Čtvrtek, 28. března 2024

Jaký je první zákon petropolitiky?

Jaký je první zákon petropolitiky?
Když jsem slyšel, jak íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád prohlašuje, že holocaust byl "mýtus", nemohl jsem si neříct: "Moc by mě zajímalo, zda by prezident Íránu takhle mluvil, kdyby cena ropy činila dvacet dolarů za barel namísto současných šedesáti."
Když jsem slyšel, jak venezuelský prezident Hugo Chávez sděluje britskému premiérovi Tonymu Blairovi, aby "šel rovnou k čertu", a jak sděluje svým stoupencům, že Spojenými státy financovaná Celoamerická zóna volného obchodu (FTAA) "může jít k čertu" taky, nemohl jsem si neříct: "Moc by mě zajímalo, zda by prezident Venezuely říkal všechny tyto věci, kdyby cena ropy činila dvacet dolarů za barel namísto současných šedesáti a kdyby byla jeho země odkázána na podporu vlastních podnikatelů namísto pouhého vrtání ropných vrtů."

Je to všechno jenom pouhá shoda náhod?
Když jsem v posledních několika letech sledoval události v Perském zálivu, všiml jsem si, že prvním arabským státem v této oblasti, který zorganizoval svobodné a spravedlivé volby, v nichž mohly kandidovat a hlasovat i ženy, a současně prvním arabským státem v této oblasti, který uskutečnil totální reformu svých pracovních zákonů, aby byli jeho občané zaměstnatelnější a méně závislí na zahraniční pracovní síle, byl Bahrajn. Týž Bahrajn, u něhož se shodou okolností předpokládá, že mu jako prvnímu arabskému státu v oblasti Perského zálivu dojdou zásoby ropy. A tak jsem si nemohl nepoložit otázku: "Může to všechno být jen náhoda?"
Čím více jsem se nad těmito otázkami zamýšlel, tím zjevnější mi připadalo, že musí existovat nějaká souvztažnost - doslovná souvztažnost, kterou lze měřit a vyjádřit graficky - mezi cenou ropy a tempem, šíří a udržitelností politických svobod a hospodářských reforem v určitých zemích.
Byl bych první, kdo by připustil, že nejde o žádný vědecký laboratorní experiment, poněvadž vzestup a pád ekonomické a politické svobody ve společnosti nikdy nemůže být dokonale kvantifikovatelný. Myslím si však, že navzdory všem nedokonalostem má snaha demonstrovat reálnou souvztažnost mezi cenou ropy a tempem zavádění svobod jistou hodnotu.
První zákon petropolitiky formuluje následující postulát: Cena ropy a tempo svobody se v bohatých ropných státech vždy pohybují opačným směrem. Čím vyšší je podle prvního zákona petropolitiky průměrná světová cena surové ropy, tím více jsou oklešťovány svoboda slova, svoboda tisku, svobodné a spravedlivé volby, nezávislé soudnictví, vláda zákona a nezávislé politické strany.
Tyto negativní trendy navíc posiluje skutečnost, že čím výše se vyšplhá cena ropy, tím méně jsou vedoucí představitelé tzv. petrolistických států citliví vůči tomu, co si o nich myslí nebo říká svět.
"Petrolistické státy" bych definoval jako státy, u nichž obrovskou část vývozu nebo hrubého domácího produktu představuje produkce ropy a které mají slabé státní instituce nebo přímo autoritářské vlády. Vysoko na mém seznamu petrolistických států by se tak ocitly Angola, Ázerbájdžán, Čad, Egypt, Írán, Kazachstán, Nigérie, Rovníková Guinea, Rusko, Saúdská Arábie, Súdán, Uzbekistán a Venezuela.
Ekonomové pochopitelně již dlouho poukazují na obecné negativní ekonomické a politické dopady, které může mít na určitou zemi bohatství přírodních zdrojů. Tento jev bývá porůznu označován za "holandskou nemoc" nebo "prokletí přírodních zdrojů".
Podstatou holandské nemoci je proces deindustrializace, který může nastat po náhlém nálezu přírodního zdroje. Pojem byl zaveden v 60. letech v Nizozemsku, kde byla v té době objevena obrovská ložiska zemního plynu.
V zemích postižených holandskou nemocí se díky náhlému přílivu peněz po nálezu ropy, zlata, diamantů nebo nějakého jiného přírodního zdroje nejprve zvýší hodnota domácí měny. Tím se stane vývoz domácího průmyslového zboží nekonkurenceschopným a dovoz velmi levným. Občané topící se v penězích začnou utrácet za dovoz jako pominutí, tím vytlačí domácí průmyslový sektor a rázem máme deindustrializaci.
Kromě těchto obecně platných teorií se někteří politologové zabývali i otázkou, jak může bohatství zdrojů, zejména ropy, obracet nebo rozleptávat demokratizační trendy. Jedna z nejbřitčích analýz, na jakou jsem narazil, pochází z pera politologa Kalifornské univerzity Michaela L. Rosse.
Na základě statistické analýzy ze 113 zemí mezi lety 1971 a 1997 dospěl Ross k závěru, že stát "závislý na vývozu ropy nebo nerostných surovin má sklon být méně demokratickým, že jiné typy primárního exportu tento efekt nevyvolávají, že se tento jev neomezuje na Arabský poloostrov, Blízký východ nebo subsaharskou Afriku a že se neomezuje na malé státy".
Za prvé, uvádí Ross, je zde takzvaný "efekt zdanění". Vlády ropných států mají sklon využívat státní příjmy k "odlehčování sociálních tlaků, které by jinak mohly vést k požadavkům na vyšší zodpovědnost" vládnoucí autority, případně k požadavkům na zastoupení v ní. Režimy postavené na ropě, které nemusí své občany zdaňovat, aby přežily, zároveň nemusí svým lidem naslouchat.
Druhým mechanismem je podle Rosse "výdajový efekt". Ropné bohatství vede k vyšším výdajům na udržení klientelistického systému, což potažmo tlumí tlaky na demokratizaci. Třetím uváděným mechanismem je pak "efekt vytváření skupin". Pokud ropné příjmy poskytují určitému autoritářskému státu hojnost financí, může vláda využít svého nově nabytého bohatství k tomu, aby bránila utváření nezávislých společenských skupin - právě těch, které mívají sklon dožadovat se politických práv.
Kromě toho, argumentuje Ross, může přebytek ropných příjmů vytvořit "represívní efekt", protože umožňuje vládám přemrštěné výdaje na policii, vnitřní bezpečnost a zpravodajské složky, jichž lze využít k dušení demokratických hnutí.
A konečně spatřuje Ross v ropných státech také "modernizační efekt". Mohutný příliv ropného bohatství může snížit sociální tlaky na profesní specializaci, urbanizaci a zajištění vyšší úrovně vzdělání - což jsou trendy, které obvykle doprovázejí široce založený hospodářský rozvoj a jejichž výsledkem je zároveň uvědomělejší veřejnost, která se dokáže lépe organizovat, vyjednávat i komunikovat a je obdařena vlastními centry ekonomické moci.
Při své formulaci prvního zákona petropolitiky neargumentuji pouze tím, že přehnaná závislost na surové ropě může být obecně prokletím, ale tvrdím také, že v petrolistických státech může člověk odhalit vztah mezi vzestupem a poklesem cen ropy a vzestupem a poklesem míry svobody.

Místo osy zla a osy dobra tu je osa ropy?
Po 11. září se ceny ropy strukturálně přesunuly z pásma 20 - 40 dolarů do pásma 40 - 60 dolarů. Tento přesun částečně souvisí s obecným pocitem nejistoty na světových ropných trzích kvůli násilí v Iráku, Nigérii, Indonésii a Súdánu, ale zdá se, že ve větší míře je to důsledek toho, čemu říkám "zploštění" světa, a rychlého přílivu tří miliard nových spotřebitelů z Číny, Brazílie, Indie a bývalého sovětského impéria na světový trh - všichni tito lidé přitom sní o domě, automobilu, mikrovlnné troubě a ledničce. Bez dramatického příklonu k  ochraně   přírody  na Západě nebo bez nálezu alternativy vůči fosilním palivům se v dohledné budoucnosti budeme pohybovat už jen v pásmu 40 - 60 dolarů nebo i výše.
Z politického hlediska to bude znamenat, že celá skupina petrolistických států - se slabými institucemi nebo přímo s autoritářskými vládami - pravděpodobně zažije rozleptání svobod a vzestup korupce a autokratického, antidemokratického chování.
Vezměme si například drama, které se dnes odvíjí v Nigérii. Tato země omezuje délku výkonu funkce svých prezidentů na dvě čtyřletá funkční období. Prezident Olusegun Obasanjo nastoupil do úřadu v roce 1999 po období vojenské vlády a v roce 2003 byl znovuzvolen ve všelidovém hlasování. Když v roce 1999 přebíral moc od generálů, novinové titulky byly plné zpráv o tom, že prošetřuje porušování lidských práv nigerijskou armádou, propouští politické vězně, a dokonce se vážně pokouší o vymýcení korupce. To bylo v době, kdy se cena ropy pohybovala kolem 25 dolarů za barel.
Dnes, kdy barel ropy stojí 60 (dnes už téměř 80, pozn. red.) dolarů, se Obasanjo pokouší přesvědčit nigerijskou legislativu, aby provedla ústavní změny, které by mu umožnily zůstat ve funkci i třetí volební období.
Nejenže se v petrolistických státech veškerá politika točí kolem těch, kdo kontrolují kohoutek s ropou, ale velmi často si také veřejnost postupně osvojuje pokřivenou představu o podobě rozvoje. Pokud jsou občané chudí a jejich vůdci bohatí, není to podle nich proto, že jejich země nepodporuje vzdělání, inovace, vládu zákona a podnikatelského ducha. Je to proto, že někdo má příjmy z ropy, zatímco oni ne.

Geologie vítězí nad ideologií
Při vší úctě k Ronaldu Reaganovi se nedomnívám, že to byl on, kdo přivodil pád Sovětského svazu. Faktorů je očividně celá řada, ale klíčovou roli sehrál bezpochyby pád světových cen ropy koncem 80. a začátkem 90. let. Nižší ceny ropy rovněž bezpochyby pomohly vychýlit postkomunistickou vládu Borise Jelcina směrem k větší otevřenosti vůči okolnímu světu.
Uvažme, jaký je rozdíl mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem v době, kdy se cena ropy pohybovala v pásmu 20 - 40 dolarů, a dnes, kdy je v pásmu 40 - 60 dolarů. Prezident Bush po prvním setkání obou představitelů v roce 2001 prohlásil, že nahlédl do Putinovy "duše" a spatřil tam člověka, jemuž lze důvěřovat.
Kdyby Bush nahlédl do Putinovy duše dnes, zjistil by, že je velice černá, černá jako ropa. Viděl by, že Putin využil nečekaného zvýšení ropných příjmů ke spolknutí obrovské ruské ropné společnosti Gazprom, různých novin a televizních stanic, ale i ruských firem a nezávislých institucí všeho druhu.
Ačkoliv nemůžeme ovlivnit nabídku ropy z jakékoliv země, můžeme ovlivnit její světovou cenu tím, že změníme množství a druh energie, kterou spotřebováváme. Když říkám "my", myslím tím zejména Spojené státy, které spotřebují přibližně čtvrtinu procent veškeré světové energie, a země dovážející ropu obecně.
Úvahy o tom, jak změnit vzorce naší spotřeby energie, a tím snížit cenu ropy, již nejsou pouhým koníčkem nadutých  ekologů  . Je to příkaz dne vynucený národně-bezpečnostními zájmy.
Jakákoliv americká strategie podpory demokracie, která nebude zahrnovat hodnověrnou a udržitelnou strategii nálezu alternativ k ropě a snižování ceny surové ropy, je proto naprosto bezvýznamná a odsouzena k zániku. Bez ohledu na to, na které části spektra člověk v otázce zahraniční politiky stojí, dnes musí uvažovat jako "zelený". Efektivním zahraničně-politickým realistou ani efektivním idealistou podporujícím demokracii nelze být bez toho, aby byl člověk zároveň efektivním energetickým environmentalistou.
(c)- New York Times Syndicate Autor je komentátorem listu New York Times. Jeho nejnovější kniha nese název The World Is Flat: A Brief History of the Twenty-First Century (Svět je placatý: Stručné dějiny 21. století)
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů