Trpí les, houbaři i borůvkáři

Polomy, způsobené jarními vichřicemi, se musejí odstranit, k tomu je plánovaná těžba, dřevo musí pryč z lesa, těžaři se hádají o licence na kácení... Hodně si toho můžeme přečíst v novinách nebo vidět na televizní obrazovce. Jenže, po nás potopa, říkají si těžaři a les podle toho vypadá.

Houbař, turista nebo borůvkář jde lesem, slunce svítí, větřík pohupuje větvemi, ptáci zpívají, pokud je do stínu nezažene tropické vedro, sem tam na mýtině nebo okraji lesa vykoukne srna. Prostě idylka - co jiného si člověk může uprostřed léta přát?

Do toho však najednou zavrčí motor, ozve se praskot padajícího stromu. Ejhle! Mezi větvemi problesknou barvy jakéhosi monstra, které se prodírá křovinami. Šikovná mašinka - sama si podrží strom, nízko nad zemí jej uřízne, odstraní větve, rozřeže na stejně dlouhé klády. Otočí se a pomalu vyjíždí zpátky na cestu. To, co za ní zůstává, se ale nedá jinak nazvat než spoušť. Hluboké rýhy, které se při nejbližším dešti zaplní vodou, odřezané větve a vršky stromů. Nařezané kmeny přijede odstranit a stáhnout k lesní cestě další stroj - a vyrobí nové stoky, ve kterých pomalu bude zahnívat voda. Větve a kůra zůstanou na místě. Starší lesák, který se s námi díval na obraz zkázy v lese nedaleko Nových Hradů, si jenom povzdechl: Bývalo to všechno pomalejší, ale odkorňovalo se na místě, větve se s kůrou spálily, les byl po těžbě čistý. To ale bylo před lety. Dnes to, jak bude les vypadat, asi nikoho nezajímá. Tady hodně dlouho nic neporoste, ani houby, ani borůvky, mezi kupami větví si tak může jenom někdo zlomit nohu...

Dnes už nikdo ani ze vsi nechodí do lesa na klest (na topení máme plyn nebo špalkové dřevo), na udusané půdě se nedaří nejen houbám, ale mizí i borůvčí. Proč např. v licenční smlouvě na těžbu dřeva není třeba podmínka, že firma les po těžbě uklidí, uvede jej do původního stavu, tak jak je to třeba při výstavbě kanalizace, vodovodů a domů ve městech? K čemu jsou štěpkovače a drtiče větví? Že by to bylo drahé? Na lese nemůžeme přece jenom vydělávat...

14. července 2006, Josef CÍSLER