství. Ve svém projevu ke shromáždění guvernérů v Bílém domě v roce 1908 řekl:
Již řadu let jsem znepokojen postupujícím vyčerpáváním našich zásob železné rudy. Je zarážející zjišťovat, že zásoby této suroviny, kdysi považované za hojné, jen stěží vydrží pro nastupující generaci a že ve zbytku tohoto století zůstanou jen chudší rudy. Jako praktický člověk, zvykly práci s materiálními činiteli, na nichž spočívá naše národní prosperita, soudím, že je načase zamyslit se nad zítřkem.
Opět však nastoupila technologie, díky jejímuž rozvoji můžeme těžit rudu s obsahem jen 30–40 procent železa. Odhaduje se, že při nynějších známých rezervách máme rudy na 297 let současné spotřeby. Jak pozorujeme na obrázku 77, zůstávalo v roce 2000 rudy pro budoucí spotřebu dokonce mnohem více z pohledu let spotřeby než v roce 1957, a to navzdory tomu, že roční produkce se více než zdvojnásobila. Od roku 1957, kdy Geologická služba USA odhadla světové zásoby na 25 miliard tun, jsme ve skutečnosti spotřebovali 35 miliard tun. Nyní se celkové zásoby železa odhadují na zhruba 300 miliard tun.
Měď
Měď nás stojí více než 26 miliard dolarů ročně a na spotřebě surovin se podílí osmi procenty. Tento kov se používá od prehistorických dob díky své poddajnosti, a také proto, že měď sama i její hlavní slitiny bronz a mosaz vypadají atraktivně, jsou trvanlivé a relativně odolné vůči korozi.
V 19. století poptávka po mědi explodovala, protože tento kov se začal používat jako materiál pro přenos elektřiny. K tomu sloužil nejen díky své vysoké vodivosti, ale i proto, že přenosové dráty z mědi jsou flexibilní a dají se snadno spojovat. Roční světová produkce byla na počátku 19. století kolem 15 000 tun; dnes produkujeme každý den více než dvojnásobek tohoto množství. Cena kovu za tuto dobu nicméně klesla zhruba na čtvrtinu.
Měď se nevyznačuje ani zdaleka takovou hojností jako hliník nebo železo. Tvoří jen 0,0058 procenta zemské kůry. Třebaže by to stačilo na 83 milionů let spotřeby, je takový údaj víceméně fiktivní, protože všechnu měď z obalu Země nikdy vytěžit nebudeme schopni. Při současných známých rezervách máme mědi dostatek na 50 let současného tempa spotřeby. To je však stále více než v roce 1950, kdy bylo mědi na pouhých 42 let, ačkoliv se spotřeba od té doby zvýšila na pětinásobek. V roce 1950 se světové zásoby mědi odhadovaly na 100 milionů tun, a přece jsme od té doby vytěžili kolem 338 milionů tun. Nyní se rezervy odhadují na 650 milionů tun. To opět prokazuje, že jsme schopni zvyšovat těžbu a hledat nová ložiska rychleji, než je tempo současné spotřeby. Vlastně jsme nové zásoby mědi nalézali rychleji, než jsme tento kov spotřebovávali, již od roku 1946.
Zemská kůra přitom ani není nejdůležitějším zdrojem mědi. Dno hlubokých oceánů je v řadě míst poseto malými výstupky o průměru pěti až deseti centimetrů, obsahujícími mangan, železo, nikl, měď, kobalt a zinek. Celkové zdroje u těchto výstupků překračují jednu miliardu tun mědi, což je více než celkový objem zásob dostupných z pevniny. Je tak očividné, že mědi je dostatek nejméně na další století i déle.
Zlato a stříbro
Zlato a stříbro jsou nejznámějšími drahými kovy a využívány jsou od starověku. Zlato je měkké a poddajné a zároveň tak trvanlivé a odolné korozi, že se pravděpodobně stále používá asi 85 procent žlutého kovu, který kdy byl vytěžen. Celkový objem až dosud vytěženého zlata se odhaduje na zhruba 100 000 tun, což je krychle o stěně dlouhé pouhých 17 metrů. Asi 35 000 tun je v oficiálních rezervách centrálních bank a zbytek je v soukromém vlastnictví v podobě cihel či prutů, mincí a šperků.
Jelikož je zlato jak vzácné, tak trvanlivé, stalo se již na úsvitu historie prostředkem směny, a nakonec převzalo roli celosvětově akceptovaného měřítka hodnoty. Dnes však zhruba polovina světové těžby zlata nachází použití ve výrobě elektronického zboží, produktů pro letecký a kosmický průmysl, ve speciálních slitinách a ve stomatologii.
Rovněž stříbro se po věky používalo jako nástroj směny, zvláště poté, co z něj Římané udělali základ svého měnového systému. Zdaleka největší část nově vytěženého stříbra se dnes používá ke dvěma účelům. Ze všech kovů má totiž nejvyšší elektrickou vodivost, a 25 procent nového stříbra se tak využívá v elektronickém průmyslu. Je rovněž citlivé na světlo, takže dalších 50 procent se ho používá ve fotografickém průmyslu.
Zlato a stříbro jsou v mnoha ohledech zvláštními kovy, protože jejich cenu ovlivňují finanční spekulace. Specifické je zde zvláště to, že cena jde nahoru od té doby, co bylo v roce 1967 zrušeno navázání dolaru na zlato. Z obrázku 80 je nicméně patrné, že počet budoucích let spotřeby zlata se v poválečném období nesnižoval a údaj 32 let z roku 2000 je dokonce jeden z nejvyšších, přestože těžba se za posledních 50 let více než zdvojnásobila. Stříbro má nyní asi 27 let budoucí spotřeby, předpokládá se však, že poptávka po tomto kovu se výrazně sníží, protože velkou část fotografického trhu bude tradičním materiálům přebírat digitální fotografie.
Dusík, fosfor a draslík
Produkce potravin je kriticky závislá na třech zdrojích – půdě, vodě a hnojivu. Nejdůležitějšími hnojivy jsou dusík, fosfor a draslík, které byly až do 19. století získávány z hnoje.
Na dusík se nyní vynakládá asi šest procent celkových výdajů na suroviny. Dusík je při produkci potravin absolutně nepostradatelný, protože je integrální součástí molekuly chlorofylu. Díky této látce jsou rostliny zelené a mohou přeměňovat sluneční světlo pomocí fotosyntézy na škrob. Dnes se však dusík téměř výlučně získává ze vzduchu, a protože v něm je kolem 78 procent dusíku, nemá spotřeba tohoto prvku žádné meze.
Fosfor je základní složkou DNA, a je tak nepostradatelný pro všechny formy života. Množství dostupného fosforu často určuje meze biologických aktivit v přírodních systémech. Fosfor se na surovinových nákladech podílí asi jedním procentem. Jeho známé rezervy dosahují kolem 90 let současné spotřeby, protože však fosfátové horniny vypadají často i pro experty podobně jako běžné břidlice nebo vápence, lze v budoucnu očekávat objevení nových velkých ložisek. Geologický průzkum USA v poslední době oznámil nález fosfátových krust a výstupků na pobřežním šelfu u Floridy. Tato rozsáhlá ložiska jedním rázem zdvojnásobují zásoby fosforu na zhruba 180 let. Proto se nedá očekávat, že by se dostupnost fosforu stala limitujícím faktorem produkce potravin.
Draslík je osmým nejhojnějším prvkem na Zemi a ani u tohoto hnojiva není důvod k obavám. Draslík se na výdajích za suroviny podílí asi 0,1 procenta. Odhaduje se, že jej máme z hlediska známých rezerv na 357 let, a celkové dostupné rezervy ukazují dostatek draslíku na více než 700 let.
Z obrázku 81 je patrné, že ceny hnojiv klesly v poválečném období o zhruba 50 procent. To je další známkou toho, že surovin k výrobě hnojiv není méně, ale spíše stále více.
Zinek
Zinek se podílí na celkové spotřebě surovin pěti procenty a používá se hlavně ke galvanizaci oceli a železa proti korozi. Podobně jako měď je i zinek relativně vzácný – tvoří jen 0,0082 procenta zemské kůry.1037 To by teoreticky představovalo 169 milionů let spotřeby, i když vytěžit se to pochopitelně nikdy nedá.1038 Také zinku nalézáme mnohem více, než se ho spotřebovává, takže počet let budoucí spotřeby vzrostl od roku 1950 ze 36 na dnešních 54 let.
Stejně jako u mědi se také těžba zinku dramaticky zvýšila, a to na čtyřnásobek od roku 1950. V roce 1950 se známé světové zásoby tohoto kovu odhadovaly na 70 milionů tun, od té doby jsme však spotřebovali více než trojnásobek tohoto objemu a nyní se rezervy počítají na 430 milionů tun. Za celou tuto dobu se cena nezvýšila, naopak zaznamenala mírný pokles.
Ostatní zdroje
Mělo by být nyní nade vší pochybnost jasné, že vyčerpání surovinových zdrojů nám zdaleka nehrozí. Kromě tří procent, kterými k nákladům na suroviny přispívají drahokamy, jsou jedinými surovinami s více než jedním procentem na výdajích již jen nikl a drcený kámen, který vyčerpat prakticky nelze. Nikl se používá především ve slitinách k výrobě nerezové oceli a jeho známé rezervy se odhadují na přibližně 50 let současné spotřeby. Rovněž se však předpokládá, že v podmořských výstupcích je dost niklu na dalších nejméně tisíc let.
Přehledové studie 47 prvků, používaných k výrobě technologicky pokročilých materiálů, na konci 80. let ukázaly, že pouze u 11 z těchto surovin zřejmě nedisponujeme dostatečnými rezervami. Ukazuje se ovšem, že u všech kromě tří z nich se rezervy od roku 1988 nesnížily, nýbrž zvýšily. Celkový náklad těchto tří prvků představuje asi tři miliontiny globálního HDP.
Tantal se využívá v leteckém a kosmickém průmyslu u speciálních slitin a v elektronice. Spotřebu tantalu budeme muset nepochybně zčásti nahradit něčím, co bude buď dražší, nebo méně účinné, celkově to však bude znamenat jen nepatrný náklad.1040 U rtuti je pokles zásob způsoben hlavně tím, že jí spotřebováváme stále méně – od roku 1971 globální spotřeba klesla na méně než jednu třetinu, a proto není komerční zájem na hledání nových zdrojů. Současné prokázané rezervy tohoto prvku se odhadují na více než 100 let.1041 Ještě menším problémem je kadmium. Tento kov se především používá v dobíjecích bateriích a technologicky se dá nahradit mnoha jinými a často lepšími alternativami. Geologický průzkum USA však odhaduje, že „stávající zdroje kadmia by měly stačit na pokrytí poptávky hluboko do 21. století“.
U zbývajících prvků máme zásob neustále více, nikoliv méně. Proto může klasická učebnice o ekonomii přírodních zdrojů od Pearceho a Turnera dojít k závěru, že podle drtivé většiny poznatků „fyzický nedostatek u většiny nyní používaných materiálů pravděpodobně žádný významný problém nepředstavuje“.
Jak to, že máme stále více zdrojů?
Jak to, že nám zdroje nedocházejí?
Předně je to tím, že „známé rezervy“ nejsou žádnou fixní konstantou. Umíme nalézat nová ložiska, a také to děláme. To je evidentní z obrázku 77, kde je vidět, jak se u nejvýznamnějších surovin počet let spotřeby zvýšil, přestože roční spotřeba se zvedla na dvojnásobek až patnáctinásobek. To, že nové zdroje nenacházíme ještě rychleji, je dáno tím, že průzkum stojí peníze, a proto se nová ložiska objevují až v době, kdy je jejich využití rozumně v dohledu.
Za druhé zlepšujeme technologii těžby zdrojů a zvyšujeme efektivnost jejich spotřeby. Dnes automobil obsahuje jen z poloviny tolik kovu, co vůz vyrobený v roce 1970. Supertenké optické vlákno přenáší stejné množství telefonických hovorů, jaké ještě před 20 lety zvládlo 625 měděných drátů, a to vše při lepší kvalitě. Noviny se mohou tisknout na stále tenčím papíře, protože technologie produkce papíru se výrazně zlepšila. Mosty obsahují mnohem méně oceli jak proto, že se zvýšila pevnost oceli, tak proto, že umíme přesněji vypočítat technické parametry. Řada nástrojů a zařízení získala na trvanlivosti, a proto je nemusíme nahrazovat tak často.Spotřebu navíc změnily informační technologie – kupujeme relativně méně zboží a více bitů. Programy v ceně několika set dolarů se vejdou na CD-ROM z plastu, jehož hodnota je jen dva centy. I když Američané za posledních 20 let zbohatli v průměru o 30 procent, jejich spotřeba dřeva, kovů a umělých hmot v tomto období klesala.
Za třetí umíme recyklovat kovy a tím jejich rezervy dále zvyšovat. Možná bude dobré podotknout, že kovy na rozdíl od energie spotřebou nemizí, nýbrž jen mění formu a místo. V současnosti se recykluje zhruba jedna třetina světové produkce oceli, u hliníku je to 25–30 procent, u niklu 25 procent, u stříbra a olova 45–50 procent, z 15–20 procent se recykluje cín, ze 35–40 procent měď a ze 20–25 procent zinek. Recyklování však má určité meze. Část produkce kovů zničí koroze a některé produkty jsou vyrobeny tak, že recyklace je možná jen částečně nebo vůbec. Díky zvýšené efektivitě a recyklaci je nicméně teoreticky možné, aby nám omezené zdroje nikdy nedošly ani při trvalém využívání. Představme si surovinu, které zbývá do vyčerpání 100 let spotřeby a u níž spotřeba roste ročně o jedno procento, avšak o dvě procenta se zvyšuje recyklace nebo efektivita – tato surovina nikdy nedojde, i kdyby se nenašly žádné další zdroje. Jednoduše proto, že naše vynalézavost využije recyklace a zvyšování efektivity k uspokojení spotřeby na dosavadní úrovni i při jejím růstu.1049
Čtvrtým důvodem je to, že umíme některé materiály nahrazovat jinými. Když Zaire kvůli vnitřním politickým problémům omezilo v roce 1978 dodávky kobaltu o 30 procent, vedlo to k výraznému vzestupu ceny. Nově vyvinuté keramické magnety však brzy nahradily magnety z kobaltové slitiny, a stejně tak byly barvy na základě kobaltu zastoupeny barvami na základě manganu, takže cena kobaltu rychle klesla zpět. Jak tento substituční mechanismus funguje, ukázala studie spotřeby mědi v USA. I kdyby levná měď došla v roce 2070 a zůstaly jen zásoby s velmi nákladnou těžbou, byl by celkový náklad pro ekonomiku docela malý (méně než 0,5 procenta příjmu), protože většina spotřeby mědi najde náhradu.
K substituci řady tradičních surovin přispěly i informační technologie. Dnes spotřebováváme mnohem méně rtuti zčásti proto, že stále více používáme digitální teploměry. Již výše jsme uvedli, že digitální fotografie pravděpodobně omezí spotřebu stříbra až o 50 procent. V podstatě se dá nahradit velká většina surovin, i když za vyšší cenu (jinak by již tyto suroviny byly nahrazeny dříve).
A konečně konstatujme, že poptávka po nerostech se nezvyšuje exponenciálně, jak se strachovali proroci soudného dne, ale spíše lineárně, tedy aritmetickou řadou. To je další důvod k tomu, abychom o dostupnost zdrojů v budoucnu neměli zbytečné obavy.
Kniha Skeptický ekolog zpochybňuje řadu všeobecně přijímaných pověr o tom, jak se naše životní prostředí a kvalita života vůbec neustále zhoršuje. Autor býval členem hnutí Greenpeace a v mládí, v dobré víře v pravdivost těchto informací, začal se svými studenty ověřovat hlavní tvrzení k procvičení práce se statistickými daty. Ke svému překvapení došel ve všech případech k závěru, že se tato tvrzení v lepším případě opírají o nepřesné, nevěrohodné a z kontextu vytržené údaje, v horším případě pak jsou citace zcela vymyšlené. To vzbudilo jeho zájem a v průběhu let vedlo k řadě článků a posléze k této knize, v níž důkladně konfrontuje hlavní témata ekologických aktivistů se všeobecně přijímanými statistickými zdroji. Není divu, že kniha vzbudila hned po svém prvním dánském vydání v roce 1998 bouřlivou reakci, autor byl dokonce stíhán za vědeckou nepoctivost, po pečlivém ověření jeho východisek však byl oficiálně rehabilitován.
Podrobnosti: http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=203&PHPSESSID=fb13891eee6b7a3b8e1b114c5880e099
Pesimisté vsadili na vyčerpání zdrojů - a prohráli
(redakčně upraveno, kráceno, vypuštěn poznámkový aparát a odkazy na grafy/tabulky/obrázky)
Ačkoliv ekonomové již dlouho věděli, že obavy z vyčerpání zdrojů jsou mylné, intelektuály v 70. a 80. letech tyto představy ovládly jako nějaké magické kouzlo. I dnes jako by se většina diskusí odehrávala na pozadí těchto argumentů.
V roce 1980 se ekonom Julian Simon, znechucen ustavičnými tvrzeními, jak na Zemi dojde ropa, potraviny a další suroviny, rozhodl, že se utká s těmito zakořeněnými domněnkami sázkou. Nabídl 10 000 dolarů na to, že cena suroviny, kterou si vyberou jeho oponenti, za vybranou dobu nejméně jednoho roku klesne. Výzvu přijali ekologové ze Stanfordovy univerzity Ehrlich, Harte a Holdren, kteří se holedbali, že „lákání snadno vydělaných peněz se nedá odolat“. Ekologové vsadili na chrom, měď, nikl, cín a tungsten a vybrali si časový rámec deseti let. Výsledek sázky měl být tedy rozhodnut o deset let později vyhodnocením, zda reálné (o inflaci upravené) ceny stouply, nebo klesly. K září 1990 vykázal pokles nejen celý koš surovin, ale i každá jednotlivá položka v něm. Cena chromu klesla o pět procent, zatímco cín spadl o ohromujících 74 procent. Proroci soudného dne prohráli.
Ve skutečnosti vyhrát ani nemohli. Ehrlich a spol. by prohráli, i kdyby vsadili peníze na ropu, potravinové komodity, cukr, kávu, bavlnu, vlnu, nerosty nebo fosfáty. Všechny tyto komodity se zlevnily.
Ceny klesají
Ceny naprosté většiny průmyslových surovin během posledních 150 let klesaly. Světová banka vytvořila index 24 světově nejprodávanějších neenergetických produktů (jako hliník, banány nebo vlna) a zjistila, že za poslední století se jejich ceny snížily na třetinu. Stejný obrázek se opakuje u kovů. Index MMF na obrázku 75 předvádí pokles cen od roku 1957 přibližně o 50 procent.
Dohromady tvoří výdaje na suroviny nanejvýš 1,1 procenta globálního HDP.1005 Velkou většinou se na tom navíc podílí docela malý počet těchto surovin. Tabulka 2 ukazuje 24 komerčně nejdůležitějších surovin, dohromady tvořících více než 95 procent celkových globálních tržeb za suroviny. Náklady na zbylých asi 70 surovin jsou nižší než 0,05 procenta našich příjmů. I kdyby tak cena některých z nich třeba i dramaticky vzrostla, dopad na světovou ekonomiku by byl zanedbatelný.
Cement
Za cement vydáme každoročně 111 miliard dolarů. Náklady na cement činí 34 procent celkových výdajů na suroviny, takže tento materiál je největší jednotlivou položkou v našem surovinovém rozpočtu – nikoliv proto, že by cement byl drahý, nýbrž proto, že jej spotřebováváme v tak velkém množství.
Cement je chemické pojivo vyráběné především z vápence, a tento materiál po smísení s pískem nebo štěrkem vytváří maltu nebo beton. Jak vyrobit cement, věděli již staří Řekové, a Římané jej použili ke stavbě Pantheonu a Kolossea. Znalost výroby cementu pak byla ve středověku zapomenuta a objevena byla znovu až v roce 1756. Se vznikem standardizovaného cementu portlandského typu roku 1824 se tento materiál stal základem moderního stavebnictví a dnes je zdaleka nejpoužívanější stavebninou na světě. Betonu se používá dvakrát tolik než všech ostatních konstrukčních materiálů dohromady.
Přestože spotřebováváme více než 1,5 miliardy tun cementu ročně, „suroviny k jeho výrobě jsou k dispozici v řadě oblastí světa v téměř neomezeném množství“ a zásoby pro jeho výrobu máme nyní na více než 1 000 let současné úrovně spotřeby. Výroba cementu ale přispívá ke globálním emisím oxidu uhličitého asi třemi procenty, jak uvidíme v části o globálním oteplování.
Hliník
Hliník se na našich výdajích za suroviny podílí 12 procenty. V ekonomice hraje tento kov stále významnější roli, protože je lehký, snadno zpracovatelný, má dobrou vodivost a je vysoce odolný vůči klimatickým vlivům. Obvykle se používá jako materiál k výrobě plechovek a v produkci automobilů a letadel. Kromě toho se hliník využívá v téměř všech vysokonapěťových přenosových sítích, protože je lehčí a pevnější než měď.
Hliník byl objeven v roce 1827, a protože bylo příliš těžké jej získat, byl velmi drahý. Napoleon III. si pro sebe a nejváženější hosty nechal vyrobit hliníkové vidličky a lžíce, kdežto méně významnější návštěvníci se museli spokojit se zlatými příbory. I když výroba a spotřeba se od počátku století zvýšily více než 3 000krát, cena klesla na pouhou jednu devítinu.
Hliník je druhým nejhojnějším kovovým prvkem po křemíku – tvoří 8,2 procent zemské kůry. Odhady říkají, že s nynějšími známými rezervami je hliníku dostatečné množství na 276 let současné spotřeby. Jak jsme však viděli u ropy, plynu a uhlí, nijak to neznamená, že postupem doby se bude objem známých rezerv z hlediska počtu zbylých let spotřeby snižovat, i kdybychom spotřebovávali stále více. I zde se dají čekat pokroky ve využívání zdrojů a nalézání dalších zásob.
Železo
Na železnou rudu vydáváme ročně 31 miliard dolarů. Znamená to zhruba 11 procent celkových nákladů na suroviny.
Železo se používá historicky dlouhou dobu, protože jeho výskyt je překvapivě velký a jeho zásoby snadno přístupné, relativně lehce se taví a tvaruje a je výjimečně pevné a trvanlivé.1015 Prvními železnými předměty byly vykované kousky z železitých meteoritů, kde se nemusela tavit ruda. Doba železná však začala již kolem roku 1200 před naším letopočtem, kdy se znalosti o tavbě rudy a tvarování železa rozšířily po celém Blízkém východě.
Dnes se více než dvě třetiny všeho železa používají k výrobě oceli, což je slitina železa a jiných kovů, jako hliník, chrom nebo nikl. Již od průmyslové revoluce tvoří železo a ocel páteř průmyslu a co do váhy se na celkové spotřebě kovů podílejí 95 procenty. Spotřeba po celé 20. století rostla, aniž by to mělo nějaký dopad na růst ceny. Cena železa byla sice silně ovlivněna ropnou krizí, protože jeho produkce je velmi náročná na energii, nyní je však železo nejlevnější za celé století.
Železo je třetím nejhojnějším kovem na Zemi – zemskou kůru tvoří z 5,6 procent. Vyskytují se nicméně nezřídka obavy z brzkého vyčerpání této suroviny. Obavami ze spotřebování rud, bohatých na železo, se zanášel například Andrew Carnegie, průkopník amerického ocelářství. Ve svém projevu ke shromáždění guvernérů v Bílém domě v roce 1908 řekl:
Již řadu let jsem znepokojen postupujícím vyčerpáváním našich zásob železné rudy. Je zarážející zjišťovat, že zásoby této suroviny, kdysi považované za hojné, jen stěží vydrží pro nastupující generaci a že ve zbytku tohoto století zůstanou jen chudší rudy. Jako praktický člověk, zvykly práci s materiálními činiteli, na nichž spočívá naše národní prosperita, soudím, že je načase zamyslit se nad zítřkem.
Opět však nastoupila technologie, díky jejímuž rozvoji můžeme těžit rudu s obsahem jen 30–40 procent železa. Odhaduje se, že při nynějších známých rezervách máme rudy na 297 let současné spotřeby. Jak pozorujeme na obrázku 77, zůstávalo v roce 2000 rudy pro budoucí spotřebu dokonce mnohem více z pohledu let spotřeby než v roce 1957, a to navzdory tomu, že roční produkce se více než zdvojnásobila. Od roku 1957, kdy Geologická služba USA odhadla světové zásoby na 25 miliard tun, jsme ve skutečnosti spotřebovali 35 miliard tun. Nyní se celkové zásoby železa odhadují na zhruba 300 miliard tun.
Měď
Měď nás stojí více než 26 miliard dolarů ročně a na spotřebě surovin se podílí osmi procenty. Tento kov se používá od prehistorických dob díky své poddajnosti, a také proto, že měď sama i její hlavní slitiny bronz a mosaz vypadají atraktivně, jsou trvanlivé a relativně odolné vůči korozi.
V 19. století poptávka po mědi explodovala, protože tento kov se začal používat jako materiál pro přenos elektřiny. K tomu sloužil nejen díky své vysoké vodivosti, ale i proto, že přenosové dráty z mědi jsou flexibilní a dají se snadno spojovat. Roční světová produkce byla na počátku 19. století kolem 15 000 tun; dnes produkujeme každý den více než dvojnásobek tohoto množství. Cena kovu za tuto dobu nicméně klesla zhruba na čtvrtinu.
Měď se nevyznačuje ani zdaleka takovou hojností jako hliník nebo železo. Tvoří jen 0,0058 procenta zemské kůry. Třebaže by to stačilo na 83 milionů let spotřeby, je takový údaj víceméně fiktivní, protože všechnu měď z obalu Země nikdy vytěžit nebudeme schopni. Při současných známých rezervách máme mědi dostatek na 50 let současného tempa spotřeby. To je však stále více než v roce 1950, kdy bylo mědi na pouhých 42 let, ačkoliv se spotřeba od té doby zvýšila na pětinásobek. V roce 1950 se světové zásoby mědi odhadovaly na 100 milionů tun, a přece jsme od té doby vytěžili kolem 338 milionů tun. Nyní se rezervy odhadují na 650 milionů tun. To opět prokazuje, že jsme schopni zvyšovat těžbu a hledat nová ložiska rychleji, než je tempo současné spotřeby. Vlastně jsme nové zásoby mědi nalézali rychleji, než jsme tento kov spotřebovávali, již od roku 1946.
Zemská kůra přitom ani není nejdůležitějším zdrojem mědi. Dno hlubokých oceánů je v řadě míst poseto malými výstupky o průměru pěti až deseti centimetrů, obsahujícími mangan, železo, nikl, měď, kobalt a zinek. Celkové zdroje u těchto výstupků překračují jednu miliardu tun mědi, což je více než celkový objem zásob dostupných z pevniny. Je tak očividné, že mědi je dostatek nejméně na další století i déle.
Zlato a stříbro
Zlato a stříbro jsou nejznámějšími drahými kovy a využívány jsou od starověku. Zlato je měkké a poddajné a zároveň tak trvanlivé a odolné korozi, že se pravděpodobně stále používá asi 85 procent žlutého kovu, který kdy byl vytěžen. Celkový objem až dosud vytěženého zlata se odhaduje na zhruba 100 000 tun, což je krychle o stěně dlouhé pouhých 17 metrů. Asi 35 000 tun je v oficiálních rezervách centrálních bank a zbytek je v soukromém vlastnictví v podobě cihel či prutů, mincí a šperků.
Jelikož je zlato jak vzácné, tak trvanlivé, stalo se již na úsvitu historie prostředkem směny, a nakonec převzalo roli celosvětově akceptovaného měřítka hodnoty. Dnes však zhruba polovina světové těžby zlata nachází použití ve výrobě elektronického zboží, produktů pro letecký a kosmický průmysl, ve speciálních slitinách a ve stomatologii.
Rovněž stříbro se po věky používalo jako nástroj směny, zvláště poté, co z něj Římané udělali základ svého měnového systému. Zdaleka největší část nově vytěženého stříbra se dnes používá ke dvěma účelům. Ze všech kovů má totiž nejvyšší elektrickou vodivost, a 25 procent nového stříbra se tak využívá v elektronickém průmyslu. Je rovněž citlivé na světlo, takže dalších 50 procent se ho používá ve fotografickém průmyslu.
Zlato a stříbro jsou v mnoha ohledech zvláštními kovy, protože jejich cenu ovlivňují finanční spekulace. Specifické je zde zvláště to, že cena jde nahoru od té doby, co bylo v roce 1967 zrušeno navázání dolaru na zlato. Z obrázku 80 je nicméně patrné, že počet budoucích let spotřeby zlata se v poválečném období nesnižoval a údaj 32 let z roku 2000 je dokonce jeden z nejvyšších, přestože těžba se za posledních 50 let více než zdvojnásobila. Stříbro má nyní asi 27 let budoucí spotřeby, předpokládá se však, že poptávka po tomto kovu se výrazně sníží, protože velkou část fotografického trhu bude tradičním materiálům přebírat digitální fotografie.
Dusík, fosfor a draslík
Produkce potravin je kriticky závislá na třech zdrojích – půdě, vodě a hnojivu. Nejdůležitějšími hnojivy jsou dusík, fosfor a draslík, které byly až do 19. století získávány z hnoje.
Na dusík se nyní vynakládá asi šest procent celkových výdajů na suroviny. Dusík je při produkci potravin absolutně nepostradatelný, protože je integrální součástí molekuly chlorofylu. Díky této látce jsou rostliny zelené a mohou přeměňovat sluneční světlo pomocí fotosyntézy na škrob. Dnes se však dusík téměř výlučně získává ze vzduchu, a protože v něm je kolem 78 procent dusíku, nemá spotřeba tohoto prvku žádné meze.
Fosfor je základní složkou DNA, a je tak nepostradatelný pro všechny formy života. Množství dostupného fosforu často určuje meze biologických aktivit v přírodních systémech. Fosfor se na surovinových nákladech podílí asi jedním procentem. Jeho známé rezervy dosahují kolem 90 let současné spotřeby, protože však fosfátové horniny vypadají často i pro experty podobně jako běžné břidlice nebo vápence, lze v budoucnu očekávat objevení nových velkých ložisek. Geologický průzkum USA v poslední době oznámil nález fosfátových krust a výstupků na pobřežním šelfu u Floridy. Tato rozsáhlá ložiska jedním rázem zdvojnásobují zásoby fosforu na zhruba 180 let. Proto se nedá očekávat, že by se dostupnost fosforu stala limitujícím faktorem produkce potravin.
Draslík je osmým nejhojnějším prvkem na Zemi a ani u tohoto hnojiva není důvod k obavám. Draslík se na výdajích za suroviny podílí asi 0,1 procenta. Odhaduje se, že jej máme z hlediska známých rezerv na 357 let, a celkové dostupné rezervy ukazují dostatek draslíku na více než 700 let.
Z obrázku 81 je patrné, že ceny hnojiv klesly v poválečném období o zhruba 50 procent. To je další známkou toho, že surovin k výrobě hnojiv není méně, ale spíše stále více.
Zinek
Zinek se podílí na celkové spotřebě surovin pěti procenty a používá se hlavně ke galvanizaci oceli a železa proti korozi. Podobně jako měď je i zinek relativně vzácný – tvoří jen 0,0082 procenta zemské kůry.1037 To by teoreticky představovalo 169 milionů let spotřeby, i když vytěžit se to pochopitelně nikdy nedá.1038 Také zinku nalézáme mnohem více, než se ho spotřebovává, takže počet let budoucí spotřeby vzrostl od roku 1950 ze 36 na dnešních 54 let.
Stejně jako u mědi se také těžba zinku dramaticky zvýšila, a to na čtyřnásobek od roku 1950. V roce 1950 se známé světové zásoby tohoto kovu odhadovaly na 70 milionů tun, od té doby jsme však spotřebovali více než trojnásobek tohoto objemu a nyní se rezervy počítají na 430 milionů tun. Za celou tuto dobu se cena nezvýšila, naopak zaznamenala mírný pokles.
Ostatní zdroje
Mělo by být nyní nade vší pochybnost jasné, že vyčerpání surovinových zdrojů nám zdaleka nehrozí. Kromě tří procent, kterými k nákladům na suroviny přispívají drahokamy, jsou jedinými surovinami s více než jedním procentem na výdajích již jen nikl a drcený kámen, který vyčerpat prakticky nelze. Nikl se používá především ve slitinách k výrobě nerezové oceli a jeho známé rezervy se odhadují na přibližně 50 let současné spotřeby. Rovněž se však předpokládá, že v podmořských výstupcích je dost niklu na dalších nejméně tisíc let.
Přehledové studie 47 prvků, používaných k výrobě technologicky pokročilých materiálů, na konci 80. let ukázaly, že pouze u 11 z těchto surovin zřejmě nedisponujeme dostatečnými rezervami. Ukazuje se ovšem, že u všech kromě tří z nich se rezervy od roku 1988 nesnížily, nýbrž zvýšily. Celkový náklad těchto tří prvků představuje asi tři miliontiny globálního HDP.
Tantal se využívá v leteckém a kosmickém průmyslu u speciálních slitin a v elektronice. Spotřebu tantalu budeme muset nepochybně zčásti nahradit něčím, co bude buď dražší, nebo méně účinné, celkově to však bude znamenat jen nepatrný náklad.1040 U rtuti je pokles zásob způsoben hlavně tím, že jí spotřebováváme stále méně – od roku 1971 globální spotřeba klesla na méně než jednu třetinu, a proto není komerční zájem na hledání nových zdrojů. Současné prokázané rezervy tohoto prvku se odhadují na více než 100 let.1041 Ještě menším problémem je kadmium. Tento kov se především používá v dobíjecích bateriích a technologicky se dá nahradit mnoha jinými a často lepšími alternativami. Geologický průzkum USA však odhaduje, že „stávající zdroje kadmia by měly stačit na pokrytí poptávky hluboko do 21. století“.
U zbývajících prvků máme zásob neustále více, nikoliv méně. Proto může klasická učebnice o ekonomii přírodních zdrojů od Pearceho a Turnera dojít k závěru, že podle drtivé většiny poznatků „fyzický nedostatek u většiny nyní používaných materiálů pravděpodobně žádný významný problém nepředstavuje“.
Jak to, že máme stále více zdrojů?
Jak to, že nám zdroje nedocházejí?
Předně je to tím, že „známé rezervy“ nejsou žádnou fixní konstantou. Umíme nalézat nová ložiska, a také to děláme. To je evidentní z obrázku 77, kde je vidět, jak se u nejvýznamnějších surovin počet let spotřeby zvýšil, přestože roční spotřeba se zvedla na dvojnásobek až patnáctinásobek. To, že nové zdroje nenacházíme ještě rychleji, je dáno tím, že průzkum stojí peníze, a proto se nová ložiska objevují až v době, kdy je jejich využití rozumně v dohledu.
Za druhé zlepšujeme technologii těžby zdrojů a zvyšujeme efektivnost jejich spotřeby. Dnes automobil obsahuje jen z poloviny tolik kovu, co vůz vyrobený v roce 1970. Supertenké optické vlákno přenáší stejné množství telefonických hovorů, jaké ještě před 20 lety zvládlo 625 měděných drátů, a to vše při lepší kvalitě. Noviny se mohou tisknout na stále tenčím papíře, protože technologie produkce papíru se výrazně zlepšila. Mosty obsahují mnohem méně oceli jak proto, že se zvýšila pevnost oceli, tak proto, že umíme přesněji vypočítat technické parametry. Řada nástrojů a zařízení získala na trvanlivosti, a proto je nemusíme nahrazovat tak často.Spotřebu navíc změnily informační technologie – kupujeme relativně méně zboží a více bitů. Programy v ceně několika set dolarů se vejdou na CD-ROM z plastu, jehož hodnota je jen dva centy. I když Američané za posledních 20 let zbohatli v průměru o 30 procent, jejich spotřeba dřeva, kovů a umělých hmot v tomto období klesala.
Za třetí umíme recyklovat kovy a tím jejich rezervy dále zvyšovat. Možná bude dobré podotknout, že kovy na rozdíl od energie spotřebou nemizí, nýbrž jen mění formu a místo. V současnosti se recykluje zhruba jedna třetina světové produkce oceli, u hliníku je to 25–30 procent, u niklu 25 procent, u stříbra a olova 45–50 procent, z 15–20 procent se recykluje cín, ze 35–40 procent měď a ze 20–25 procent zinek. Recyklování však má určité meze. Část produkce kovů zničí koroze a některé produkty jsou vyrobeny tak, že recyklace je možná jen částečně nebo vůbec. Díky zvýšené efektivitě a recyklaci je nicméně teoreticky možné, aby nám omezené zdroje nikdy nedošly ani při trvalém využívání. Představme si surovinu, které zbývá do vyčerpání 100 let spotřeby a u níž spotřeba roste ročně o jedno procento, avšak o dvě procenta se zvyšuje recyklace nebo efektivita – tato surovina nikdy nedojde, i kdyby se nenašly žádné další zdroje. Jednoduše proto, že naše vynalézavost využije recyklace a zvyšování efektivity k uspokojení spotřeby na dosavadní úrovni i při jejím růstu.1049
Čtvrtým důvodem je to, že umíme některé materiály nahrazovat jinými. Když Zaire kvůli vnitřním politickým problémům omezilo v roce 1978 dodávky kobaltu o 30 procent, vedlo to k výraznému vzestupu ceny. Nově vyvinuté keramické magnety však brzy nahradily magnety z kobaltové slitiny, a stejně tak byly barvy na základě kobaltu zastoupeny barvami na základě manganu, takže cena kobaltu rychle klesla zpět. Jak tento substituční mechanismus funguje, ukázala studie spotřeby mědi v USA. I kdyby levná měď došla v roce 2070 a zůstaly jen zásoby s velmi nákladnou těžbou, byl by celkový náklad pro ekonomiku docela malý (méně než 0,5 procenta příjmu), protože většina spotřeby mědi najde náhradu.
K substituci řady tradičních surovin přispěly i informační technologie. Dnes spotřebováváme mnohem méně rtuti zčásti proto, že stále více používáme digitální teploměry. Již výše jsme uvedli, že digitální fotografie pravděpodobně omezí spotřebu stříbra až o 50 procent. V podstatě se dá nahradit velká většina surovin, i když za vyšší cenu (jinak by již tyto suroviny byly nahrazeny dříve).
A konečně konstatujme, že poptávka po nerostech se nezvyšuje exponenciálně, jak se strachovali proroci soudného dne, ale spíše lineárně, tedy aritmetickou řadou. To je další důvod k tomu, abychom o dostupnost zdrojů v budoucnu neměli zbytečné obavy.
Sdílet článek na sociálních sítích
