Zelení: strana permanentní revoluce

Něco takového se ani v české politice hned tak nevidí: ještě nedávný volební lídr a nejvýraznější tvář strany veřejně varuje před volebním úspěchem svých někdejších spolubojovníků.
Řeč je o Jakubu Patočkovi, který vedl kandidátku zelených před dvěma lety v eurovolbách.
Loni v září ale stranu opustil a dnes opakuje: "Bojím se o budoucnost zelené politiky a varuji před volbou zelených. Pro veřejnost, která očekává změnu, to bude jen další deziluze. A kolik takových zklamání český volič ještě unese?"
Patočkova slova jsou pro vývoj českých zelených ilustrativní. Pod jedním názvem se totiž už šestnáct let střídají - alespoň v čele strany - různé skupiny, jejichž vítězství vždy fakticky znamená obrat v celé politice i stylu zelených.
Martinu Bursíkovi se tak teď krátce před volbami v Patočkových slovech či dopise sedmnácti nespokojenců trochu vrací způsob, jakým loni v září stranu ovládl.

Lidé jsou citliví
Tehdejší mimořádný pardubický sjezd totiž víc než obvyklé - byť dramatické - jednání politické strany ze všeho nejvíc připomínal nemilosrdné účtování s protivníky: s tehdy už početně slabším křídlem Patočky a Bursíkova předchůdce ve funkci předsedy Jana Beránka.
Dvěma mladým aktivistům, kteří už před listopadem 1989 zakládali ekologické hnutí Duha, se stranu povedlo ovládnout o dva roky dříve, po neúspěchu zelených v parlamentních volbách 2002. Do strany přitáhli řadu svých vrstevníků a nových tváří. Po dalším neúspěchu v eurovolbách 2004 se ale začala "zezdola" ozývat nespokojenost s Beránkovým a Patočkovým stylem řízení strany. A cesta pro Bursíka, který k zeleným vstoupil teprve v červnu 2004, byla volná.
Někteří Bursíkovi spojenci mimo záznam podezírají právě Jakuba Patočku, že poslední "neklid" kolem zelených má na svědomí právě on a zbytky jeho věrných, kteří na rozdíl od něj ve straně zůstali a mají za úkol "škodit".
"To je absolutní nesmysl," říká Patočka. "Pan Bursík jen sklízí, co sám zasel. Aby ovládl stranu, spojil se s nejproblémovějšími lidmi ve straně. Ti od něj očekávali, že získají větší vliv, a když jej nedostali, mstí se."

Je to jen nezkušenost
Martin Bursík to vidí jinak: za atmosférou zvířenou dopisem nespokojenců je podle něj hlavně politická nezkušenost některých jeho stranických podřízených. "Ti lidé se toho lekli a druhý den mi přistál v počítači e-mail, kde vyvrátili, že jde o rozepři. Byla to politická naivita sedmnácti lidí. Celá strana má kolem dvou tisíc členů," říká Bursík.
Tomu by odpovídala i slova iniciátorky dopisu: jednadvacetileté členky pražské organizace zelených Anny Voňavkové. "Nám šlo o to, abychom rozpoutali vnitrostranickou diskusi. Rozhodně podporujeme naše vedení," tvrdí Voňavková. "Jakuba Patočku jsem ve straně pořádně nezažila. Bližší je mi rozhodně Martin Bursík. Minimálně proto, že je skaut jako já," dodává.
I Martin Bursík ale připouští, že všechna podobná "nedorozumění" mají základ v dramatické minulosti zelených. "Vnitrostranická debata je věc, po které byla veliká poptávka. Lidé tady jsou na to extrémně citliví," říká Bursík.
Jenže: i možní budoucí spojenci zelených se netají obavami, jestli bude takto "disciplinovaná" strana, resp. její poslanecký klub v budoucnu schopen dodržet všechny složité kompromisy, které k politice patří. Martin Bursík to jako problém nevidí: "Do parlamentu míří úplně jiná skupina," tvrdí.