Povinností subjektů stanovené zákonem o ochraně ovzduší

V novém roce se mnoho provozovatelů stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší zajímá o případné změny v legislativě v oblasti ochrany ovzduší, které mají vliv na provoz jejich zdroje, případně na povinnosti s ním spojené. Cílem této informace je proto seznámit provozovatele zdrojů znečišťování ovzduší s nejdůležitějšími změnami v souvislosti s přijetím zákona č. 385/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů a s přijetím vyhlášky č. 509/2005 Sb., kterou se mění vyhláška č. 355/2002 Sb., kterou se stanoví emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší emitujících těkavé organické látky z procesů aplikujících organická rozpouštědla a ze skladování a distribuce benzinu.

Ze zákona č. 385/2005 Sb., který nabyl účinnosti dnem vyhlášení, to je od 1. října 2005 vyplývají zejména níže uvedené změny, které se dotýkají přímo provozovatelů zdrojů znečišťování ovzduší, tedy  právnických a fyzických osob.

1.  Podle § 19 odst. 10 a 11 zákona o ochraně správce poplatků mimo jiné prověří údaje uvedené v oznámení podaném provozovatelem a zjistí-li skutečnosti pro stanovení výše poplatku, vydá rozhodnutí o vyměření poplatku za skončené poplatkové období a současně o výši záloh na poplatky pro běžný rok, přesahuje-li poplatek 2 000 Kč ročně. Změny, které jsou tučně vyznačené, budí na první pohled dojem, že jde o drobné formulační upřesnění, nicméně z pohledu správce poplatku a dopadu na provozovatele zdrojů jsou významné. Provozovatelé již nebudou od správců poplatků, u nichž je poplatek vyšší než 2 000 Kč, dostávat rozhodnutí o poplatku a současně o výši záloh v běžném roce, ale jen rozhodnutí o zálohách a  teprve v následujícím roce po skončeném poplatkovém období (na základě oznámení o poplatku) vydá správce poplatku rozhodnutí o poplatku. Tato úprava umožní zohlednit v rozhodnutí o poplatku všechny změny mající vliv na jeho výši. Je třeba připomenout, že touto úpravou není dotčena mimořádná oznamovací povinnost pro provozovatele zdrojů uvedená v § 20 zákona o ochraně ovzduší.

2.  Jedna z dalších významných změn se týká malých stacionárních spalovacích zdrojů v souvislosti se stanovováním jejich kategorie.V dříve platné dikci § 4 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší docházelo k situaci, že se jmenovité tepelné výkony několika malých spalovacích zdrojů umístěných v jednom objektu a na různých místech prakticky ve všech případech pro účely stanovení kategorie zdrojů sčítaly a to za podmínky, že spaliny jsou nebo by mohly být vypouštěny společným komínem. Právě podmínka „spaliny by mohly být vypouštěny společným komínem“ se vykládala podle virtuálních představ tak, že za jistých okolností lze všechny malé spalovací zdroje umístěné v jednom objektu vždy napojit z hlediska vypouštění spalin na společný komín. Zákonem č. 385/2005 Sb., se uvedené ustanovení (§ 4 odst. 7 ) zpřesňuje. Nadále sice platí podmínka, že pro sčítání jmenovitých tepelných výkonů je požadováno, aby spaliny byly vypouštěny společným komínem, ale současně se uvádí, že je tato podmínka (řešení)  technicky proveditelná. Pokud tedy nejsou splněny tyto podmínky, neplatí princip sčítání výkonů a jedná se vždy o kategorii malých zdrojů znečišťování ovzduší bez ohledu na počet a umístění těchto zdrojů. Technickou proveditelnost je nutné chápat jako možnost fyzického propojení spalinových cest příslušných malých spalovacích zdrojů na společný komín při splnění požadavků technických norem, včetně bezpečného provozu zdroje. Tato změna fakticky znamená, že všechny malé zdroje v jednom objektu a neumístěné ve společné místnosti lze reálně považovat za malé zdroje znečišťování ovzduší a nepodléhají tak přísnějším požadavkům na provozovatele vyšších kategorií zdrojů, které uvádí § 11 zákona o ochraně ovzduší.

3.  Důležité změny nastaly i u problematiky těkavých organických látek. Do zákona o ochraně ovzduší byla zapracována nová definice těkavých organických látek a s účinností od
1. ledna 2006 platí také nová vyhláška č. 509/2005 Sb., kterou se mění vyhláška č. 355/2002 Sb., kterou se stanoví emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší emitujících těkavé organické látky z procesů aplikujících organická rozpouštědla a ze skladování a distribuce benzinu. V důsledku změn v této vyhlášce, které byly vyvolány zejména potřebou transpozice nové směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/42/ES ze dne 21. dubna 2004 o omezování emisí těkavých organických látek vznikajících při používání organických rozpouštědel v některých barvách a lacích a výrobcích pro opravy nátěru vozidel a o změně směrnice 1999/13/ES, dochází mimo jiné ke změně kategorie u činností souvisejících s aplikací těkavých organických látek. Směrnice nastolila také požadavek na snižování obsahu rozpouštědel v lacích. Tuto povinnost bude v souladu s § 46 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně ovzduší kontrolovat Česká inspekce životního prostředí.

4.  Závěrem je třeba se zmínit o změnách, které se týkají § 12 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně ovzduší a to v souvislosti s měřením účinnosti spalování, s měřením množství vypouštěných látek a kontrolou stavu spalinových cest u spalovacích stacionárních zdrojů.

V tomto ustanovení se vypouštějí slova „provozovaných při podnikatelské činnosti provozovatele“ a zpřesňují se podmínky při odstraňování zjištěných závad u těchto zdrojů v tom smyslu, že se umožňuje, aby se provozovatel v případě potřeby dohodl na termínu odstranění závad s obecním úřadem. Vypuštěním slov „provozovaných při podnikatelské činnosti provozovatele“ se sleduje odstranění nerovnosti v postavení provozovatelů malých spalovacích zdrojů v tom smyslu, že nepodnikající subjekty byly dříve od povinností uvedených v § 12 odst. 1 písm.f) osvobozeni.

Autor: JUDr. Jan Neumann